Stanisław Lem - Návrat z hvězd

„Jsem z Adaptu,“ řekla, „dnes jsem s vámi mluvila.“

„Takto jste byla vy?“

Trochu jsem se naježil. Co už zase ode mne chtějí?

Usedla. Také já jsem si váhavě sedal.

„Jak se vám daří?“

„Znamenitě. Byl jsem dnes u doktora. Vyšetřil mě. Všechno klape. Najal jsem si vilu, chci trochu číst.“

„Velmi moudré. Z tohoto hlediska je Klavestra ideální. Budete tam mít hory, klid.“

Věděla, že je to Klavestra. Sledovali mě, nebo jak? Seděl jsem nepohnutě a čekal, co bude následovat.

„Přinesla jsem vám maličkost… od nás.“

Ukázala na malý balíček položený na stole.

„Naše poslední novinka, víte,“ mluvila s živostí trochu nepřirozenou. „Když ulehnete k spánku, nařídíte ten přístroj a během několika nocí se dovíte nejprostším způsobem, bez námahy, spoustu užitečných věcí.“

„Tak, to je znamenité,“ řekl jsem.

Usmála se na mne. Já jsem se také usmál. Hodný žáček.

„Vy jste psycholog?“

„Ano. Uhodl jste.“

Váhala. Viděl jsem, že chce něco říci.

„Prosím…“

„Nebudete se na mne zlobit?“

„Proč bych se měl zlobit?“

„Totiž… víte… oblékáte se poněkud…“

„Vím. Ale já ty kalhoty rád nosím. Snad časem…“

„Ale ne, nejde o ty kalhoty. Svetr…“

„Svetr?“ podivil jsem se. „Dnes mi ho udělali. To je snad poslední móda, ne?“

„Ano. Jenomže vy jste si ho zbytečně nafoukl… dovolíte?“

„Prosím,“ řekl jsem docela tiše. Vyklonila se z křesla, nataženými prsty mě lehce udeřila do prsou a slabě vykřikla.

„Co to tam máte?“

„Kromě sebe — nic,“ odpověděl jsem s kyselým úsměvem.

Sevřela levou rukou prsty pravé ruky a vstala. Najednou se ten můj klid, v němž bylo zlomyslné uspokojení, změnil v led.

„Posaďte se, prosím.“

„Když… velice se vám omlouvám… já…“

„To nic. Pracujete v Adaptu dlouho?“

„Druhý rok…“

„Aha, první pacient?“ ukázal jsem prstem na sebe. Trochu zrudla.

„Smím se vás na něco zeptat?“

Zamrkala. Snad si myslela, že si s ní chci umluvit schůzku.

„Beze všeho…“

„Jak je to zařízeno, že je z každého podlaží města vidět nebe?“

Okřála.

„To je velmi prosté. Televize, jak se tomu dříve říkalo. Na stropech jsou obrazovky a přenášejí to, co je nad zemí. Tvary mračen, nebe…“

„Ale ta podlaží asi nejsou vysoká,“ řekl jsem, „a přesto tam stojí i čtyřicetipatrové domy…“

„To je klam,“ usmála se. „Pouze část domů je skutečná; pokračování je obraz. Rozumíte?“

„Rozumím, jak je to, ale nerozumím, proč je to?“

„Proto, aby se obyvatelé ani jediného podlaží necítili zkráceni. V žádném směru.“

„Aha,“ řekl jsem. „No, to je vtipné… Ještě jedna věc. Jdu si pro knihy. Můžete mi doporučit několik věcí ze svého oboru? Takových… kompilačních…“

„Vy chcete studovat psychologii?“ podivila se.

„Ne, ale chci se dovědět, co jste za tu dobu vykonali.“

„Doporučovala bych vám Mayssena,“ řekla.

„Co je to?“

„Učebnice.“

„Chtěl bych raději něco většího. Kompendia, monografie.. vždycky je lepší čerpat z první ruky…“

„Bude to možná poněkud… nesnadné.“

Usmál jsem se zdvořile.

„Možná že ne. V čem vidíte ty nesnáze?“

„Psychologie se hodně zmatematizovala.“

„Já taky. Až k tomu místu, které jsme opustili před sto lety. Je potřeba víc?“

„Vy přece nejste matematik?“

„Není to mé povolání, ale studoval jsem to. Na Prométheovi. Měl jsem tam… spoustu volného času, víte?“

Užaslá, zrozpačitělá neřekla už nic. Nechala mi lístek se soupisem titulů.

Když odešla, vrátil jsem se k psacímu stolu a ztěžka usedl. Dokonce ona, pracovnice Adaptu… Matematika? Kdepak. Barbar. Nenávidím je, říkal jsem si. Nenávidím. Nenávidím. Nevěděl jsem ani, koho tím myslím. Všechny. Ano, všechny. Podvedli mě. Připravili mě o ně, poslali mě, aniž sami věděli, co dělají, neměl jsem se vracet, jako Venturi, Arder, Thomas, ale vrátil jsem se, aby se mě báli, abych chodil, jako nežádoucí výčitka svědomí. Nejsem k ničemu, říkal jsem si, kdybych aspoň mohl plakat, Arder to uměl. Říkal, že za slzy se člověk stydět nemusí. Možná, že jsem doktorovi lhal, neřekl jsem to nikdy nikomu, a určitě to nevím, jestli bych to udělal pro někoho jiného, snad ano, pro Olafa, později. Ale tím jsem si nebyl docela jist. Arder! Jak oni nás zničili, a jak my jsme jim věřili a po celou tu dobu jsme cítili za sebou Zemi, blízkou, věřící v nás, myslící na nás. Nikdo to nevyslovil, proč? O samozřejmých věcech se nemluví!

