Stanisław Lem - Návrat z hvězd

„Agé! Annái! Annái! Agéé!!“ řval kormidelník jako šílený. Černoši zdvojnásobili rázy, člun letěl, jako by mu narostla křídla, žena vztáhla ruku a tápavě hledala ruku svého druha.

Kormidelník ryčel. Piroga se hnala překvapující rychlostí. Příď se zvedla, sklouzli jsme po hřbetě obrovské, zdánlivě nehybné vlny a mezi řadami černých zad, pracujících v ďábelském tempu, spatřil jsem obrovský zákrut řeky: vody najednou ztemnělé se valily do skalních vrat. Proud se dvojil. My jsme se drali napravo, kde se voda hnala přes peřeje čím dál bělejší od pěny, zatímco levé rameno řeky zmizelo jako když utne, a pouze ohlušující řev a sloupy vodní tříště dokazovaly, že tam skály skrývají vodopád. Vyhnuli jsme se mu a prodrali jsme se do druhého říčního ramene. Ale ani zde nevládl klid. Piroga teď jako kůň poskakovala mezi černými balvany. Každý z nich držel nad sebou zvednutý vějíř ječící vody, srázy břehu se přibližovaly k sobě. Černoši po pravé straně přestali veslovat. Přitiskli tupá držadla pagajů k hrudi s takovou prudkostí, že jsme její sílu mohli odhadnout jedině podle zadunění v jejich prsou. Piroga odrazila od skály a dostala se doprostřed proudu. Příď vyletěla vzhůru, kormidelník stojící na ní jen zázrakem neztratil rovnováhu. Zachvěl jsem se zimou od spršky stříkající od okrajů skal. Piroga, chvějící se jako pružina, letěla dolů. Byl to příšerný splav, po obou stranách se míhaly černé balvany s naježenými okružími vody. Piroga, s dutým nárazem odstrčena černošskými pádly od skal, opět se od nich odrazila a vlétla, jako šíp vystřelený po bílých pěnách, do jícnu nejprudšího proudu. Zvedl jsem hlavu a spatřil koruny sikkomor rozklenuté ve výši. Ve větvích se proháněly malé opičky. Musil jsem se chytit za okraj loďky, tak silný otřes následoval. Skok. A v rachotu vodních mas — voda se nám hrnula do loďky z obou stran, takže jsme v mžiku promokli do niti — sjížděli jsme ještě příkřeji, to již byl pád, balvany na břehu odletovaly zpět jako sochy obludných ptáků s kypící vodou kolem ostrých křídel. Burácení, burácení. Siluety veslařů stojících nepohnutě proti nebi, jako strážcové katastrofy. Řítili jsme se přímo na skalní sloup rozdělující úžinu vedví, před ním kroužil černý vír vody, letěli jsme přímo na překážku. Zaslechl jsem ženský křik.

Černoši bojovali se zarputilým zoufalstvím, kormidelník rozpřáhl paže, viděl jsem jeho otevřená, křičící ústa, ale hlas jsem neslyšel, tančil na špičce pirogy. Loď spadala zešikma, odražená vlna nás zadržela a my jsme několik vteřin stáli na místě. Potom jako by pádla zoufale nepracovala, loďka se otočila a rozjela pozpátku. Stále rychleji. Dvě řady černochů v mžiku odhodily pádla a zmizely. Vrhli se bez přemýšlení do vody po obou stranách pirogy. Poslední učinil smrtelný skok kormidelník.

Žena vykřikla podruhé. Její druh se opřel nohama o protější bok a ona se k němu vrhla. Díval jsem se opravdu nadšen na tu podívanou valících se vodních mas, dunících duh. Loď o něco udeřila; volání, drásavý výkřik…

Napříč tohoto vodního bucharu, který se řítil dolů a unášel nás s sebou, ležel těsně nad hladinou strom, lesní velikán, který padl shora a utvořil jakýsi most. Ti dva klesli na dno. Ve zlomku vteřiny, který mi zůstal, jsem se rozmýšlel, mám-li udělat totéž. Věděl jsem, že to všechno, sjezd, černoši, africký vodopád, je pouze iluze drásající nervy, ale sedět nehybně, když špička lodi již vklouzla pod pryskyřičnatý, vodou zalitý kmen obrovského stromu, to bylo nad mé síly. Jako blesk jsem se skrčil, ale zároveň jsem zvedl ruku a ona pronikla kmenem, aniž se ho dotkla. Nic jsem nepocítil, jak jsem očekával, ale dojem, že jsme zázrakem unikli katastrofě, přesto zůstal neporušený.

