Stanisław Lem - Návrat z hvězd

V neochvějné jistotě, že nic nehledal, že se chtěl jenom přede mnou — ukrýt, stál jsem dlouhou dobu nerozhodně nad prázdným schodištěm, osvětleným klidným, bílým světlem. Pomaličku, coul za coulem jsem se obrátil. Padl na mne podivný nepokoj, nebyl to vlastně nepokoj, ničeho jsem se nebál — ale byl jsem jako po injekci anestetika. Napjatý, třebas klidný, udělal jsem dva kroky, zbystřil sluch, přimhouřil oči, a tu se mi zdálo, že slyším z druhé strany dveří — dech. Vyloučená věc. Tak, a teď půjdu, rozhodl jsem se, ale nedalo se to uskutečnit, věnoval jsem příliš mnoho pozornosti těm nesmyslným dveřím, než abych odešel jen tak, beze všeho. Otevřel jsem je a nahlédl do pokoje.

V místnosti, pod malou nástropní lampou, stál Olaf. Byl ve svém starém obleku, rukávy vykasané, jako by zrovna odložil nářadí.

Dívali jsme se na sebe. Když viděl, že nehodlám promluvit, učinil to konečně sám.

„Jak se máš, Hale?“

Jeho hlas nezněl docela pevně.

Nechtěl jsem nic předstírat, byl jsem zkrátka a dobře překvapen okolnostmi, za jakých jsme se spolu setkali tak nečekaně, ale snad na mne ještě i působila Thurberova ohromující slova. Nevím. Pravdou zůstane, že jsem neodpověděl.

Přistoupil jsem k oknu, z něhož se otvíral stejný pohled na černý park a záři velkoměsta, obrátil jsem se a usedl na parapet. Olaf se nepohnul. Pořád ještě stál uprostřed pokoje; z knihy, kterou držel, vyklouzl lístek papíru a slétl na podlahu. Shýbli jsme se oba současné, zvedl jsem ten papír a uviděl ideový náčrt téže kosmické lodi, kterou mi před chvíli ukazoval Thurber. Dole byly poznámky načmárané Olafovou rukou. Aha, to je ten důvod, řekl jsem si. Nehlásil se proto, že on sám poletí a mne chtěl té zprávy ušetřit. Musím mu říci, že to byl omyl, že mi na výpravě pranic nezáleží. Hvězd mám dost, a kromě toho vím o všem od Thurbera, může tedy se mnou rozmlouvat s čistým svědomím.

Pozorně jsem studoval čáry náčrtu, který jsem držel v ruce, jako bych schvaloval štíhlý tvar rakety. Pak jsem mu beze slova podal ten papír, který přijal poněkud váhavě, přeložil jej napůl a schoval zpět do knihy. To všechno se odehrálo beze slova, pevně věřím, že neúmyslně, ale tato scéna, snad právě proto, že se odehrávala beze slov, nabyla symbolického významu: Jako bych bral na vědomí jeho plánovanou účast ve výpravě, a tím, že jsem mu vrátil náčrtek, schvaloval jsem také jeho krok, bez nadšení, ale také bez lítosti. Když jsem vyhledal jeho oči, uhnul pohledem, ale okamžitě na mne ze strany pohlédl; ztělesněná nejistota nebo zmatek. I teď, když už jsem o všem věděl? Ticho v malém pokoji se stávalo nesnesitelným. Slyšel jsem Olafův trochu zrychlený dech. Tvář měl unavenou a oči ne tak jasné, jako když jsem ho viděl naposled. Jako by hodně pracoval a málo spal, ale byl v nich ještě nějaký cizí výraz, který jsem neznal.

„Mám se dobře…“ řekl jsem pomalu, „a ty?“

Když byla tato slova vyřčena, pochopil jsem, že na ně bylo již příliš pozdě. Namístě by byla hned když jsem přišel, ale nyní vypadala jako výčitka, ba dokonce jako výsměch.

„Byl jsi u Thurbera?“ zeptal se.

„Byl.“

„Studenti odjeli… nikdo zde není, dali nám celou budovu…“ začal trochu nuceně.

„Abyste mohli rozpracovat plán výpravy?“ napověděl jsem a on honem odpověděl:

„Ano, Hale. Sám asi víš, co je to za práci. Zatím je nás hrstka, ale máme skvělé stroje, ty automaty, víš…“

„To je dobře.“

Avšak po těchto slovech se zase rozhostilo ticho. A zvláštní věc — čím déle trvalo, tím nápadnějším se stával Olafův neklid, jeho nepřirozená strnulost, stál ještě pořád uprostřed místnosti, přímo pod lampou, jako by byl připraven na nejhorší.

Rozhodl jsem se, že to skoncuji.

