Stanisław Lem - Návrat z hvězd

Ód mého skoku uplynulo snad dvacet vteřin. Hledal jsem očima ženu. Pohlédla na mne. Zmocnil se mě trochu hloupý pocit. Nevěděl jsem, mám-li k ní přistoupit. Ale shromáždění lidé začali zrovna odcházet, a v nejbližší chvíli jsme se octli vedle sebe.

„Pokaždé totéž,“ řekla pak, „pokaždé spadnu!“

Noc v parku, ohňostroje a zvuky hudby vypadaly trochu neskutečně. Vycházeli jsme v zástupu vzrušeném a rozechvělém po prožitých hrůzách. Uviděl jsem druha ženy, prodíral se k ní. Zase již byl ospalý, jako předtím. Zdálo se, že mě vůbec nevidí.

„Pojďme k Merlinovi,“ řekla žena tak hlasitě, že jsem to zaslechl. Nesnažil jsem se poslouchat, co si říkají. Ale nová vlna příchozích nás ještě více smáčkla. Proto jsem stál pořád vedle nich.

„Zdá se mi, že chceš utéci,“ řekla s úsměvem, „snad se nebojíš kouzel.“

Říkala to jemu, ale dívala se na mne. Samozřejmě, mohl jsem si prorazit cestu ven, ale jako vždycky v podobných situacích, nejvíce jsem se bál směšnosti. Vykročili, udělalo se volné místo, okolostojící se také najednou rozhodli pro prohlídku Merlinova zámku, a když tam zamířili a několik lidí nás rozdělilo, zmocnily se mě pochyby, zda jsem před chvílí nepodlehl klamu.

Pohybovali jsme se krok za krokem. Na trávníku stály smolné sudy, z nichž šlehaly plameny; jejich záře ukazovala hrozivé cihlové bašty. Prošli jsme po padacím mostě přes příkop pod vyceněnými zuby mříže. Zaplavilo nás šero a chlad kamenné síně. Vedly z ní vzhůru točité schody — plné duté ozvěny kroků. Ale v gotické, klenuté chodbě v prvním patře nebyl již nával tak velký. Vedla do arkád z nichž bylo vidět na nádvoří. Tam chátra na koních v černých čabrakách řvala a pronásledovala jakousi černou maškaru. Ve společnosti několika lidí, které jsem si již začínal pamatovat, kráčel jsem nerozhodně, nevěda kam. Ženu a jejího průvodce jsem zahlédl mezi pilíři sloupořadí, kde ve výklencích stála prázdná brnění. V pozadí se otevřely dveře pobité měděným plechem, vysoké jako pro obry. Vešli jsme do rytířské síně potažené rudým damaškem, osvětlené pochodněmi, jejichž smolný čoud dráždil chřípí. Za stoly hodovali v hlučném davu piráti nebo potulní rytíři, na rožních, olizovány plameny, se otáčely obrovské kusy masa, rudá záře poskakovala po tvářích lesknoucích se potem, kosti chrupaly v mocných čelistech obrněných stolovníků. Občas vstávali od tabule a procházeli se mezi námi. V další síni hrálo několik obrů v kuželky a místo koulí užívali lebek. Všechno dohromady mi připadalo hodně naivní, kýčovité; zastavil jsem se vedle hráčů, stejně velkých jako já, když kdosi do mne zezadu narazil a mimoděk překvapeně vykřikl. Obrátil jsem se a pohlédl do očí jakémusi mladíčkovi. Vykoktal omluvu a rychle odešel s přihlouplým výrazem ve tváři. Ale teprve pohled tmavovlasé ženy, která byla příčinou, že jsem se octl v paláci laciných divů, mi vysvětlil, co se stalo: ten muž chtěl skrze mne projít, protože mě pokládal za jednoho z neskutečných hostí čaroděje Merlina.

Merlin sám nás přijal ve vzdáleném křídle paláce, obklopen družinou maskovaných postav, která bez hnutí asistovala jeho kouzlům. Ale již jsem toho začínal mít dost, a lhostejně jsem přijímal ukázky černokněžnického umění. Podívaná se rychle skončila. Přítomní začali odcházet, a když nám Merlin, stříbrovlasý, nádherný, zastoupil cestu, ukázal beze slova na protější, černým suknem pobité dveře.

Jen nás tři pozval dovnitř. Sám nevstoupil. Octli jsme se v komnatě nepříliš veliké, neobyčejně vysoké, její jednu stěnu tvořilo zrcadlo, sahající od stropu po kamennou podlahu z černých a bílých dlaždic. Působilo to dojmem, že je pokoj dvakrát tak velký, než byl ve skutečnosti, a že v něm stojí na kamenné šachovnici šest lidí.

