Stanisław Lem - Profesor A. Dounda

Také se stalo, že obyvatelé v naší čtvrti uspořádali několikrát protidoundovské demonstrace, protože se báli, že počítač přitáhne krupobití kouzel na univerzitu, a tedy i na ně, kdyby kouzla dopadla kousek vedle. Profesor dal budovu obehnat vysokou ohradou, na kterou vlastnoručně namaloval totemické znaky chránící před zlými kouzly. Vzpomínám si, že plot stál čtyři sudy kořalky.

Postupně jsme nashromáždili v bankách dat čtyři sta devadesát miliard magických bitů, což se ve svarnetickém přepočtu rovná dvaceti teragigamagémům. Stroj, který prováděl osmnáct miliónů operací za vteřinu, pracoval tři měsíce bez přestávky. Inženýr Jeffries, představitel International Business Machines, který byl přítomen oživení počítače, považoval Doundu a nás všechny za blázny. Sám fakt, že Dounda instaloval paměťové jednotky na obzvlášť citlivé váze dovezené ze Švýcarska, vyprovokoval Jeffriese k nechutným poznámkám za profesorovými zády.

Programátoři byli přímo zdrceni, když počítač za tolik měsíců nezačaroval ani mravenečka. Dounda žil v neustálém napětí, neodpovídal na žádné otázky, jen se každý den chodil přesvědčovat, jak vypadá graf, který váha kreslila na papírový pás odvíjející se z bubnu. Graf pochopitelně vypadal jako přímka. Dokazoval, že se počítač nechvěje. A proč by se také měl chvět? Koncem posledního měsíce se u profesora začaly projevovat známky deprese. Třikrát nebo i čtyřikrát denně chodil do laboratoře, nezvedal telefony a nedotýkal se korespondence, který se mu hromadila na stole. Stalo se to 12. září, zrovna jsem se chystal jít spát. Vřítil se ke mně bledý a roztřesený.

„Je to tak!“ zvolal ve dveřích. „Už je to jisté! Naprosto jisté!“ Musím přiznat, že jsem zapochyboval o jeho zdravém rozumu, protože z něho vyzařoval podivný úsměv. „Je to tak,“ opakoval ještě několikrát.

„Co je tak?“ vykřikl jsem konečně. Podíval se na mě, jak bych ho probudil ze spaní

„Pravda, ty nic nevíš. Přibral na váze o jednu setinu gramu. Ta zatracená váha je tak málo citlivá! Kdybych měl lepší, mohl jsem to vědět už před měsícem i dřív!“

„Kdo přibral na váze?“

„Ne kdo, ale co. Počítač. Banka dat. Víš přece, že hmota a energie mají hmotnost. Ale informace není ani hmota, ani energie, a přesto existuje. Proto by měla mít hmotnost. Začal jsme o tom přemýšlet, když jsem formuloval Doundův zákon. Co znamená, že nekonečně mnoho informací může působit přímo, bez pomoci jakéhokoli zařízení? Znamená to, že se ta velká spousta informací projeví přímo. Tušil jsem to, ale neznal jsem vzorec ekvivalence. Co se na mě tak díváš? Prostě kolik váží informace. Proto jsem si musel vymyslet celý ten projekt. Musel! Teď už to vím. Stroj je těžší o jednu setinu gramu, a tolik váží vložená informace. Rozumíš tomu?“

„Ale pane profesore!“ vykoktal jsem „A co všechny ty čáry, ta magie, modlitby, zaklínadla, jednotky KGS, kouzlo na jeden gram a sekundu…“

Odmlčel jsem se, protože jsem měl dojem, že pláče. Roztřásl se, ale byl to nehlasný smích. Setřel si slzy z víček.

„A co jsem měl dělat?“ řekl klidně. „Pochop: informace hmotnost má! Každá. Jakákoli. Obsah je úplně lhostejný. Atomy jsou stejné, ať tkví v kameni, nebo v mé hlavě. Informace tíží, ale její hmotnost je nesmírně malá. Informace z celé encyklopedie váží asi miligram. Proto jsem musel mít takovýhle počítač. Ale řekni sám, kdo by mi ha dal? Počítač za jedenáct miliónů na půl roku, abych do něho mohl cpát pitomosti, nesmysly, voloviny? Cokoli?“

Ještě pořád jsem se nemohl vzpamatovat.

