Maciej Kuczyński - Fantastika‘80

Málem jsem se stal pokusným králíkem pro adepty psychiatrie, králíkem, kterému nemůže pomoct ani uškodit žádná terapie. Ale po půlročním léčení pod kontrolou zkušených psychoterapeutů jsem se z toho přece jen vyhrabal. Tenkrát mě navštívil představitel RCF a nabídl mi takovouhle dohodu: Já poletím na Ovál za Potestasem, se kterým Země ztratila spojení, a admiralita mi vrátí mou hodnost a vymaže z paměti personálního počítače jisté fakty týkající se mé minulosti. Já se toho chlápka zeptal, jestli bude admiralita moc zklamaná, když odmítnu. Nato se mě zase zeptal on, jestli vím, že jsem si na izolačce odseděl teprve zkušební období. Takže jsme se dohodli dost rychle.

Letěl jsem Rapidem, lodičkou malou, ale rychlou jako světlo. Cesta proběhla bez poruch, jako obvykle v anabióze. Automaty mě probudily, než Rapid vstoupil do soustavy Giantfour. Když jsem vstal, byla už celá soustava zhruba prozkoumaná, protože Rapid je malý automatický zázrak.

Požádal jsem o materiál týkající se planetoidy Ovál. Ze spousty informací, které se vysypaly z tiskárničky, jsem vybral několik zajímavých údajů, například to. že planeta má magnetosféru, a ještě k tomu úplně stejnou jako magnetosféra zemská, že teplota na povrchu činí v rovníkovém pásu planety tři sta čtyřiadvacet stupňů Kelvina a že plynový obal planety obsahuje kyanovodík, nepamatuju se už v jak velké koncentraci, ale vím, že v dost značné. Automaty taky objevily a lokalizovaly jediný zdroj rádiových vln na Oválu, instalovaný, jak se později ukázalo, v kabině Starflashu-Reconu. Byl to pracující radiomaják toho stroje. Přistál jsem tam na té náhorní rovině vedle Potestasu. Půda měla barvu slonové kosti a táhla se rovně až po obzor. Na světlém pozadí byly zřetelně vidět tmavomodré skafandry. Měli je na sobě všichni členové posádky, ale žádný z nich si nevzal přílbu. Právě tohleto nemůžu pochopit. Složení atmosféry přece znali, a i kdyby jim byly vybouchly katalyzátory, tak se přece ksakru na neprozkoumané planetě nikdo nechová jako na Zemi! Leželi na různých místech, většinou kolem Potestasu. Nejvíc se od něho vzdálil kapitán, skoro půl kilometru. Jednoho jsem našel uvnitř ve Starflashu, jiného zas tři sta metrů západně od rakety. To byl biolog. Měl skafandr odřený, jako by ho byla smrt zaskočila v běhu. Některé jsem nemohl poznat, přestože než jsem odstartoval ze Země, zapsali mi natrvalo do paměti vzezření každého z nich. Mrtvoly byly vyschlé a zmenšené, připomínaly lidské kostry potažené černohnědým pergamenem. Spočívaly na tom gigantickém nažloutlém katafalku v naprostém tichu pod olivově žlutou oblohou. Kousek dál se tyčila loď, pár metrů od ní stál Starflash-Recon, kromě toho tam nebylo nic, vůbec nic. Pořídil jsem fotogrammetrickou dokumentaci, vymontoval z řídící kabiny Potestasu ‚černou skříňku‘, a to bylo všechno. To je taky všechno, co vám můžu říct. Spokojeni? Znáte teď druhou pravdu o ‚obyvatelích vesmíru‘. Když člověka, který třeba uvěří, že je hrdina, necháte delší dobu v těžkých psychosomatických podmínkách, dřív nebo pozdějc svou víru ztratí a promění se v prachsprostého zemského krtka.“

Obraz hasne. Vkládám do ampexu třetí kazetu, poslední.

Tu, kterou mi poslal William Macaulay. Přítel se na mé bezradně usmívá z obrazovky a tře si bradu.

