Stanisław Lem - Návrat z hvězd

„Olafe,“ vykoktal jsem, „proč, Olafe? Proč…“

„Hale!“

Prudce jsem se vzpřímil; opřel jsem se o loket a spatřil jsem její tvář těsně nad sebou. A když jsem usedl, tak omráčený, že jsem nebyl schopen jediné myšlenky, klesla Eri pomalu na kolena, její ramena sebou křečovitě škubala — a já jsem ještě nevěřil. Měl jsem obrovskou hlavu, jako z vaty…

„Eri,“ řekl jsem podivně necitelnými rty, které byly zvláštně velké, těžké a nějak strašně ode mě vzdálené, tam kdesi vespod…

„Eri!.. jsi to ty… nebo se mi to je…“ A najednou do mě vjela obrovská síla, uchopil jsem ji za ramena, zvedl, vyskočil a zavrávoral i s ní — upadli jsme oba na měkký, ještě teplý písek. Líbal jsem její slanou, vlhkou tvář a plakal jsem, poprvé v životě. Také ona plakala. Dlouho jsme nemluvili. Pomalu, jako bychom se začali bát — nevím čeho — dívala se na mne upřeně, náměsíčnýma očima.

„Eri,“ opakoval jsem, „Eri… Eri…“ Nic víc jsem nevěděl. Klesl jsem na písek přemožen slabostí a ona se lekla, pokoušela se mě zvednout, ale nedostávalo se jí sil.

„Ne, Eri,“ zašeptal jsem. „Ne, mně nic není, to jen tak…“

„Hale! Mluv… mluv!“

„Co mám… mluvit… Eri…“

Můj hlas ji trochu uklidnil. Někam odběhla a vrátila se s plochou nádobou, znovu mi polévala tvář vodou, byla hořká, byla to voda z Pacifiku. „Měl jsem se jí napít pořádně,“ mihlo mi bláhově hlavou. Zamrkal jsem. Přicházel jsem k sobě. Usedl jsem a dotkl se hlavy.

Ani jsem se nezranil. Vlasy všecko utlumily. Měl jsem jen bouli jako pomeranč, pár oděrek, ještě mi řádně šumělo v uších, ale už jsem byl téměř v pořádku. Aspoň pokud jsem seděl. Pokoušel jsem se vstát, ale nohy nějak vypovídaly poslušnost. S pokleslými pažemi klečela přede mnou a dívala se na mne.

„Jsi to ty? Opravdu?“ zeptal jsem se. Až teď jsem pochopil. Otočil jsem se a navzdory závrati způsobené tímto pohybem, který mě málem připravil o vědomí, zahlédl jsem ve světle měsíčního srpku dva černé tvary, zaklíněné do sebe, o několik metrů dále, na kraji silnice. Hlas mi selhal, když jsem se k ní vrátil očima.

„Hale.“

„Ano.“

„Pokus se vstát… pomohu ti…“

„Vstát…?“

Neměl jsem to zřejmě v hlavě docela v pořádku. Chápal jsem, co se stalo, i nechápal. V tom glideru byla Eri? Není možná?

„Kde je Olaf?“ zeptal jsem se.

„Olaf? Nevím.“

„Jak to… on zde nebyl?“

„Ne.“

„Ty sama…“

Přisvědčila.

A tu jsem se najednou strašlivě, nelidsky vylekal.

„Jak jsi mohla? Jak jsi jen mohla!“

Její tvář se chvěla, rty sebou cukaly, nedovedla ze sebe vypravit ani slůvko.

„Mu…sela jsem.“

Opět plakala. Pomalu se utišila, upokojila. Dotkla se mé tváře. Čela. Lehkými doteky ohmatávala mou lebku, já opakoval pouhým dechem:

„Eri… Eri… to ty?“

Polilo mě horko. Pak jsem pomalu vstal, podpírala mě, jak mohla, až jsme došli k silnici. Tam jsem uviděl, jak vypadalo auto. Maska, celý předek, všechno jako harmonika. Zato glider téměř neutrpěl — teprve nyní jsem ocenil jeho převahu — kromě lehkého poškození karosérie na straně, tam, kde zachytil hlavní náraz, nestalo se mu vůbec nic. Eri mi pomohla do něho nastoupit, couvla s gliderem, vrak automobilu se dlouhým plechovým břinkotem převrátil na bok, a vyjela. Vraceli jsme se. Mlčel jsem, světla ubíhala. Na ramenou se mi kymácela hlava, pořád ještě velká a těžká. Vystoupili jsme před domkem. Okna byla dál osvětlena, jako bychom tam zrovna byli. Eri mi pomohla vysednout. Lehl jsem si do postele. Přistoupila ke stolu, obešla ho a zamířila ke dveřím. Vyskočil jsem:

„Ty odcházíš?“

Přiběhla ke mně, klekla na kolena vedle lůžka a zavrtěla hlavou, že ne.

