Stanisław Lem - Návrat z hvězd

Vstal jsem.

„Poděkuj Gimmovi, že se nás tak zastal…“

Také Thurber vstal. Snad vteřinu jsme se měřili očima. Byl menší, ale člověk si to neuvědomoval. Jeho vzrůst nic neznamenal. Nevýslovný byl klid jeho pohledu.

„Udělíš mi slovo — nebo už jsi vynesl ortel?“ zeptal se.

Zamumlal jsem něco nesrozumitelného.

„Tak se posaď,“ řekl a sám bez čekání klesl do křesla.

Usedl jsem.

„Něco jsi přece jen dělal,“ řekl takovým tónem, jako bychom se zatím bavili o počasí. „Přečetl sis Starcka, uvěřil jsi mu, máš pocit, žes byl podveden, a teď hledáš viníky. Kdyby ti na tom opravdu záleželo, mohu to vzít na sebe, tu vinu. Ale o to nejde. Starek tě přesvědčil — po těch desíti letech? Breggu — věděl jsem, že jsi střelený, ale nepředpokládal jsem, že jsi — hloupý.“

Na vteřinku se odmlčel a já, zvláštní věc, jsem okamžitě pocítil ulehčení a něco jako předtuchu vysvobození. Neměl jsem čas zamyslit se nad sebou, protože již zase promluvil:

„Styky mezi galaktickými civilizacemi? Kdo ti o nich říkal? Nikdo z nás a nikdo z klasiků, ani Merquier, ani Antoniadi, ani Rag Ngamieli — nikdo, žádná výprava nepočítala se styky, a proto celé to žvanění o vykopávkách putujících vesmírem, o té věčně zpožděné galaktické poště je polemikou s tezemi, které nikdo nehlásal. Co lze získat z hvězd? A jaké byly zisky z Amundsenovy výpravy, z expedice Andreého? Žádné. Jediný opravdový zisk byl v tom, aby byla dokázána možnost, že se to dá udělat, a přesněji řečeno, že je to pro danou dobu nejobtížnější, ještě dosažitelná mez. Nevím, jestli jsme my dokázali aspoň to, Breggu, opravdu to nevím. Ale byli jsme tam.“

Mlčel jsem. Thurber se již na mne nedíval. Opřel pěsti o okraj psacího stolu.

„Co ti dokázal Starek — zbytečnost kosmodromie? Jako bychom to sami nevěděli! A póly? Co bylo na pólech? Ti, kdo je dobývali, věděli, že tam nic není. A Měsíc? Co hledala Rossova skupina v kráteru Eratosthénés? Diamanty? A proč Bant a Jegorin pronikli středem Merkurova kotouče — aby se opálili? A Kellen a Offshagg — jediná věc, kterou určitě věděli, když letěli do chladného oblaku Kerbera, bylo, že tam mohou zahynout. Uvědomuješ si opravdu, co ve skutečnosti říká Starck? Člověk musí jíst, pít a oblékat se: všechno ostatní je šílenství. Každý má svého Starcka, Breggu. Měla ho každá epocha. Proč Gimma poslal tebe a Ardera? Abyste posbírali vzorky koronovou vývěvou? Kdo vyslal Gimmu? Věda. Jak je to věcné, pravda? Zkoumání hvězd. Breggu, ty si myslíš, že bychom neletěli, kdyby neexistovaly? Myslím, že ano. Chtěli bychom poznat i to prázdno, a abychom to nějak ospravedlnili, prohlásil by Geonidés, nebo někdo jiný, jak cenná měření a bádání lze cestou vykonat. Pochop mě dobře, já neříkám, že hvězdy jsou pouhou záminkou. Ani póly jí nebyly. Nansen a Andreé je potřebovali. Everest byl pro Malloryho a Irvinga potřebnější než vzduch. Ty tvrdíš, že jsem vám rozkazoval ve jménu Vědy. Víš dobře, že to není pravda. Vyzkoušel jsi mou paměť. Já zase vyzkouším tvou. Vzpomínáš si na Thomasovu planetoidu?“

Trhl jsem sebou.

„Tys nás tehdy oklamal. Letěls tam podruhé, i když jsi věděl, že už je mrtev. Přiznej se.“

Mlčel jsem.

„Tušil jsem to hned tenkrát. Nemluvil jsem o tom s Gimmou, ale předpokládám, že on rovněž uhodl. Proč jsi tam letěl, Breggu? To už nebyl Arkturus ani Kereneia a neměls koho zachraňovat. Proč jsi tam letěl — člověče?“

Mlčel jsem. Thurber se maličko pousmál.

