Stanisław Lem - Návrat z hvězd

„Co je ti?“ zeptala se.

„Eri,“ zachroptěl jsem, „já jsem až teď… přísahám ti! Teprve teď jsem pochopil, teprve teď… že jsi šla se mnou, protože ses bála, že já… viď?“

Její oči se rozšířily údivem, dívala se na mne pozorně, jako kdyby mě podezírala z nějakého podvodu, komedie…

Přikývla hlavou.

Vyskočil jsem.

„Jedeme.“

„Kam?“

„Do Klavestry. Zabal si věci. Budeme tam…“ pohlédl jsem na hodinky, „za tři hodiny.“

Stála nepohnutě.

„Opravdu?“ řekla.

„Opravdu. Eri… já nevěděl. Ano. Zní to nevěrohodně. Ale jsou jisté hranice. Ano, jisté hranice, Eri. Já to ještě dobře nechápu… Jak jsem mohl tak… já jsem snad klamal sám sebe. To je jedno. Ted už to nemá pražádný význam.“

Měla zabaleno velice rychle. Všechno se ve mně bortilo a řítilo, ale navenek jsem byl úplně, skoro úplně klidný. Když usedla vedle mne v autě, řekla:

„Hale, odpusť mi.“

„Co? Aha!“ pochopil jsem. „Ty sis myslela, že to vím…?“

„Ano.“

„Dobrá. Nemluvme už o tom.“

A zase jsme jeli stovkou; prchaly domky, fialové, bílé, safírové, silnice se vinula, zvyšoval jsem rychlost. Ruch byl velký, pak ustal. Domky ztrácely barvu, nebe se změnilo v temnou modř, objevily se hvězdy a my jsme se hnali vpřed v táhlém svištění větru.

Celá krajina zšedla, pahorky ztrácely oblost, měnily se v obrysy, v řady šedých hrbolů, silnice vystoupila z pološera širokým fosforeskujícím pásem. Poznal jsem prvé domky Klavestry, charakteristickou zatáčku, živé ploty. Těsně u vchodu jsem auto zastavil. Zanesl jsem její věci do zahrady pod verandu.

„Nechci… vejít do domu. Chápeš.“

„Chápu.“

Nechtěl jsem se s ní loučit, prostě jsem se obrátil. Dotkla se mé ruky. Trhl jsem sebou, jako bych se spálil.

„Hale, děkuji…“

„Nic neříkej… pro lásku, jen nic neříkej…“

Uprchl jsem. Naskočil jsem do auta, vyrazilo, rachot motoru jako by mne na okamžik vykoupil. Vjel jsem — již na dvou kolech — do rovinky. Byl jsem směšný. Pochopitelně se bála, že ho zabiji. Věděla přece, že jsem se pokoušel zabít Olafa, nevinného jako lilie, jen proto, že mi nedovolil — ale ostatně! Ostatně nic. Křičel jsem tam v tom autě, mohl jsem si dovolit všechno. Byl jsem sám, motor přehlušoval mé bláznění a nevím opět, kdy jsem pochopil, co mám dělat. A ještě jednou, jako poprvé — se dostavil klid. Už ne takový, poněvadž skutečnost, že jsem tak odporně využil situace a že jsem ji takovým způsobem přinutil, aby šla se mnou, a že všecko bylo proto… to bylo horší než jakákoli věc, kterou jsem si dovedl představit, neboť mě olupovala dokonce o vzpomínky, o myšlenky na tuto noc, o vše. Sám, vlastníma rukama jsem to zničil, jakýmsi nekonečným egoismem, zaslepeností, která mi nedovolovala vidět to, co bylo přímo na povrchu, to nejzřejmější… Ona přece nelhala, když říkala, že se nebojí mne. Ani o sebe se nebála, pochopitelně. O něho.

Za okny přelétávala světélka, přesýpala se, měkce ustupovala dozadu, krajina byla nevýslovně krásná, a já, rozdrásaný, rozbolavělý, řítil jsem se za vytí pneumatik z jedné zatáčky do druhé, k Pacifiku, tam k těm skalám. Jednu chvíli, když to strojem smýklo víc, než jsem očekával, a vůz se dostal pravými koly za okraj silnice, lekl jsem se. Trvalo to zlomek vteřiny, pak jsem se dal do bláznivého smíchu — bojím se zahynout tady jen proto, že jsem se rozhodl udělat to jinde. A ten smích náhle přešel ve vzlykot. Měl bych to udělat rychle, myslel jsem si, protože už jsem jiný člověk. To, co se děje se mnou, je horší než strašné, je to odporné. A ještě něco jsem si v duchu říkal, že bych se měl stydět. Ale ta slova neměla závažnost, ani smysl. Tma byla už naprostá. Silnice skoro zela prázdnotou, v noci málokdo jezdil — tu jsem zpozoroval nedaleko za sebou černý glider. Běžel lehce, bez námahy tam, kde já jsem musel provádět neuvěřitelné věci s brzdami a plynem. Protože glidery se drží silnice magnetickou, gravitační nebo čertví jakou přitažlivostí. Mohl mě sice předjet bez zvláštní námahy, ale držel se za mnou takových osmdesát metrů. Chvíli jel trochu blíž, chvíli kousek dál, a na ostrých zatáčkách, když jsem zametal vozovku celým zadkem auta a řezal ji zleva, zůstával zpět. Nemyslím, že by mi nestačil, snad se šofér bál. Nebyl tam ostatně žádný šofér. Ale co mně je po tom glideru?