To byl konec. V příští peřeji se piroga postavila na záď. Obrovská vlna nás zaplavila, otočila. Po několik úderů srdce klouzala loďka v ďábelském kruhu, směřujíc do středu víru. Žena snad křičela, ale neslyšel jsem to, nezaslechl jsem nic. Náraz. Praskot tříštících se bortů jsem pocítil celým tělem. Uši jako by byly zacpané řevem vodopádu. Piroga, vymrštěná nadlidskou silou z vody, se zaklínila mezi dva balvany. Ti dva vyskočili na skálu zaplavovanou pěnami, vyšplhali se vzhůru, já za nimi…

Stáli jsme na skalisku mezi dvěma rameny kypící běloby. Pravý břeh byl dosti daleko. K levému vedla lávka, zachycená v trhlinách skály, jakýsi visutý most těsně nad vlnami, které se valily do chřtánu pekelného kotle. Vzduch byl ledový mlhou, vodní tříští, ta úzká lávka visela bez zábradlí, kluzká vlhkem, nad propastí ohlušujícího řevu. Museli jsme klást nohy na zpráchnivělé desky, volně prostrčené do spletených lan, a přejít několik kroků ke břehu. Ti dva klečeli přede mnou, a jako by se hádali, kdo půjde první. Neslyšel jsem pochopitelně nic. Vzduch jako by zhmotněl od toho neustálého hřmotu. Konečně mladík vstal, něco mi řekl a ukázal dolů. Uviděl jsem pirogu. Její utržená záď točící se stále rychleji zakroužila ve vlnách a zmizela, pohlcena vírem. Mladý muž v tygřím kabátci byl o poznání méně lhostejný nebo ospalý než na začátku cesty. Zato se zlobil, jako by se tady byl octl proti své vůli.

Vzal ženu za ramena a já si pomyslil, že se zbláznil, protože ji chtěl nepochybně srazit přímo do řvoucího jícnu. Žena mu něco řekla, viděl jsem rozhořčení, které jí zablesklo v očích. Položil jsem jim ruce na ramena, a tak naznačil, aby mě pustili napřed. Pak jsem vkročil na lávku. Houpala se, komíhala; nešel jsem příliš rychle, znovu a znovu jsem rameny vyrovnával rovnováhu. Uprostřed jsem zavrávoral. Tak se totiž rozhoupala, že jsem div nespadl. To žena nechtěla počkat, až přejdu, a vkročila na lávku. Ze strachu, že kvůli ní spadnu, udělal jsem prudký skok vpřed. Přistál jsem na samém okraji skály a okamžitě jsem se obrátil.

Žena nepřešla, vrátila se. Mladík šel jako první, držel ji za ruku. Podivné tvary, jaké vytvářel vodopád, který modeloval bílé a černé přízraky, staly se pozadím jejich vratkého přechodu. Muž stál již na krok ode mne. Podal jsem mu ruku. Současně žena klopýtla a lávka se rozhoupala. Přitáhl jsem ho tak, že bych mu spíše vytrhl ruku, než bych ho nechal upadnout. Síla trhnutí ho vymrštila, takže dopadl až dva metry za mnou, na kolena, ale pustil ji.

Byla ještě ve vzduchu, když jsem skočil, nohama napřed, tak, abych vnikl do vln šikmo mezi břehem a stěnou nejbližšího útesu. Zamýšlel jsem se nad tím vším později, až jsem měl čas. Věděl jsem pochopitelně, že vodopád i cesta nad propastí jsou jen iluzí, kromě všeho jiného byl důkazem onen kmen, kterým pronikla má ruka. Přesto jsem skočil, jako kdyby mohla doopravdy zahynout, ba dokonce, zcela reflexně, připravil jsem se na ledový náraz vody, jejíž proudy ustavičně skrápěly naše tváře a oděvy.

Ale nepocítil jsem nic, kromě silného nárazu vzduchu, a přistál jsem v prostorné síni, na lehce pokrčených nohou, jako kdybych skočil nanejvýš z metrové výšky. Uslyšel jsem sborový smích.

Stál jsem na podlaze, měkké jako z plastiku, kolem dokola bylo plno lidí, někteří ještě měli promáčené šaty: dívali se nahoru a váleli se smíchy.

Sledoval jsem jejich pohledy — bylo to prapodivné.

Po vodopádech, skalách, africkém nebi ani vidu ani slechu. Viděl jsem lesklý strop a pod ním — právě připlouvající pirogu, vlastně jakousi rekvizitu, protože člun připomínala pouze shora a ze stran. Na dně byla jakási kovová konstrukce. V loďce leželi na břiše čtyři lidé, kolem nich nebylo nic — ani černošští veslaři, ani skály, ani řeka, jedině tu a tam se míhaly tenké pramínky vody, vystřikované ze skrytých hubic. O něco dále se vznášel jako upoutaný balón — nebyl totiž ničím podepřen — ten skalní obelisk, na němž skončila naše plavba. Od něho vedla lávka ke kamennému výstupku, který vyčníval z kovové stěny. Výš bylo vidět schůdky se zábradlím a dveře. To bylo vše. Piroga s lidmi sebou zmítala, zvedala se, prudce spadala; vše se dělo zcela nehlučně, slyšel jsem pouze výbuchy veselí, doprovázející jednotlivé etapy sjíždění vodopádu, který neexistoval. Po chvíli narazila piroga na skálu, lidé z ní vyskočili, museli přejít po lávce…