„Víš, v čem jsme měli smůlu, Breggu? V tom, že jsme měli úspěch a že sedíme tady. Člověk se vždycky vrací s prázdnou…“

Umlkl. Jeho úsměv se změnil v úšklebek, div ne bezmyšlenkovitý. Chvíli těžce dýchal a svíral oběma rukama okraj stolu. Díval jsem se na něho, jako bych ho spatřil poprvé. Napadlo mě totiž, že už je starý — a tento objev mnou otřásl. Nikdy mi to nepřišlo na mysl v souvislosti s ním; jako by měl žít věčně…

„Thurbere,“ řekl jsem tiše, „poslyš… Ale to je přece… to je jenom pohřební řeč nad rakví těch… nedočkavých. Takoví už nejsou a nebudou. Takže Starek odchází jako vítěz…“

Ukázal konce plochých žlutých zubů, ale úsměv to nebyl.

„Breggu, dej mi své slovo, že neřekneš nikomu, co ti povím.“

Váhal jsem.

„Nikomu,“ opakoval důrazně.

„Dobrá.“

Vstal, zašel do rohu, vzal roli svinutých papírů a vrátil se s ní k psacímu stolu.

Papír šustil, jak se mu rozmotával pod rukama. Uviděl jsem rudou, jako krví narýsovanou rozpůlenou rybu.

„Thurbere!“

„Ano,“ odpověděl klidně, smotávaje rolku oběma rukama.

„Nová výprava?!“

„Ano,“ opakoval. Odešel do kouta, postavil tam roli a opřel ji o stěnu jako zbraň.

„Kdy? Kam?“

„Nijak zvlášť brzo. Do Středu?“

„Mrak Střelce,“ zašeptal jsem.

„Ano. Přípravy si vyžádají čas. Ale díky anabióze…“

Hovořil dále, ale já jsem vnímal pouze jednotlivá slova: „let v osmičce“ „zrychlení bez gravitace“ a vzrušení, jakému jsem podlehl při pohledu na obrysy velkoletadla, jak je narýsovali konstruktéři, se změnilo v nenadálou malátnost, v níž jsem — jako v snášejícím se soumraku — pozoroval své vlastní ruce položené na kolenou. Thurber domluvil, pohlédl na mne úkosem, přistoupil k psacímu stolu a začal skládat desky s papíry, jako by mi chtěl poskytnout čas, abych se vypořádal s tou netušenou novinou. Byl bych ho měl zahrnout otázkami, kdo z nás starších poletí, kolik let si vyžádá výprava, jaké jsou její cíle — ale já jsem se nevyptával na nic. Ba ani na to, proč se věc udržuje v tajnosti. Pohlédl jsem na jeho nateklé, těžké ruce, na které se vysoký věk zapsal výrazněji než na tvář, a do mé otupělosti se vmísila kapka uspokojení, stejně neočekávaného jako podlého — že on jistě také nepoletí. Nedožiji se jejich návratu, i kdybych měl překonat Metuzalémův rekord — napadlo mě. To je jedno… Ztratilo to již význam.

Vstal jsem. Thurber šustil papíry.

„Breggu,“ řekl, aniž zvedl oči, „mám ještě něco na práci. Chceš-li, můžeme spolu povečeřet. Přenocovat budeš moci v dormitoriu, je teď prázdné.“

Zamručel jsem „dobrá“ a zamířil ke dveřím. Pracoval jako bych tam již nebyl. Postál jsem chvíli u dveří a odešel. Nějakou dobu jsem dobře nevěděl, kde jsem, až jsem zaslechl rytmické, zvučné cvakání. Ozvěnu svých vlastních kroků. Zastavil jsem se. Stál jsem v dlouhé chodbě mezi dvěma řadami stejných dveří. Ozvěna kroků se rozléhala dál. Klam? Šel někdo za mnou? Obrátil jsem se. Vtom jsem zahlédl vysokou postavu, která zmizela ve vzdálených dveřích. Trvalo to tak krátko, že jsem toho člověka vlastně ani neuviděl, pouze ten pohyb, kousek mizejících zad a dovírající se křídlo dveří. Neměl jsem tu co dělat. Jít dál nemělo význam, chodba byla slepá. Vrátil jsem se, minul jsem vysoké okno, za nímž se nad černým masívem parku stříbřila záře města, znovu jsem se zastavil přede dveřmi s lístkem:

TADY JE TO, BREGGU

za nimiž pracoval Thurber. Nechtěl jsem se s ním již setkat. Já jsem neměl co říci jemu a on mně také ne. Proč jsem sem vůbec jezdil? Tu jsem si s úžasem připomněl, proč jsem přijel. Měl bych tam vejít a zeptat se na Olafa — ale teď ne. Ne v tomto okamžiku. Měl jsem dost sil, cítil jsem se docela dobře, přesto se se mnou dělo něco, čemu jsem nerozuměl. Zamířil jsem ke schodišti. Proti němu byly ty poslední dveře, ve kterých před chvílí zmizel neznámý muž. Do toho pokoje jsem přece nahlédl hned na začátku, když jsem vstoupil do budovy a hledal Thurbera. Poznal jsem šikmou rýhu na odřeném laku. Co tam hledal muž, který tam vešel?