„Ne?“

„Ne.“

„A nikdy neodejdeš?“

„Nikdy!“

Objal jsem ji. Přitiskla tvář k mému obličeji a ze mne všechno vyprchávalo: dohořívající struska umíněnosti, hněvu i šílenství posledních hodin, strach, zoufalství, ležel jsem prázdný, jako mrtvý — a jen jsem ji tiskl k sobě, stále silněji, jako by se mi vracely síly; bylo ticho. Světlo se lesklo v zlatých čalounech pokoje a někde daleko, jako na jiném světě, za otevřenými okny hučel Pacifik.

Snad se to bude zdát zvláštní. Ale ten večer ani tu noc jsme nepromluvili nic. Nic, ani jediné slovo. Až na druhý den, k večeru, jsem se dověděl, jak to bylo: Jakmile jsem odjel, uhodla proč, a padla na ni hrůza. Nevěděla, co dělat. Napřed chtěla zavolat bílého robota, ale pochopila, že to nepomůže. Ani on — jinak mu neříkala — on by také nemohl. Snad Olaf. Olaf jistě, ale nevěděla, kde ho hledat, nebyl ostatně čas.

Vzala si tedy domácí glider a rozjela se za mnou. Brzy mě dohnala a držela se mi v patách, pokud ještě byla naděje, že se vracím do domku.

„Byla bys vystoupila?“ zeptal jsem se.

Váhala.

„Sama nevím, myslím — že ano. Teď si to myslím, ale — nevím sama.“

Pak, když uviděla, že jedu dál, vyděsila se ještě více. Ostatek jsem věděl.

„Ne. Nechápu,“ řekl jsem. „Teď teprve nechápu. Jak jsi to mohla udělat?“

„Řekla jsem si, že… se nic nestane.“

„Věděla jsi, co chci udělat a kde?“

„Ano.“

„Jak?“

Za dlouhou dobu:

„Nevím. Snad proto, že tě už trochu znám…“

Mlčel jsem. Chtěl jsem se ještě vyptat na mnoho věcí, ale netroufal jsem si. Stáli jsme u okna. S očima zavřenýma, jako bych tušil prostory, jež oceán otvírá, řekl jsem:

„No, budiž, Eri… ale co teď. Co… bude?“

„Již jsem ti řekla.“

„Tak to nechci…“ zašeptal jsem.

„Jinak to být nemůže,“ odpověděla po dlouhé chvíli. „Ostatně…“

„Ostatně?“

„Nechci.“

Týž den k večeru opět jako by se to zhoršilo. Vracelo se to totiž a pokračovalo, znovu ustupovalo — proč? Nevím. Ona snad také nevěděla. Jako kdybychom se opravdu blízkými stávali až tváří v tvář zoufalé skutečnosti a jedině tehdy se znali a mohli si opravdu porozumět. Zase noc. A ještě jeden den. Čtvrtý den jsem ji slyšel, jak hovořila telefonem a strašně jsem se polekal. Pak plakala. Ale při obědě se již usmívala.

A to byl konec i začátek. Za další týden jsme jeli do Mae, hlavního města obvodu, a tam na úřadě, před bíle oblečeným mužem, jsme vyslovili formuli, která z nás udělala muže a ženu. Téhož dne jsem telegrafoval Olafovi. Příští den jsem zašel na poštu, ale nebylo tam od něho nic. Napadlo mi, že se někam přestěhoval, a proto to zdržení. Ale popravdě řečeno již tehdy, na poště, jako by mě bodl neklid. To mlčení nebylo Olafovi podobné, ale po tom všem, co jsme prožili s Eri, myslil jsem na to jen chvilinku a jí jsem neřekl nic. Jako bych na to byl zapomněl.

Na dvojici, kterou spojila pouze divokost mého bláznovství, vycházeli jsme spolu znamenitě. Život jsme si docela zajímavě rozdělili. Došlo-li k výměně názorů, Eri dovedla hájit své stanovisko, ale pak šlo většinou o věci všeobecného rázu. Eri byla například přesvědčenou zastánkyní betrizace a hájila ji argumenty nevyčtenými z knih. Skutečnost, že své mínění tak otevřeně postavila proti mému, pokládal jsem za dobré znamení. Avšak takové diskuse se neodehrávaly ve dne. V denním světle si netroufala hovořit o mně způsobem objektivním, klidným. Anebo snad nechtěla. Nevěděla asi, co z jejích slov bude jen výtkou nějakého mého zlozvyku, směšnůstky „chlapíka z plechovky od konzerv“, (abych užil Olafova rčení), a co útokem zaměřeným na základní hodnoty mé doby. Ale v noci — snad proto, že temnota trochu redukovala mou přítomnost a oslabovala ji — hovořila se mnou o mně, totiž — o nás, a já byl rád těm tichým rozhovorům ve tmě, protože milosrdně skrývala nejedno mé ohromení.