Stanisław Lem: Profesor A. Dounda

Četbu životopisů Napoleona, Čingischána a jiných státníků pojímal jako instruktáž a pak vybízel podřízené k loupežím v co největším měřítku. Vládní čtvrť byla například postavena z materiálu, který ministerstvo stavebnictví ukradlo ministerstvu plavby, jež z něho chtělo stavět přístavy na Bambezi, kapitál pro stavbu železnic byl defraudován na ministerstvu obchodu s kokosy, jinými zpronevěrami se získaly prostředky na stavbu soudních budov a soudního aparátu, a tak krůček za krůčkem přinesly krádeže a přivlastňování dobré výsledky. Hauwari, který si teď už vysloužil jméno Otec Věčnosti, sám slavnostně otevřel Korupční banku, kde může každý seriózní podnikatel získat dlouhodobou půjčku na úplatky, uzná-li ředitelství, že jeho zájem odpovídá zájmu státnímu.

Dík Mwahimu jsme se s profesorem zařídili docela dobře. Poštovní inspektor nám nosil báječně vyuzené kobry. Pocházely z balíků, které hodnostářům posílala opozice, a inspektorova manželka je udila v kokosovém kouři. Pečivo nám vozil autobus Air France. Poměrů znalí cestující věděli, že na autobus není proč čekat, a neznalí to pochopili po nedlouhém táboření na kufrech. Mléka a sýrů jsme měli spoustu dík telegrafistům, kteří za to žádali jen destilovanou vodu z naší laboratoře. Pořád jsem si lámal hlavu, nač tu vodu potřebují, až vyšlo najevo, že jim šlo o modré láhve z umělé hmoty, jež plnili kořalkou pálenou na Městském protialkoholním výboru. Nemuseli jsme tedy chodit do obchodů, což byla nesmírná výhoda, protože jsem v Lumili jaktěživ neviděl otevřený obchod. Na dveřích vždycky visela kartička „přejímka amuletů“, „šla jsem k šamanovi“ a podobně. Na úřadech jsme měli zprvu potíže, protože úředníci si tam žadatelů absolutně nevšímají. Podle zdejšího zvyku jsou úřady místem, kde se konají společenské události, kde se hrají hazardní hry, a zejména dohazují novomanželé. Všeobecné veselí zchladí občas policie, když zavře všechny bez vyšetřování a bez výslechů, neboť výměr spravedlnosti vychází z předpokladu, že vinni jsou stejně všichni, a na zjišťování rozdílů v rozměrech přestupků je škoda času. Soud se schází jen za zvláštních okolností. Po našem příjezdu vypukla aféra s kotly. Haumari, bratranec Otce Věčnosti, koupil ve Švédsku kotle ústředního topení pro parlament — místo klimatizačního zařízení. Je třeba dodat, že v Lumili neklesá teplota pod dvacet pět stupňů Celsia. Haumari se snažil přimět Meteorologický ústav k tomu, aby teplotu snížil, neboť jedině tak by mohl koupi zdůvodnit. Parlament zasedal permanentně, protože šlo o jeho zájem. Jmenoval vyšetřovací komisi, jejímž předsedou se stal Mnumnu, prý soupeř Otce Věčnosti. Začaly sváry, obyčejné tance o přestávkách mezi plenárními zasedáními se proměnily ve válečné, lavice opozice byly plné modrého tetování, až nakonec Mnumnu zmizel. Kolovaly o tom tři verze, jedni říkali, že ho snědla vládní koalice, druzí, že utekl s kotly, a třetí, že se snědl sám. Mwahl se domníval, že poslední verzi šíří Hauwari. Od něho jsem také slyšel hádankovité prohlášení (i když to bylo po tuctu džbánů notně zkvašené kiwukiwy): „Když někdo vypadá chutně, nemá se po setmění procházet v parku.“ Možná že to byl jen vtip.

