Stanisław Lem - Návrat z hvězd

Panovala tu nepopsatelná vřava. Mezi zmatenými výkřiky, tóny hudby, salvami vzlétaly k nebi ohňostroje, které zůstávaly viset ve výši jako barevné kytice. Sypaly se z nich křiklavě barevné koule do korun okolních stromů. To všechno v pravidelných přestávkách probodával mnohohlasý pronikavý křik, smíšený se smíchem, načisto jako kdyby tu někde nablízku jezdila horská dráha. Avšak nadarmo jsem pátral očima po její konstrukci. V hloubi parku se zvedala mohutná stavba s věžičkami a hradbami, jako hrad přenesený sem ze středověku. Studené plameny neonů, které olizovaly jeho střechu, utvořily každou chvíli slova: MERLINŮV ZÁMEK. Dav, který mě sem dostrkal, směřoval k purpurové zdi pavilónu neobvyklého tím, že připomínal lidskou tvář. Jeho okna tvořila planoucí oči a obrovská, rozšklebená zubatá tlama se otvírala, aby za všeobecného veselí schlamstla další dávku tlačících se. Pohltila pokaždé stejné množství, šest lidí. V první chvíli jsem se pokoušel vyprostit se z tlačenice a odejít. Nebylo to však tak docela prosté. Kromě toho jsem neměl kam jít, uvažoval jsem, že ze všech možných způsobů, tento neznámý způsob, jak zabít zbytek večera, nemusí být nejhorší. V davu, který mě obklopoval, nebyli lidé osamělí jako já. Převažovaly dvojice, chlapci a dívky, muži a ženy, stavěli se do párů, a když už přišla řada na mne, což oznamoval bílý záblesk obrovských zubů a zející šarlatová tma tajuplného jícnu, octl jsem se v úzkých, nevěděl jsem totiž, mohu-li se připojit k šestce, která se mezitím utvořila. V posledním okamžiku mne z rozpaků vyvedla žena, která stála s malým černovlasým mužem, oblečeným ještě nápadněji než všichni ostatní: uchopila mě za ruku a bez okolků mě vtáhla za sebou dovnitř.

Nastala tma skoro absolutní. Cítil jsem teplou, pevnou ruku neznámé ženy, podlaha se pohybovala, rozsvětlilo se a my jsme se octli v prostorné jeskyni. Několik posledních kroků jsme museli vystoupit vzhůru po hromadě balvanů mezi pilíři roztříštěných kamenů, neznámá pustila mou ruku — a jeden za druhým jsme se sklonili v těsném ústí jeskyně.

Doopravdy jsem užasl. I když jsem byl připraven na překvapení, toto jsem nečekal. Stáli jsme na širém písčitém pobřeží obrovské řeky pod žhavými paprsky tropického slunce. Protější vzdálený břeh byl porostlý džunglí. V mrtvých ramenech řeky ležely lodice, či spíše pirogy vyhloubené z kmenů. Na pozadí šedozeleného proudu, který se valil za nimi, stáli netečně, v obřadných pózách, černoši obrovského vzrůstu, nazí, lesknoucí se olejem, pomalovaní vápenně bílými ornamenty. Všichni se opírali lopatkovitými pádly o bok člunu.

Jeden, obsazený, právě odplouval. Černá posádka rozháněla ranami pádel a pronikavými výkřiky hrbolaté, kládám podobné krokodýly, napůl ponořené v bahně. Obraceli se, cvakajíce bezmocně zubatými tlamami, a pouštěli se na hlubší vody. Sedm nás sestupovalo po srázném břehu. První čtveřice zaujala místa v následující loďce, její černoši s viditelnou námahou zabodli pádla do vymletého břehu a odstrčili vratkou pirogu, až jí to zatočilo. Zůstal jsem poněkud zpět, přede mnou už byla pouze ta dvojice, které jsem měl co děkovat za rozhodnutí a která měla nastoupit plavbu, protože se právě objevila následující loďka, dlouhá dobrých deset metrů. Černí veslaři na nás zavolali a zápasíce s proudem přirazili ke břehu. Naskočili jsme do vykotlaného vnitřku, až se zvířil prach vonící zuhelnatělým dřevem. Mladík v nevkusném oděvu — představoval tygří kůži a dokonce víc, protože horní polovina dravcovy lebky visící na zádech mohla mu asi sloužit za pokrývku hlavy, pomohl své společnici nastoupit. Zaujal jsem místo proti nim. Pluli jsme již delší dobu, ale nebyl jsem si tak docela jist, že jsem se ještě před chvílí procházel v nočním parku. Obrovský černoch, který stál v ostré špičce lodi, vyrážel každou chvíli divoký skřek. Dvě řady lesklých zad se skláněly. Pagaje se krátce a dravě zapíchávaly do vody, loďka drhla o písek, vlekla se po dně, až konečně rychle vlétla do hlavního proudu řeky.