Vstal jsem. Nevydržel jsem sedět. Chodil jsem z kouta do kouta.

Dost. Otevřel jsem dveře do koupelny, ale vždyť tam ani voda nebyla, abych si ji vychrstl na hlavu. Ostatně, co je to za nápad! Vyslovená hysterie.

Vrátil jsem se do pokoje a začal balit.

Celé odpoledne jsem strávil v knihkupectví. Ale knížky v něm nebyly. Netiskly se už bezmála půl století. A já se na ně tolik těšil, po mikrofilmech, z nichž se skládala knihovna Prométhea. A nic z toho nebylo. Člověk se už nemohl prohrabávat v regálech, potěžkávat v ruce svazky a odhadovat jejich váhu, napovídající rozsah četby. Knihkupectví připomínalo spíš elektronickou laboratoř. Knihy, to byly krystalky, v nichž byl obsah nahrán. Číst se daly pomocí optonu. Byl dokonce podobný knize, ale s jednou jedinou stránkou ve dvou deskách. Při smáčknutí se objevovaly následující stránky textu. Ale optonu se užívalo zřídka, jak mi řekl prodávající robot. Veřejnost dávala přednost lektonům, četly hlasitě, daly se nařídit na libovolný druh hlasu, tempo, modulaci. Pouze vědecké publikace pro malý okruh zájemců byly ještě tištěny na plastiku, imitaci papíru. A tak se všechny mé nákupy vešly do jedné kapsy, přestože to bylo téměř tři sta titulů. Hrstka krystalického zrní — tak vypadaly knihy. Vybral jsem si hodně spisů historických, sociologických, trochu statistiky, demografie a z psychologie to, co mi doporučilo děvče z Adaptu. Také několik větších matematických příruček, větších samozřejmě ve smyslu obsažené náplně, ale ne rozměru. Robot, který mě obsluhoval, sám byl hotovou encyklopedií díky tomu, že je pomocí elektronických katalogů, jak mi řekl, přímo spojen se vzorníky všech možných spisů na celé zeměkouli. V knihkupectví se zásadně vyskytovaly pouze jednotlivé „exempláře“ knih, a jakmile je někdo potřeboval, nahrával se obsah žádaného spisu do krystalku.

Originály — „krystomatrice“ — byly neviditelné, byly totiž uloženy za ocelovými deskami, bledě modře naemailovanými. Takže knihy se teď tiskly pokaždé, když je někdo potřeboval. Otázka nákladu, jejich výše, rozebrání, přestal existovat. Bylo to skutečně velkolepé, ale přesto mi knížek bylo líto. Když jsem se dověděl, že jsou antikvariáty s papírovými knihami, vyhledal jsem jeden. Dočkal jsem se zklamání; vědecké tituly téměř neexistovaly. Literatura zábavná, trochu dětské, několik ročníků starých časopisů.

Koupil jsem si (jedině za staré knihy se muselo platit) něco pohádek z doby před čtyřiceti lety, abych si ujasnil, co se teď pokládá za pohádku — a vypravil jsem se do sportovního skladu. Tady už mé zklamání bylo bez hranic. Lehká atletika se udržovala v jakési zakrnělé podobě. Běhy, vrhy, skoky, plavání, ale téměř žádné boje. Box už neexistoval, a to, čemu se říkalo zápasy, to bylo jakési vysloveně směšné přetlačování místo poctivého boje. Podíval jsem se na jedno utkání z mistrovství světa v projekčním sále skladu a myslil jsem, že mě vztekem vezme čert. Občas jsem se dal do smíchu jako blázen. Ptal jsem se na zápas ve volném stylu, judo, jiu-jitsu, ale nikdo ani nevěděl, co to je. Je to pochopitelné, jestliže kopaná jako disciplína vymřela bez nástupce, protože v ní dochází k ostrým střetnutím a úrazům. Hokej existoval, ale jaký! Hrálo se v kombinézách tak nafouknutých, že hráči vypadali jako obrovské míče. Komický byl pohled na dvě mužstva, která se spolu pružně srážela. Ale ona to také byla fraška a ne zápas. Skoky do vody ano, ale pouze ze čtyř metrů. Hned jsem si vzpomněl na svůj (svůj!) bazén a získal jsem skládací trampolínu, abych si zvýšil tu, kterou najdu v Klavestře. Celý ten krach byl důsledkem betrizace. Že zmizely býčí a kohoutí zápasy a jiná krvavá podívaná, toho jsem nelitoval. Nikdy jsem také nebyl stoupencem profesionálního rohování, ale ta vlažná polívčička, jaká zbyla, mě vůbec nelákala. S proniknutím techniky do sportu jsem se smířil jedině v turistice. Zvlášť podvodní turistika se rozvinula. Prohlédl jsem si různé typy potápěčských souprav, malá elektrická torpéda, na nichž se dalo cestovat u dna jezer, kluzáky, vodní vznášedla, pohybující se na podušce stlačeného vzduchu, vodní mikroglidery. To vše bylo opatřeno zvláštním zařízením, které zabraňovalo nehodám.