„Poslyš,“ řekl jsem docela tiše, „tak jak sis to vlastně představoval… Pštrosí politika se nevyplácí, víš…

Nepředpokládals, doufám, že se to bez tebe nikdy nedovím…“

Domluvil jsem, ale on mlčel, hlavu na stranu. Zřejmě jsem to přehnal, vždyť on za nic nemohl, a já sám bych byl patrně na jeho místě nejednal jinak. Neranilo mě přece jeho měsíc trvající mlčení, ale ten pokus o zmizení, i to, jak se přede mnou schovával v prázdném pokoji, když uviděl, že odcházím od Thurbera. Ale to jsem si mu netroufal říci do očí, tak to bylo hloupé a směšné. Zvýšil jsem hlas, vynadal jsem mu, že je blázen, ale ani pak se nepokusil o obranu.

„Myslíš si asi, že spolu nemáme o čem mluvit!“ zvolal jsem podrážděně.

„To záleží na tobě…“

„Proč zrovna na mně?“

„Na tobě,“ opakoval tvrdošíjně. „Nejdůležitější bylo, od koho se to dovíš…“

„Vážně si to myslíš?“

„To byl můj dojem.“

„To máš jedno…“ zamručel jsem.

„Co chceš dělat?“ zeptal se tiše.

„Nic.“

Olaf na mne nedůvěřivě pohlédl.

„Hale, ty přece…“

Nedokončil. Cítil jsem, že ho týrám svou přítomností, ale stále jsem mu nemohl zapomenout ten neočekávaný útěk. A odejít jen tak, beze slova, to by bylo v této situaci ještě horší než nejistota, která mne sem přivedla… Nevěděl jsem, co říci. Všechno, co nás spojovalo, bylo — tabu. Podíval jsem se na něho právě v tom okamžiku, kdy on zrovna pohlédl na mne, každý z nás — dokonce i teď — spoléhal na pomoc druhého…

Vstal jsem z parapetu.

„Olafe… je už pozdě. Odcházím… nemysli si… že se na tebe zlobím, ani nápad… uvidíme se ostatně, třeba přijedeš k nám…“ říkal jsem namáhavě. Každé mé slovo znělo nepřirozeně, a on to cítil.

„A nechceš zůstat aspoň přes noc?“

„Nemohu, víš… slíbil jsem…“

Její jméno jsem nevyslovil. Olaf zamručel:

„Jak chceš. Vyprovodím tě.“

Vyšli jsme společně z pokoje, pak po schodech dolů. Venku vládla naprostá tma. Olaf šel mlčky vedle mne. Vtom se zastavil. Také já jsem zůstal stát.

„Zůstaň,“ zašeptal, jako by se styděl. Viděl jsem pouze neurčitou skvrnu jeho tváře.

„Dobrá,“ přijal jsem nečekaně a vrátil se. Nenadál se toho. Ještě chvíli stál, pak mě uchopil za paži a zavedl do druhé, nižší budovy. V prázdném sále, osvětleném několika lampami, jsme snědli u bufetu večeři. Ani jsme si nesedli. Za celou tu dobu jsme nevyměnili snad ani deset slov. Pak jsme šli nahoru.

Pokoj, do něhož mě zavedl, bezmála přesně čtvercový, matově bíle vymalovaný, měl široké okno do parku, na protilehlou stranu, nad stromy totiž nebylo vidět ani stopu po městských světlech. V místnosti stála pouze čistě povlečená postel, dvě křesílka menší, třetí větší, s opěradlem opřeným o parapet okna. Za úzkou štěrbinkou dveří zářily kachlíky koupelny. Olaf stál u dveří, s rukama skleslýma, jako by čekal, až promluvím, ale protože jsem mlčel — přecházel jsem po pokoji a dotýkal se kusů nábytku, jako bych je přijímal do přechodného vlastnictví — zeptal se tiše:

„Mohu… pro tebe něco udělat?“

„Ano,“ řekl jsem, „můžeš mě nechat o samotě.“

Stál dále a nehýbal se z místa. Jeho tvář spálil ruměnec, po němž následovala bledost, pak se na ní objevil úsměv; pokoušel se jím zakrýt urážku, protože to vyznělo jako urážka. Po tom bezmocném žalostném úsměvu jako by ve mně něco prasklo. V křečovité snaze, abych strhl masku lhostejnosti, kterou jsem si nasadil, neboť na nic jiného jsem se nezmohl, přiskočil jsem k němu, právě když se otáčel, aby odešel, popadl jsem ho za ruku a rozdrtil ji, jako bych tím pevným stiskem prosil za odpuštění. A on, nedívaje se na mne, odpověděl stejným sevřením a odešel. V dlani mi ještě tál jeho tvrdý stisk, když za sebou zavíral dveře, tak pozorně a tiše, jako by v pokoji zanechal nemocného. Zůstal jsem sám, jak jsem si přál.