„No…,“ řekl jsem nejistě. „Kdybychom pracovali v seriózním vědeckém středisku, třeba v Institute for Advanced Study nebo v Massachusetts Institute of Technology…“

„To určitě!“ vyprskl. „Vždyť jsem neměl v ruce žádné důkazy, nic než Doundův zákon, kterému se každý smál! Počítač jsem neměl, byl bych si ho musel najmout, a víš, co stojí jedna hodina práce takového modelu? Jedna hodina! A já jsem potřeboval celé měsíce. Kdepak, ve Státech bych sek němu vůbec nedostal! Kolem takovýchhle mašin se tam teď tlačí davy futurologů a počítají varianty nového hospodářského vzrůstu. To je teď v módě, a ne výmysly nějakého Doundy z Kulahari!“

„Celý projekt, ta magie, to všechno tedy nebylo na nic? To bylo zbytečné? Jen sbírání materiálu jsme věnovali dva roky…“

Netrpělivě pokrčil rameny.

„Nic není zbytečné v rámci toho, co je nezbytné. Nebýt toho projektu, nedostali bychom ani vindru.“

„Ale Uabamotu, vláda, Otec Věčnosti, ti všichni očekávají kouzla!“

„Budou je mít, a jaká! Ty to pořád ještě nevíš… Tak poslouchej: váha informací by ještě nebyla žádná senzace, nebýt těch důsledků… Existuje totiž kritická hmotnost informací, zrovna tak jako kritická hmotnost uranu. Blížíme se k ní. Ne my tady, ale celá Země. Blíží se k ní každá civilizace, která staví počítače. Vývoj kybernetiky je léčka, kterou příroda nastražila rozumu.“

„Kritická hmotnosti informací?“ opakoval jsem. „V každé lidské hlavě je přece spousta informací, a pokud nebereme zřetel na to, je-li chytrá nebo hloupá…“

„Nepřerušuj mě pořád! Radši nic neříkej, protože ničemu nerozumíš. Vysvětlím ti to analogicky. Počítá se hustota, a ne množství poznatků. Zrovna jako u uranu. Ta analogie není náhodná. Uran rozptýlený ve skalách a v půdě je neškodný. Podmínku exploze je jeho oddělení a koncentrace. Zrovna jako v tomto případě. Informace v knihách nebo v hlavě mohou být značné, ale zůstávají pasivní. Jakou rozptýlené částice uranu. A tak je nutné je soustředit!“

„Co se stane potom? Zázrak?“

„Ale jakýpak zázrak!“ vyprskl. „Vidím, žes doopravdy uvěřil těm pitomostem, které jsem si vzal za záminku. Žádný zázrak. Nad kritickým bodem začne řetězová reakce. Obiit animus, natus este atomus! Informace mizí, protože se mění v hmotu.“

„Jak to v hmotu?“ nechápal jsem.

„Hmota, energie a informace jsou tři formy hmotnosti,“ vysvětloval mi trpělivě. „Mohou přecházet jedna v druhou podle zákona o zachování. Nic není zadarmo, tak už je to na světě zařízeno. Hmota se mění v energii, energie a hmoty je zapotřebí k vytváření informací, a informace se v ně zase může zpětně proměnit, ale není to tak jednoduché. Nad kritickou hmotností zmizí, jako když se vypaří. To je Doundova bariéra, mez přírůstku poznatků… Znamená to, že by se daly hromadit dál, ale jedině zředěné. Každá civilizace, která tohle nepochopí, leze do své vlastní léčky. Čím víc se toho dozví, tím víc se blíží ignoranci, prázdnotě. Není to zvláštní? A víš, jak už to máme k té mezi blízko? Půjde-li to takhle dál, dospějeme tam za dva roky…“

„Jak se to projeví? Výbuchem?“

„Ale ne. Nanejvýš maličkým zábleskem, který neublíží ani mouše. Tam, kde byly miliardy bitů, vznikne hrst atomů. Vznícení řetězové reakce oběhne svět rychlostí světla a zpustoší banky dat všech počítačů. Všude, kde hustota přesáhne milión bitů na krychlový milimetr, vznikne tomu odpovídající množství protonů — a prázdno.“

„Musíme tedy svět varovat!“

„To už jsem přirozeně udělal, ale bylo to marné.“

„Proč? Pozdě?“

„Ne. Prostě mi nikdo neuvěřil. Taková zpráva musí vyjít od nějaké autority, kdežto já jsem jen šašek a podvodník. Že nejsem podvodník, to bych možná dokázal, ale šaškovská rolnička mi zůstane. Ale nechci tě obelhávat: ani to nezkusím. Poslal jsem do Států předběžnou zprávu a do redakce Nature tuhle depeši…“