„Ta tragédie mnou otřásla.“ konstatuje rozrušeně. „Zpráva Herpa Fingera staví admiralitu do jednoznačné situace, a jednání posádky Potestasu, lidí, jak mi logika napovídá, z celých Sil tenkrát na tu výpravu nejlíp disponovaných a připravených, bylo — ohleduplně řečeno — podivné. Příčina jejich smrti je jasná — kyanovodík. Při té koncentraci je zabil během čtyř pěti minut. Mrtvoly, které ležely přes deset let v suchém, vzdušném a teplém prostředí čili takovém, které brzdí vývoj hniloboplodných baktérií a působení enzymů vlastního organismu, velmi rychle pozbyly vody a nakonec se zmumifíkovaly. Na to nemusí být člověk expert, aby tohle konstatoval. Jinak vypadá problém, jak zjistit fakty, k nimž došlo před tímto tragickým neštěstím, zejména těsně před přistáním Potestasu na Oválu. Neustále mi vrtá hlavou otázka, co způsobilo, že posádka té lodi považovala Ovál za Zemi…

Seznámil jsem se s údaji, které shromáždily automaty Rapidu. Ovál je planeta skutečně nesmírně podobná Zemi. Obě mají stejnou oběžnou rychlost, rovníkový průměr, excentr, hmotnost, průměrnou hustotu, gravitaci, albedo. Dokonce jsou si podobné i jejich Měsíce. Z fotografií, které pořídil Rapid, však vyplývá, že planeta Ovál, viděná z oběžné dráhy, se liší od Země tak značně, že by rozdíl vidělo i malé dítě. A přesto ty rozdíly nebral na vědomí ani jeden člen posádky Potestasu. Jejich přesvědčení, že mají před sebou Zemi, bylo tak silné, že podcenili poplašný nedostatek jakéhokoli rádiového zdroje. A dokonce tento názor nezměnili do poslední chvíle.

Položil jsem mapu pořízenou Fingerem na plán kosmodromu Emit-First. Na mapce jsou označeny body. kde Finger našel těla členů posádky, a také poloha Potestasu a Starflash-Reconu. Když jsem oba kartometrické dokumenty porovnával, zjistil jsem. že tělo kapitána leželo na místě, kde je vstup do kontrolní věže na Emit-Firstu, a biologovo tělo na čáře, spojující základ rakety s jeho bydlištěm, nepříliš vzdáleném od kosmodromu. Pokud jde o Starflash-Recon, stál na kraji přistávací plochy, jak kapitán rozkázal.

Hromadnou halucinaci vylučuji. Musím předpokládat, že když se ti lidé dívali na Ovál a blížili se k němu. skutečně viděli Zemi a kosmodrom Emit-First, přesněji řečeno — viděli fatu morgánu. Fatu morgánu o úžasných rozměrech, fatu morgánu velikosti celé planety. Tato hypotéza může vypadat nesmyslně, neboť o jevech tohoto typu není v současné vědě nic známo. Jev kosmické faty morgány mohl, jak se domnívám, vzniknout dík podobnosti Oválu Zemi. Je přece značná, týká se nejen rozměru, tvaru, hmotnosti et cetera, nýbrž i magnetosfěry a aurosféry. K té aurosféře bych ještě rád něco podotkl.

Víme, že každá dokonalá forma má svou auru, to se týká i Země a planet soustavy Giantfour. Za normálních podmínek není aura viditelná lidskými smysly — stejně tak jako rádiové vlny — ale za určitých okolností se viditelnou stává. Zas můžeme použít analogie s rádiovými vlnami, zejména těmi používanými v televizi. K takovým okolnostem dochází působením ektoplazmatického záření. Vzpomínám si na následující pokus: Do zatemněné experimentální komory jsme mezi generátor ektoplazmatických paprsků a holou zeď postavili pelargónii. Když jsme zapnuli generátor, objevil se několik milimetrů před stěnou přesný trojrozměrný obraz té rostliny. Kdybychom takový pokus, jenže v kosmickém měřítku, provedli nikoli s pelargónii, nýbrž se Zemí. pak by zemskou aurou modulovaný proud ektoplazmy. narazivší na vhodnou ‚stěnu‘ která má svou vlastní auru, promítl na tuto stěnu detailní obraz našeho glóbu.

Prohledal jsem archívy Satelitní observatoře a našel tam zajímavou informaci. Před několika desítkami let byla naše Země po devět dnů v oblasti ektoplazmatického záření. Vypočítal jsem, že to záření dorazilo do soustavy Giantfour právě v tu dobu. kdy tam doletěl Potestas. Víc ti říct neumím,“ usmívá se William Macaulay z obrazovky. „Jsem vědec a nechci se zesměšnit tím. že bych z toho vyvodil příliš dalekosáhlé závěry.“