Stanisław Lem - Návrat z hvězd

„Chápu. Jsem realistka — dosti známá.“

Neřekl jsem nic. Mlčeli jsme. Hudba hrála.

„Tančíte?“

Taktak, že jsem se nedal do smíchu.

„To, co se teď tančí — ne.“

„Škoda, ale to se dá odčinit. Proč jste to udělal?“

„Co?“

„Tam na té lávce?“

Neodpověděl jsem ihned.

„Byl to… reflex.“

„Znal jste to?“

„Tu umělou plavbu? Ne.“

„Ne?“

„Ne.“

Chvíle ticha. Její oči, před chvílí zelené, teď téměř zčernaly.

„Jedině na velice starých kopiích může člověk vidět něco takového…“ řekla jakoby mimochodem. „To nikdo nezahraje. Nejde to. Když jsem to uviděla, napadlo mě, že byste…“

Vyčkával jsem.

„Že byste mohl. Protože jste to vzal vážně. Viďte?“

„Nevím. Snad.“

„Nevadí. Já to vím. Chtěl byste? Jsem zadobře s Frenetem. Nevíte možná, kdo je to. Musím mu to říci… Hlavní producent reálu. Kdybyste chtěl…

Dal jsem se do smíchu. Trhla sebou.

„Promiňte. Ale… nebesa černá i modrá… vy jste pomýšlela … angažovat mě do…“

„Ano.“

Nevypadala dotčeně. Spíš naopak.

„Děkuji. Raději ne, víte.“

„Ale můžete mi říci, jak jste to udělal. Nebo je to vaše tajemství?“

„Co to znamená: jak? Viděla jste to přece…“

Odmlčel jsem se.

„Vám jde o to, jak jsem mohl…“

„Jste opravdu důvtipný.“

Dovedla se usmívat pouhýma očima, jako snad žádná jiná. Počkej, hned tě přejde chuť mě svádět… řekl jsem si.

„To je prosté. A žádné tajemství. Nejsem betrizovaný.“

„Oh…“

Okamžik jsem si myslil, že vstane, ale ovládla se. Její oči se vrátily, velké, dychtivé. Dívala se na mne jako na šelmu, která leží krok od ní, jako by nacházela zvrácenou rozkoš v hrůze, kterou jsem jí naháněl. Připadalo mi to jako urážka, horší, než kdyby se byla jen polekala.

„Můžete…“

„Zabít?“ odpověděl jsem se zdvořilým úsměvem. „Ano. Mohu.“

Mlčeli jsme. Hudba hrála. Několikrát na mne zvedla oči. Nemluvila. Já také ne. Potlesk. Hudba. Seděli jsme tak snad čtvrt hodiny. Znenadání vstala.

„Půjdete se mnou?“

„Kam?“

„Ke mně.“

„Na byt?“

„Ne.“

Obrátila se a odešla. Seděl jsem bez hnutí. Nenáviděl jsem ji. Neohlédla se. Šla, jinak než všechny ženy, které jsem kdy viděl. Nešla, plula. Jako královna.

Dohonil jsem ji mezi živými ploty, kde bylo téměř tma. Zbytek světla vycházejícího z pavilónů se mísil s namodralou září města. Musela zaslechnout mé kroky, ale šla dál, jako by byla sama, neohlédla se, ani když jsem ji vzal pod paži. Šla dál. To byl políček. Chytil jsem ji za ramena, obrátil k sobě. Její tvář, bílá v šeru, se zvedla. Dívala se mi do očí. Nepokoušela se mi vytrhnout. Nebyla by ostatně mohla.

Líbal jsem ji divoce, pln nenávisti, cítil jsem, jak se chvěje.

„Ty,“ řekla hlubokým hlasem, když jsme se odtrhli.

„Mlč.“

Snažila se uvolnit.

„Ještě ne,“ řekl jsem a začal jsem ji znovu líbat. Najednou se ten vztek změnil v hnus nad sebou samým. Pustil jsem ji. Myslil jsem, že uteče. Zůstala. Pokoušela se mi pohlédnout do tváře. Odvrátil jsem hlavu.

„Co je ti?“

„Nic.“

Uchopila mě za paži.

