Stanisław Lem: Profesor A. Dounda

Přeložila Helena Stachová

Lem S. Futurologický kongres. — Praha: Svoboda, 1977

Ryji tato slova do hliněných tabulek před svou jeskyní. Vždycky mě zajímalo, jak to Babylóňané dělali, ale netušil jsem, že se o to budu jednou pokoušet sám. Asi měli lepší hlínu, anebo pro to bylo klínové písmo vhodnější.

Ta moje se rozpadá nebo drobí, ale je mi to milejší než škrábat vápencem do břidlice, protože už od dětství nesnáším skřípání. Nebudu už nikdy o žádné starověké technice říkat, že je primitivní. Než profesor odešel, díval se, jak se namáhám, abych vykřesal oheň, a když jsem postupně zlomil otvírák na konzervy, náš poslední pilník, kapesní nůž i nůžky, poznamenal, že když se docent Tompkins z Britského muzea před čtyřiceti lety pokoušel vyštípnout z pazourku docela obyčejnou škrabku, podobnou těm z doby kamenné, vymkl si přitom zápěstí a rozbil brýle, ale škrabku nevyštípl. Dodal ještě něco o urážlivé povýšenosti, s jakou se díváme na své jeskynní předky. Měl pravdu. Mé nové sídlo je ubohé, matrace už shnila, ale z dělostřeleckého bunkru, ve kterém se nám tak dobře bydlelo, nás vyhnala ta marodivá stará gorila, kterou čerti přinesli z džungle. Profesor tvrdil, že prý nás gorila nevyhnala. Pravda, nebyla agresivní, ale nebylo mi příjemné dělit se s ní o příbytek i tak dost těsný. Nejvíc mě rozčilovalo, když si hrála s granáty. Možná že bych se ji byl pokusil vyhnat, bála se totiž červených plechovek od račí polévky, kterých tam tolik zůstalo, ale jednak se nebála moc, jednak prohlásil Maramotu, který se dnes už k šamanství otevřeně přiznává, že v té opici poznává duši svého nebožtíka strýce, a naléhal, abychom ji nechali na pokoji. A tak jsem mu to slíbil. Profesor nato poznamenal ironicky jako vždycky, že se chovám zdrženlivě nikoli s ohledem na Maramotuova strýčka, ale protože i nemocná gorila je gorila. Nemohu se smířit se ztrátou toho bunkru, který patřil kdysi k hraničnímu opevnění mezi Gurunduwalu a Lamblií, ale teď — teď se vojáci rozutekli a nás vyhodila opice. Pořád bezděčně natahuji uši. To hraní s granáty nemůže přece dobře dopadnout, ale jako vždycky je slyšet jen hekání přežraných uruwotu a toho paviána s kruhy pod očima. Maramotu říká, že prý to není obyčejný pavián, ale už musím s těmi hloupostmi přestat, nebo se jaktěživ nedostanu k věci.

Slušná kronika by měla mít datum. Vím, že konec světa nastal těsně po období dešťů, od něhož uplynulo několik týdnů, ale nevím přesně, kolik dní to bylo, protože gorila mi sebrala kalendář, do kterého jsem si račí polévkou zapisoval nejdůležitější události od té doby, co mi došly propisovačky.

Profesor tvrdil, že to nebyl žádný konec světa, nýbrž jen jedné civilizace. I v tom mu musím dát za pravdu, protože nelze rozměry takové události měřit osobním nepohodlím. Nic hrozného se nestalo, říkával profesor a vybízel Maramotua a mě k pěveckým vystoupením, ale když mu došel dýmkový tabák, ztratil dobrou náladu a po vyzkoušení kokosových vláken se vypravil pro nový tabák, i když mu muselo být jasné, co dnes taková výprava znamená. Nevím, zda ho ještě někdy spatřím. Tím spíše bych měl pro potomky, kteří novu vybudují civilizace, zvěčnit obraz tohoto velkého muže. Náhoda chtěla, že jsem v životě mohl pozorovat nejvýznačnější osobnosti epochy, a kdo může vědět, zda nebude Dounda uznán za nejpřednější z nich. Ale nejprve musím vysvětlit, kde jsem se vlastně vzal v africké buši, který je teď zemí nikoho.

