Stanisław Lem - Návrat z hvězd

Universitní čtvrť ležela za městem. Až tam, v rozlehlém parku na betonové ploše přistál můj ulder. O blízkosti velkoměsta svědčila pouze bledě stříbrná záře zastírající oblohu nad černou stěnou stromů. Dlouhou alejí jsem došel k hlavní budově, tmavé, jako vymřelé.

Sotva jsem otevřel vysoké skleněné dveře, rozsvítila se světla. Octl jsem se v klenuté hale se stěnami zdobenými bledě modrou intarzií. Soustava zvukotěsně izolovaných koridorů mě přivedla do dlouhé chodby, prosté a přísné. Otevřel jsem jedny, druhé dveře, ale všechny místnosti byly prázdné a snad odedávna opuštěné. Nahoru jsem šel po obyčejných schodech. Jistě byl někde výtah, ale nechtěl jsem jej hledat; ostatně takové schody, to byla tak trochu vzácnost, a ze všech, které jsem zatím viděl, tyto — první — nebyly pohyblivé. Nahoře se oběma směry táhly stejné chodby, stejně liduprázdné pokoje. Na dveřích jednoho jsem objevil velký kus papíru s výrazně napsanými slovy:

TADY JE TO, BREGGU

Zaklepal jsem a vzápětí se ozval Thurberův hlas.

Vstoupil jsem. Ve světle nízko stažené lampy seděl shrbený na pozadí noci, jež se rozkládala za oknem přes celou stěnu. Psací stůl, u něhož pracoval, byl pokryt knihami a papíry, opravdovými knihami, a vedle, na druhém, menším stolku, ležely celé hrsti krystalického „zrní“ a různé přístroje. Před sebou měl hromadu archů papíru a dělal si na okrajích poznámky perem — namáčeným do inkoustu!

„Posaď se,“ řekl, aniž zvedl hlavu, „už končím.“

Sedl jsem si do nízkého křesílka vedle stolu, ale okamžitě jsem je odsunul stranou. Světlo měnilo Thurberovu tvář v jednolitou skvrnu a já chtěl na něho dobře vidět.

Pracoval podle svého zvyku pomalu. Sklonem hlavy a svraštěním obočí se chránil před světlem lampy. Byl to jeden z nejskromnějších pokojů, jaké jsem doposud viděl. S matovými zdmi, šedými dveřmi, bez jediné ozdoby, bez stopy toho odpudivého zlata. Po obou stranách dveří vystupovaly obdélníkové, nyní slepé obrazovky, zeď vedle okna zabíraly kovové skřínky. O jednu stál opřen vysoký svitek map nebo technických nákresů — to bylo vlastně vše. Přenesl jsem pohled na Thurbera. Holohlavý, robustní, těžký muž. Psal. Čas od času otřel hřbetem ruky slzu z očí. Vždycky mu slzely a Gimma (rád vyzrazoval tajemství ostatních, hlavně taková, která se někdo zvlášť snažil ukrýt) mi kdysi řekl, že se Thurber bojí o svůj zrak. Tehdy jsem pochopil, proč vždycky první uléhá, když jsme měnili zrychlení, a proč v pozdějších letech dovolil, aby ho zastupovali jiní v práci, kterou dříve vykonával vždycky sám.

Shrnul oběma rukama papíry, sklepal je o stůl, aby srovnal okraje, vložil je do desek, desky zavřel. Teprve pak, když spustil do klína ruce s tlustými prsty, které jako by se jen s námahou ohýbaly, řekl: „Vítám tě, Hale. Jak se ti daří?“

„Nemohu si stěžovat. Jsi …sám?“

„To znamená: je-li zde Gimma? Ne. Není, odjel včera do Evropy.“

„Pracuješ?“

„Ano.“

Nastalo krátké ticho. Nevěděl jsem, jak přijme to, co mu chci říci — předně bych se byl rád dověděl, jak se dívá na problémy světa, který jsme zastali. Nečekal jsem samozřejmě žádné výlevy, znal jsem ho. Vždycky si většinu soudů nechával pro sebe. „Jsi zde již dlouho?“

„Breggu,“ řekl, stále stejně nehybný, „pochybuji, že by tě tohle zajímalo. Kličkuješ.“

„Dost možná,“ řekl jsem. „Znamená to, že mám mluvit?“

Octl jsem se zase v tom duševním rozpoložení — bylo to něco mezi podrážděností a ostychem — jaké se mne v jeho přítomnosti často zmocňovalo, a ostatních patrně také. Nikdy jsem nevěděl, kdy žertuje nebo se posmívá, a kdy mluví vážně. Při celém svém klidu, při plné pozornosti, jakou věnoval svému partnerovi, on sám vždycky zůstával nepostižitelný.

„Ne,“ řekl, „později snad. Odkud jsi přijel?“

„Z Houlu.“

„Přímo odtamtud?“

„Ano… a proč se ptáš?“

„To je dobře.“ Jako by neslyšel má poslední slova. Snad pět minut mě upřeně pozoroval, jako by se chtěl ujistit o mé přítomnosti, neboť jeho pohled nevyjadřoval nic, ale již jsem věděl, že se něco stalo. Jen jsem neměl jistotu, zdali mi to řekne. Nedovedl jsem odhadnout, jak se zachová. Přemýšlel jsem, jak začít, zatímco on mě pozoroval o to zkoumavěji, docela jako bych se před ním objevil v neznámé podobě.