Cítil jsem těžkou, dusnou vůni vody, bahna, hnijících rostlin, které plavaly kolem nás, za okraji člunu, zvedajícími se sotva na píď nad vodní hladinu.

Břehy se vzdalovaly. Míjeli jsme charakteristicky šedě zelený, jakoby zpopelněný buš. S písečných lavic sálajících slunečním žárem se tu a tam, se šplíchnutím, sesouvali krokodýlové, podobni obživlým kmenům. Jeden se držel dosti dlouho za naší zádí. Napřed vyčnívala nad hladinu podlouhlá hlava, pak mu voda postupně zaplavovala vyboulené oči, a už jen jeho chřípí, tmavé jako říční kámen, prudce rozráželo kalnou vodu. Mezi rytmicky se ohýbajícími hřbety černých veslařů bylo vidět peřeje tam, kde se řeka valila přes zatopené balvany — pak černoch na přídi vyrážel jiné, chraplavé zvolání, pádla po jedné straně začala pracovat divočeji a piroga zatáčela. Těžko říci, kdy temné hrdelní zvuky, jaké vykřikovali černoši zabírající pádly, začaly splývat v nevýslovně teskný, znovu a znovu se opakující nápěv, v jakýsi zlobný křik, jenž přecházel v obžalobu, zakončenou mnohonásobným zabubláním vody zčeřené pagaji. Tak jsme pluli, přeneseni jako zázrakem do pravého srdce staré Afriky. Obrovský veletok uprostřed šedozelené savany. Stěna džungle napřed daleko ustoupila a pak zmizela v tetelících se masách rozpáleného vzduchu. Černý kormidelník na přídi udával tempo, v dálce se na savanách pásly antilopy, jednou se tam v mračnu prachu přehnalo zpomaleným, těžkopádným klusem stádo žiraf. Po chvíli jsem na sobě ucítil pohled ženy, která seděla proti mně. Podíval jsem se na ni.

Ohromila mě její krása. Již dříve jsem si povšiml, že je hezká, byl to však prchavý dojem, který neupoutal mou pozornost. Nyní jsem ji měl příliš blízko sebe, abych mohl svůj první dojem zopakovat. Nebyla jen hezká. Byla překrásná. Měla tmavé vlasy s měděným leskem. Bílou, nevýslovně klidnou tvář a nehybná, tmavě rudá ústa. Učarovala mi. Ne jako žena, spíše snad jako tento nezměrný, v slunci oněmělý prostor. Její krása měla dokonalost, jaké jsem se vždycky trochu obával. Snad to pramenilo z toho, že jsem na Zemi příliš málo prožil a příliš mnoho o tom přemýšlel, buďjakbuď, měl jsem právě před sebou jednu z těch žen, které vypadají, jako by byly vymodelovány z jiné látky než obyčejní smrtelníci. Ta krásná lež ovšem vyplývá z jisté konfigurace rysů a celá tkví ve vnějšku, ale kdo na to myslí při pohledu na ni? Usmála se, pouhýma očima, zatím co si její rty uchovávaly výraz pohrdavé lhostejnosti. Neplatilo to mně, spíše jejím myšlenkám. Její druh seděl na lavičce zaklíněné do vydlabaného kmene, levou ruku bezvládně spustil přes okraj lodice, takže se špičky jeho prstů smáčely ve vodě. Ale nedíval se ani tam, ani na panoráma divoké Afriky, které jsme míjeli, seděl zkrátka a dobře jako v čekárně u zubaře, unuděně a otráveně.

Před námi, roztroušeny po celé šířce řečiště, se objevovaly našedlé balvany. Kormidelník začal křičet, jako by zaklínal, podivně ostrým, mohutným hlasem, černoši urputně bili pádly, zatímco se ukázalo, že ty balvany jsou potápějící se hroši; loď se rozjela. Stádo tlustokožců zůstalo vzadu a přes rytmické šplouchání vesel, přes chraptivě těžkou píseň veslařů, bylo slyšet dutý šumot, přicházející neznámo odkud. Daleko, tam kde řeka mizela mezi břehy zvedajícími se stále srázněji, vznášely se dvě k sobě nakloněné, obrovské, roztřesené duhy.