„Pojďme.“

Nějaká dvojice prošla kolem nás a zmizela v šeru. Následoval jsem ji. Tam, ve tmě, jako by bylo možné všechno, ale když se trochu rozsvětlilo, stal se můj výbuch před chvílí — který měl být odvetou za urážku — pouze směšným. Cítil jsem, že vstupuji do něčeho falešného, jak falešné bylo to nebezpečí i kouzla, všechno — ale šel jsem dál. Ani hněv, ani nenávist, nic — bylo mi všechno jedna. Octl jsem se mezi vysokými světly a cítil jsem tu svoji velkou, těžkopádnou přítomnost, která měnila v grotesku každý můj krok po jejím boku. Ale ona jako by o tom nevěděla. Šla podél valu, za nímž stály v řadách glidery. Chtěl jsem zůstat, ale sklouzla dlaní po mém předloktí a uchopila mě za ruku. Byl bych se jí musel vytrhnout a stal bych se ještě směšnějším — pomník astronautických ctností sváděný Putifarkou. Usedl jsem vedle ní, stroj se hnul a rozjel. Poprvé jsem jel gliderem a pochopil jsem, proč neměly okna. Byly zevnitř celé průhledné, jako ze skla.

Jeli jsme dlouho, mlčky. Hustě zastavený střed města ustoupil podivným tvarům předměstské architektury — pod malými umělými slunci odpočívaly budovy ponořené v zeleni, stavby plynulých linií, nafouknuté v prapodivné podušky, rozkřídlené tak, že mizela hranice mezi vnitřkem domu a jeho okolím, výplody fantasmagorie, ustavičných snah po vytvoření něčeho, co by neopakovalo staré formy. Glider opustil širokou jízdní dráhu, prolétl temným parkem a zastavil se u schodů, zvlněných jako skleněná kaskáda. Když jsem po nich vystupoval, uviděl jsem skleník rozkládající se pod schodištěm.

Těžká vrata se nezvučně otevřela. Obrovská hala, vroubená nahoře galerií, bleděrůžové kotouče lamp bez podpěry nebo zavěšení. V šikmých stěnách okna, jako proražená do jiného prostoru — výklenky a v nich nikoli fotografie, a nikoli figuríny, ale sama Aen, obrovská, přímo proti mně — v náručí snědého muže, který ji líbal, nad schody Aen v bílém neustávajícím mihotání toalety, vedle skloněná nad květy, fialovými, obrovskými jako její tvář. Kráčeje za ní, uviděl jsem ji ještě jednou v jiném okně, s dívčím úsměvem, osamělou, jen světlo se chvělo v jejích měděných vlasech. Schody zelené. Bílé sloupořadí. Stříbrné schody. Chodby přes celou budovu a v nich — ustavičný pomalý pohyb, jako kdyby ten prostor oddechoval, stěny se bezhlučně rozestupovaly a vytvářely průchody tam, kam Aen jdoucí přede mnou právě zamířila své kroky. Jemné křivky ploch v pohybu. Člověk si mohl myslit, že nepostřehnutelný vánek zaobluje styčné plochy galerií, modeluje je, ale všechno, co jsem zatím viděl, to bylo jen předpraží, vstup, předsíň. Přes pokoj prosvětlený odevšad nejtenčím žilkováním ztuhlého ledu, tak úbělový, dokonce i stíny se v něm zdály bílé jako mléko, vešli jsme do menšího kabinetu. Po neposkvrněné bělosti předcházejícího byla jeho hněď jako výkřik. Bylo tam pouze světlo proudící neznámo odkud, jehož zdroj jako by byl obrácený, protože osvětlovalo nás i naše obličeje zdola. Pokynula rukou, zšeřilo se. Přistoupila ke stěně a několika gesty z ní vykouzlila zaoblinu, která se okamžitě začala rozvíjet až vytvořila jakési dvojité, široké lehátko — vyznal jsem se v topologii dost dobře, abych vytušil, jaké výpočty předcházely vytvoření křivky samého opěradla.

„Máme návštěvu,“ řekla a zůstala stát. Z otevřeného dřevěného ostění vyklouzl prostřený stolek a rozběhl se k ní jako psík. Velká světla zhasla, jakmile poručila gestem, aby se nad výklenkem s křesly — jaká to byla křesla, nemám pro to slov! — objevila malá lampa. A stěna ji poslechla. Měla zřejmě dostatek těch pučících a před očima rozkvétajících kusů nábytku. Naklonila se nad stolkem a zeptala se, aniž se na mne podívala:

„Blar?“

„Třeba,“ odpověděl jsem. Neptal jsem se na nic. Nemohl jsem nebýt primitivem, ale mohl jsem alespoň být barbarem mlčícím.

Podala mi vysoký kužel s trubičkou, měnil se jako rubín, ale byl měkký, jako bych se dotýkal ochmýřené kůžičky ovoce. Sama si vzala druhý. Usedli jsme. Nesnesitelně měkce, jako kdybych seděl na obláčku. Nápoj měl chuť neznámého čerstvého ovoce a obsahoval maličké hrudky, které se nečekaně a komicky rozstřikovaly po jazyku.