„Co dělá Wabach?“ zeptal jsem se. Ta němá prohlídka již překračovala míru únosnosti.

„Odcestoval s Gimmou.“

Na to jsem se neptal a on to věděl, ale koneckonců nepřijel jsem kvůli Wabachovi. Znovu bylo ticho. Pomalu jsem začínal litovat svého rozhodnutí.

„Slyšel jsem, že ses oženil,“ řekl najednou, jako mimochodem.

„Ano,“ odbyl jsem ho možná až příliš suše.

„Jde ti to k duhu.“

Pokoušel jsem se najít stůj co stůj jiné téma rozhovoru. Avšak nedovedl jsem si vyzpomenout nic lepšího, než byl Olaf, a na toho jsem se ještě ptát nechtěl. Bál jsem se Thurberova úsměvu. Nezapomněl jsem, jak jím dovedl Gimmu — a nejen Gimmu — dohnat k zoufalství. Schovával si jej však zřejmě pro daleko kritičtější situace, zvedl totiž nepatrně obočí a zeptal se:

„Jaké máš plány?“

„Žádné,“ odpověděl jsem podle pravdy.

„A chtěl bys něco dělat?“

„Ano, ale ne všechno.“

„Zatím jsi nic nedělal?“

V tomto okamžiku už jsem se jistě začervenal. Zlobil jsem se.

„Celkem nic. Thurbere — já — nepřišel jsem kvůli svým záležitostem…“

„Vím,“ řekl klidně. „Staave, že?“

„Ano.“

„Bylo v tom jisté riziko,“ řekl a odstrčil se lehce od psacího stolu. Křeslo se poslušně obrátilo ke mně.

„Oswamm se obává toho nejhoršího, zvláště potom, co Staave vyhodil svůj hypnagog… tys ho také vyhodil, že?“

„Oswamm?“ zeptal jsem se, „jaký Oswamm, počkej… ten z Adaptu?“

„Ano. Nejvíc se bál o Staaveho. Vyvedl jsem ho z omylu.“

„Jak to… vyvedl?“

„Ale Gimma se zaručil za vás oba…“ dokončil Thurber, jako by mě po celou dobu neposlouchal.

„Cože?!“ zvolal jsem, „Gimma?!“ a vstal jsem.

„Samozřejmě. Sám nevěděl nic,“ vedl si Thurber svou, „ale řekl mi to.“

„Tak proč se u všech čertů zaručoval,“ vybuchl jsem ohromen jeho slovy.

„Domníval se, že je to jeho povinnost,“ vysvětlil Thurber lakonicky. „Že velitel výpravy musí znát své lidi…“

„Pitomost.“

„Opakuji jen to, co řekl Oswammovi.“

„Tááák?“ řekl jsem. „A čeho se Oswamm vlastně bál? Že se vzbouříme nebo co?“

„A neměls chuť?“ zeptal se klidně Thurber.

Uvažoval jsem objektivně.

„Ne,“ řekl jsem konečně, „doopravdy — nikdy.“

„A dáš betrizovat své děti?“

„A ty?“ zeptal jsem se pomalu.

Usmál se, poprvé, cuknutím bezkrevných rtů. Neřekl nic.

„Poslyš, Thurbere… vzpomínáš si na ten večer po posledním průzkumném letu nad Betou… když jsem ti řekl…“

Přikývl lhostejně hlavou. Tu můj klid zmizel. „Neřekl jsem ti tenkrát všechno, víš. Byli jsme v tom společně, ale neměli jsme stejná práva. Poslouchal jsem vás, tebe, Gimmu, protože jsem sám chtěl. Všichni jsme chtěli, Venturi, Thomas, Ennesson i Arder, kterému Gimma nedal rezervu, protože ji schovával pro lepší příležitost. V pořádku. Jenže jakým právem se mnou teď mluvíš tak, jako bys po celou tu dobu seděl tady na té židli. Tys přece poslal Ardera dolů, na Kereneiu, ve jménu Vědy, Thurbere, ale já jsem ho vytáhl ve jménu toho jeho nešťastného pajšlu. Pak jsme se vrátili a ono se ukazuje, že důležité je teď jedině to druhé: jednat ve jménu toho pajšlu. To první důležité není! Takže bych se vlastně měl vyptávat já tebe, jak se ti daří, a zaručit se za tebe a ne naopak. Co myslíš? Já vím, co si myslíš. Přivezl sis hromadu materiálu a máš se kam schovat do konce života a víš, že ti nikdo z těch hrozně slušných lidí neřekne: kolik stála ta spektrální analýza? Jednoho? Dva lidi? Nezdá se vám, pane profesore Thurbere, že je to trochu moc? Nikdo ti to neřekne, protože oni s námi žádné nevyrovnané účty nemají, a zato je má Venturi. Pak Arder a Ennesson. A Thomas. Čím teď budeš platit Thurbere? Tím, že vyvedeš z omylu Oswamma — pokud jde o mne? A Gimma tím, že se zaručí za nás, za Olafa a mne? Když jsem tě uviděl poprvé, dělals totéž, co teď. Bylo to v Apprenous. Seděl jsi nad papíry a díval ses jako v této chvíli: v pauze mezi důležitějšími věcmi… ve jménu vědy…“