Mé úspěchy na poli kosmonautiky mi přinesly určitou slávu, a tak se na ně obracely všemožné organizace, instituce i soukromé osoby s různými pozváními a nabídkami, přičemž mě titulovaly profesorem, akademikem nebo nejméně doktorem věd. Bylo mi to trapné, protože žádný akademický titul nemám a rozhodně se odmítám chlubit cizím peřím. Profesor Tarantoga mi pořád říkal, že veřejnost nesnáší prázdnotu zející před mým jménem, a proto se za mými zády obrátil na své známé na nejvyšších místech. A tak jsem se ze dne na den stal generálním zmocněncem Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) pro Afriku. Tuto funkci s titulem odborného poradce jsem přijal, protože měla být výhradně čestná. Až tu se najednou ukázalo, že FAO postavila v Lamblii, v té republice, která z paleolitu přeskočila rovnou do monolitu, továrnu na kokosové konzervy a že já jakožto zmocněnec této organizace musím v té továrně slavnostně zahájit provoz. Co čert nechtěl, inženýr doktor Armand de Beurree, který mě doprovázel jako zástupce UNESCO, ztratil na koktajlu na francouzském velvyslanectví brýle, a v domnění, že jde o stavěcího psa, pokusil se pohladit šakala, který se mu nějak připletl do cesty. Šakalí kousnutí je prý velmi nebezpečné, protože ta zvířata mají na zubech mrtvolný jed. Dobrák Francouz tomu nevěnoval dostatečnou pozornost a do tří dnů bylo po něm.

Po kuloárech lamblijského parlamentu kolovala pověst, že prý měl ten šakal v sobě zlého ducha, kterého do něho vsadil jistý šaman. Kandidaturu onoho šamana na ministra náboženských vyznání a veřejné osvěty prý zmařila demarše francouzského velvyslanectví. Velvyslanectví tuto zvěst nedementovalo. Vznikla tak dost choulostivá situace, a v diplomacii nezkušení státníci Lamblie, místo aby zařídili tichou přepravu mrtvoly, využili té báječné příležitosti k tomu, aby se blýskli na mezinárodním fóru. Ministr války generál Mahabutu uspořádal smuteční koktajl, kde se — jako na každém koktajlu — mluvilo o všem a o ničem se sklenkou v ruce, a ani sám nevím, kdy jsem na otázku šéfa odboru pro styk s Evropou plukovníka Bamatahu odpověděl, že nebožtíky, kteří zaujímali významné postavení, pochováváme někdy u nás v rakvi zaletované. Jaktěživo by mi nenapadlo, že by ta otázka mohla mít něco společného se zemřelým Francouzem, a Lamblijcům zas nepřipadalo scestné použít továrního vybavení pro pohřeb co nejmodernější. Jelikož však kombinát vyráběl plechovky jen litrové, odeslali nebožtíka letadlem Air France v bedně potištěné reklamami na kokosy. Kámen úrazu spočíval v tom, že bedna obsahovala devadesát šest plechovek.

Potom mi nasazovali psí hlavu za to, že jsem to nepředpokládal. Ale jak jsem mohl, když bedna byla zatlučená a zahalená tříbarevnou vlajkou? Všichni mi však měli za zlé, že jsem lamblijským činitelům nepředložil vysvětlující memorandum, že se porcování nebožtíků do plechovek považuje za vysoce nevhodné. Generál Mahabutu mi poslal do hotelu liánu, s níž jsem si nevěděl co počít, a teprve od profesora Doundy jsem se dověděl, že to mělo znamenat, že by mě rád viděl na oprátce. Tahleta zpráva však přišla jako hořčice po obědě, protože mezitím nastoupila popravčí četa, kterou jsem z neznalosti jazyka považoval za čestnou rotu. Nebýt Doundy, určitě bych už dnes tuhletu ani jinou historku nepopisoval. V Evropě mě před ním varovali jako před drzým podvodníkem, který zneužil lehkověrnosti a naivity mladého státu, aby si tam zařídil teplé místečko — pozvedl totiž bezostyšně šamanské kousky na teoretický obor, který přednášel na univerzitě. Uvěřil jsem oněm informátorům a měl profesora za hochštaplera a darebáka, a proto jsem se od něho na oficiálních recepcích držel co nejdál, ačkoli mi byl už tenkrát sympatický. Francouzský generální konzul, k jehož rezidenci jsem to měl nejblíž (od britského velvyslanectví mě dělila řeka plná krokodýlů), mi odmítl azyl, přestože jsem z Hiltonu utekl jen v pyžamu. Odvolával se na státní důvody, konkrétně na to, že prý jsem ohrozil francouzské zájmy. Během našeho rozhovoru zalétaly do místnosti zvuky palby, protože četa už cvičila na prostranství za hotelem, a tak jsem uvažoval, co se mi víc vyplatí, zda jít rovnou na popravu, anebo plavat mezi krokodýly. Už jsem stál na břehu řeky, když vtom se z rákosí vynořila profesorova kánoe, naložená zavazadly. Teprve když už jsem seděl na kufrech, vtiskl mi do ruky pádlo a vysvětlil mi, že mu zrovna vypršela smlouva s kulaharskou univerzitou, a tak pluje do sousedního Gurunduwaju, kam byl pozván jako řádný profesor svarnetiky. Taková změna univerzity byla sice dost podivná, ale teď nebyla vhodná chvíle na podobné úvahy.