Nebylo mi to lhostejné, cítil jsem totiž, že se mi nevěší na paty jen tak náhodou. Tu mi blesklo hlavou, že je to Olaf, který nemaje (a plným právem) ke mně důvěry, co by se za nehet vešlo, schoval se tady někde v okolí, a čekal, jak se věci vyvinou. A při myšlence, že je tam můj zachránce, můj milý starý Olaf, který mi znovu nedovolí udělat to, co chci a co zamýšlím, a bude mi starším bratrem a utěšitelem, sevřelo se něco ve mně a na okamžik jsem neviděl cestu pro ten svůj rudý vztek.

Proč mě nenechá na pokoji!? pomyslil jsem si a začal jsem ze stroje ždímat poslední kapku, poslední možnost, jako kdybych nevěděl, že glider může jet bez námahy dvakrát rychleji než já. A tak jsme se řítili nocí mezi horami posypanými světélky. A přes pronikavé svištění proráženého vzduchu už bylo slyšet neviditelný, přede mnou se prostírající, obrovský, jako z bezedných propastí vycházející hukot Pacifiku.

Jen si jeď, říkal jsem si. Jen si jeď. Nevíš, co vím já. Sleduješ mě, stopuješ, nedáš mi pokoj, výborně; ale já ti uteču, já ti zdrhnu, že ani nemrkneš; a kdyby ses na hlavu stavěl, nic ti to nepomůže, protože glider ze silnice nesjede. Takže budu mít čisté svědomí i v poslední vteřině. Výborně!

Právě jsme minuli domek, kde jsme bydlili. Jeho tři osvětlená okna mě bodla, když jsem se řítil mimo, jako by mi chtěla dokázat, že není utrpení, které by se nedalo vystupňovat. Dostal jsem se na poslední úsek silnice, rovnoběžný s oceánem. Tu glider k mému zděšení najednou zvýšil rychlost a začal se drát kupředu. Uzavřel jsem mu brutálně cestu tím, že jsem zajel vlevo. Couvl, a tak jsme manévrovali — kdykoli chtěl vyrazit vpřed, zahradil jsem mu strojem levý pás silnice, snad pětkrát. Najednou, přestože jsem mu zatarasil cestu, začal mě předjíždět. Karosérie vozu se div neotřela o černý lesklý plášť střely bez oken a zdánlivě i bez lidí. V tom okamžiku jsem nabyl naprosté jistoty, že to může být jedině Olaf, protože žádný člověk by se něčeho takového neodvážil… Ale Olafa jsem přece zabít nemohl. Nemohl. Proto jsem ho pustil. Dostal se přede mne, a já myslil, že teď zase on se bude pokoušet uzavřít cestu mně, ale on jenom jel patnáct metrů před mou kapotou. No, řekl jsem si, to neškodí, a zpomalil jsem v nepatrné naději, že se třeba vzdálí, ale on se nevzdaloval. Také zpomalil. Bylo to tak asi míli od té poslední zatáčky u skal, když glider zvolnil ještě víc: jel středem, takže jsem ho nemohl předjet. Řekl jsem si, že se mi to podaří snad už teď, ale nebyly tam žádné skály, pouze písečná pláž, a vůz by se po sto metrech zaryl i s koly do písku a k oceánu by se ani nedostal. Taková hloupost nepřicházela v úvahu. Neměl jsem jiné východisko, musel jsem jet dál. Glider zpomalil ještě víc a já viděl, že hned zastaví. Jeho černá karosérie zezadu zahořela jako zalitá krví, od rudých světel. Pokusil jsem se ho nečekaně objet, ale uzavřel mi cestu. Byl rychlejší a ovladatelnější než můj — koneckonců řídil jej stroj. Stroj má vždycky rychlejší reflex. Dupl jsem na brzdy. Příliš pozdě. Zaslechl jsem strašlivý rachot, černá maska vyrostla těsně před mým sklem. Vymrštilo mě to dopředu a já ztratil vědomí. Otevřel jsem oči jako ze spánku. Jako z bezedného spánku; zdálo se mi, že plavu. Něco chladného, mokrého stékalo po mé tváři, pocítil jsem něčí ruce, třásly mnou, a něčí hlas…