Nábytek tam nebyl žádný — nic než vysoká alabastrová urna a kyticí květin podobných orchidejím, ale s mimořádně velkými kalichy. Každý květ měl jinou barvu. Stáli jsme proti zrcadlu. Vtom se můj obraz na mne podíval. Tento pohyb nebyl zrcadlovým odrazem mého pohybu. Já jsem zkameněl, ale ten ramenatý dlouhán pohlédl nejdříve na tmavovlásku, pak na jejího druha — nikdo z nás tří se nepohnul — a pouze naše odrazy, jež se nějakým nepochopitelným způsobem osamostatnily a ožily, sehrály mezi sebou pantomimickou scénu.

Mladík v zrcadle přistoupil k ženě, pohlédl jí do očí, ale ona zavrtěla hlavou. Vytáhla z bílé vázy květy a probírajíc je prsty, vybrala tři — bílý, žlutý a černý. Bílý podala jemu a s těmi dvěma přistoupila ke mně. Ke mně — v zrcadle. Podávala mi oba květy — vybral jsem si černý. Pak se vrátila na své původní místo a všichni tři — tam v zrcadlovém pokoji — jsme zaujali přesně tytéž pozice, jaké jsme zaujímali ve skutečnosti. Když se to stalo, zmizely květy z rukou dvojníků a byly to již jen obyčejné obrazy, věrně opakující každý náš pohyb.

Dveře v protější stěně se otevřely, sestoupili jsme po točitých schodech dolů. Sloupy, vikýře i klenutí přešly nepozorovaně v úběl a stříbro plastikových chodeb. Kráčeli jsme dál, stále mlčky, ani sami, ani společně. Ta situace mi byla čím dál trapnější, ale co jsem si měl počít? Odhodlat se k obřadnému představení, odpovídajícímu společenskému katechismu z minulého století?

Zvuky tlumeného orchestru. Byli jsme jako za kulisami, za neviditelnou scénou, v pozadí stálo několik prázdných stolků s odstrčenými židličkami. Žena se zastavila a zeptala se svého společníka:

„Nezatančíš si se mnou?“

„Nechce se mi,“ řekl. Poprvé jsem uslyšel jeho hlas.

Byl to hezký chlapec, ale takový nějaký bez vůle, nepochopitelně pasivní, jako by mu absolutně na ničem nezáleželo. Měl krásná, téměř dívčí ústa. Pohlédl na mne — pak na ni — stál a mlčel.

„Tak jdi, chceš-li,“ řekla.

Rozhrnul závěs, který tvořil jednu stěnu a odešel. Vykročil jsem za ním.

„Odcházíte?“ zaslechl jsem za sebou.

Zůstal jsem stát. Za závěsem se ozval potlesk.

„Nepřisednete si?“

Beze slova jsem se posadil. Měla nádherný profil. Ušní boltce byly zakryty perleťovými kotoučky.

„Jsem Aen Aenis.“

„Hal Bregg.“

Vypadala překvapeně. Ne mým jménem. Nic jí neříkalo. Spíše tím, že jsem tak lhostejně přijal její jméno. Mohl jsem si ji nyní zblízka prohlédnout. Její krása byla dokonalá a neúprosná. Klidná, opanovaná lenivost jejích pohybů také. Měla na sobě šedě růžovou, spíše šedou než růžovou róbu, která jako by tvořila pozadí, ještě znásobující bělost tváří a rukou.

„Nemáte mě rád?“ zeptala se klidně.

Ted jsem zase já užasl.

„Neznám vás.“

„Jsem Ammai — z Opravdových.“

„Kdo jsou to — Opravdoví?“

Její oči na mně se zájmem spočinuly.

„Vy jste neviděl Opravdové?“

„Ani nevím, co to je.“

„Kde jste se tu vzal?“

„Přišel jsem z hotelu.“

„Ach tak, z hotelu…“ v jejím hlase zněl zřetelný výsměch. „A smím se zeptat, kde jste byl předtím, než jste se odebral do hotelu?“

„Smíte. Ve Fomalhautu.“

„Co je to?“

„Souhvězdí.“

„Jakto?“

„Hvězdná soustava vzdálená od Země třiadvacet světelných let.“

Víčka se jí zachvěla. Rty se pootevřely. Byla překrásná.

„Astronaut?“

„Ano.“