Katedra svarnetiky na lumilské univerzitě otevřela před Doundou nové perspektivy. Musím dodat, že se tenkrát motorizační komise parlamentu rozhodla zakoupit licenci na rodinné vrtulníky Bell 94, protože z výpočtů vyšlo najevo, že helikopterizace země bude levnější než stavba silnic. Hlavní město má sice dálnici, ale jen šedesát metrů dlouhou, a ta slouží pro vojenské přehlídky. Zpráva o zakoupen licence vyvolala mezi obyvatelstvem paniku, protože každý pochopil, že nastává konec matrimonialismu jako pilíře industrializace. Vrtulník se skládá ze třiceti devíti tisíc součástek, potřebuje benzín a pět druhů mazadel, a tohle všecko by si nikdo nemohl zajistit, ani kdyby plodil až do konce života samé dcery. O tom bych něco věděl, protože když se mi přetrhl řetěz na kole, musel jsem si najmout lovce, aby chytil mladého vřešťana, jehož kůží se potáhl tamtam pro Hiiwu, ředitele telegrafu, a Hiiwu za to poslal kondolenční telegram Umiamimu, jehož šéfovi na služební cestě umřel dědeček v buši, a Umiami byl přes Matarera spřízněný s vojenským intendantem a díky tomu měl zásoby jízdních kol, na kterých se prozatímně pohybovala velitelská brigáda. S vrtulníkem by to určitě bylo daleko horší. Ale Evropa, ten věčný zdroj inovací, naštěstí dodala nový životní vzor: skupinové souložení v otevřených manželstvích. To, co bylo pro Starý svět jedině hříčkou smyslů, podpořilo v dosud syrové zemi základní životní potřeby. Profesorovy obavy, že se pro blaho vědy budeme muset vzdát našeho mládeneckého stavu, se ukázaly zbytečné. Zařídili jsme si to docela dobře, i když nás ty větší povinnosti, jaké jsme na sebe museli vzít s ohledem na katedru, značně vyčerpávaly.

Profesor mě zasvětil do svého projektu: chtěl naprogramovat do počítače všechna zaklínadla, magické úkony, černokněžnická zaříkávadla, zažehnávadla a šamanské formulky, jaké lidstvo kdy vytvořilo. Neviděl jsem v tom nejmenší smysl, ale Dounda byl nezlomný. Tu spoustu údajů mohl zvládnout jedině nejnovější lumenický počítač IBM, který stál jedenáct miliónů dolarů.

Nevěřil jsem, že dostaneme tak obrovský úvěr, zejména když ministr financí odmítl poskytnout čtyřicet tři dolary za toaletní papír pro Ústav svarnetiky. Ale profesor si byl úspěchem jistý. Nezasvěcoval mě do detailů své akce, ale viděl jsem, že dělá, co může. Večer kamsi odcházel ozdoben slavnostním tetováním a přepásán jen kouskem kůže ze šimpanze, což je společenský úbor v nejexkluzivnějších kruzích Lumili, objednával si z Evropy nějaké záhadné balíčky (když jsem jednou jeden nechtě upustil na zem, ozval se tiše Mendelssohnův pochod), hledal recepty ve starých kuchařských knihách, vynášel z laboratoře skleněné destilátory, poručil mi dělat záparu, vystřihoval snímky žen z Playboye a Oui, rámoval nějaké obrazy, které nikomu neukazoval, a nakonec si dal od doktora Alfvéna, který byl ředitelem vládní nemocnice, pustit žilou a viděl jsem, jak lahvičku balil do zlatého papíru. Pak si jednoho dne smyl barvy a šminky z obličeje, zbytky Playboyů spálil a po čtyři dny flegmaticky bafal z dýmky na Mwahiho verandě. Pátý den nám zatelefonoval Uabamotu, šéf investičního odboru. Povolení ke koupi počítače bylo podepsáno. Nechtěl jsem věřit vlastním uším. Profesor se na všechny otázky jen tiše usmíval.

Programování magie trvalo přes dva roky. Měli jsme spoustu objektivních i docela jiných potíží. Potíže byly například s překladem zaklínadel amerických Indiánů, zvěčněných uzlíkovým písmem kipu, s ledově sněžnými zaklínadly kurilských a eskymáckých kmenů, dva programátoři se nám roznemohli z mimouniverzitního přepracování, jak soudím, protože skupinové souložení bylo tenkrát ve velké módě, ale začalo se šuškat, že je to práce šamanského podzemí, znepokojeného Doundovou supremací v oblasti odvěké praxe kouzelníků. Navíc se stalo, že skupina pokrokové mládeže, která se doslechla o vlně protestních akcí ve světě, položila do ústavu pumu. Naštěstí zničil výbuch jen záchody v jednom křídle budovy. Zůstaly neopravené do konce světa, protože prázdné kokosy, které měly fungoval jako plováky podle nápadu jednoho zlepšovatele, se pořád potápěly. Přemlouval jsem profesora, aby s pomocí svých velkých známostí sehnal náhradní součástky, ale odmítl s poukazem na to, že jedině veliký cíl světí vyčerpávající prostředky.