Maciej Kuczyński - Fantastika‘80

„Víc světla!“ požádal teď už nahlas. A div divoucí, světlo zazářilo naplno, jako slunce. Pozorně se rozhlédl. Celá síň byla plná podivného zařízení. Přímo proti němu se táhlo azurové lešení z matově modré hmoty. Nějaká soustava vzájemně se prostupujících mříží, měkkých, spirálovitě stočených vodičů, omotávajících mříže způsobem, který se dal těžko definovat, ale který působil dojmem pravidelnosti. Po chvíli pozorování zjistil, že ten celek není nehybný. Ve spirálových vodičích, zdánlivě zkroucených z mnoha barevných nitek, cosi sotva viditelně rytmicky pulsovalo. Tak jakoby zdola, odněkud pod podlahou, vyrůstala v tom vodiči hrudka, stoupala výš a výš. protlačujíc se úzkými spirálami, a dělila se na menší a menší, až konečně mizela kdesi u stropu. Působilo to dojmem dýchání nebo spíš krevního oběhu. Vlna za vlnou, rytmicky jako puls živého organismu. A ještě něco. Právě odtamtud zřejmě vanul osvěžující vzduch prosycený ozónem. Celé to podivné zařízení mělo tvar obrovského kuželu. Tento sál nebyl kulatý jako ten nahoře. Byl spíš obdélníkovitý, jak si stačil povšimnout. Nedokázal však ani přibližně určit, jak je veliký, protože protější stěna mizela za vršícími se přístroji či stroji. Průchody mezi nimi byly osvětleny odnikud přicházejícím světlem, jako ostatně všechno, jako celý prostor. Bez váhání vstoupil. Neměl konečně co ztratit. Chtěl zevrubně poznat ten podivný podmořský bunkr nebo laboratoř, či snad výzkumnou stanici? Nic se tu prozatím nedalo identifikovat. Nebyla tu ani jediná věc, jejíž účel by dovedl jednoznačně určit. Jen jedním si byl zcela jist. Všechny ty systémy fungovaly. Skrz ocelové přehrady vyciťoval chvění pracujících mechanismů, slyšel basové mručení transformátorů. Právě prošel kolem velikého černého bloku a zastavil se na nevelkém volném prostranství, uprostřed něhož se zazelenal známý čtverec výtahu.

„Sjedeme ještě níž,“ pomyslel si s humorem a s jistotou vstoupil na zelený povrch. Nic. Mírně dupl nohou a deska se nehlasně pohnula, tentokrát proti očekávání vzhůru. Na okamžik se ho zmocnily temnoty, výtah se zastavil a současně se rozsvítilo mírné světlo. Už při prvním pohledu zjistil, že tentokrát nemohl trefit líp. Tohleto je asi centrála. Nevelký sál, skoro malý ve srovnání s těmi, které viděl předtím, byl obklopen panoramatickou televizní obrazovkou místo stěn. Kousek před ním se táhl kolem dokola sálu stůl. který svými nespočetnými knoflíky, okénky ukazatelů a nepřetržitě pulsujícími různobarevnými světélky připomínal řídicí pult velkého kosmického centra. Podobné už přece viděl. Uprostřed, těsně vedle místa, kde stál, trčely tři předměty, jež při značné dávce obrazotvornosti mohly připomínat křesla nebo židle postavené opěradly k sobě. Poněkud znepokojeně se rozhlédl a bezděčně si s úlevou oddychl. Sál byl prázdný. Jeho tvůrci či majitelé v něm nebyli. Nevěděl, jestli z toho má mít radost nebo naopak. Kdyby tu byli, mohla by se situace rychle vyjasnit, stejně tak jako možnost záchrany, ale nevěděl, ba ani netušil, kdo by to mohl být a jaké stanovisko by zaujali k nezvanému hostu. Zamyslel se a usedl na jedno křeslo. V tu chvíli se křeslo odlepilo od podlahy a hladce se rozjelo vpřed. Zastavilo se před stolem, před tím jeho úsekem, který byl ohraničen modrou zvlněnou čárou. Před ním se leskla nevelká čtvercová obrazovka. Nad ní bylo vidět řadu okének. Některá z nich byla tmavá, v jiných se chvěly různobarevné čáry a pohyblivé body. V rohu po pravé ruce se rozsvítil rubínový puntík.

„Třetí stanoviště připraveno.“

Strnul úžasem. Byl by přísahal, že tamější ticho nic neporušilo. A přesto uslyšel melodický hlas někoho, kdo mu hlásil, že stanoviště je připraveno. Sklonil se níž ke stolu“

„Třetí stanoviště připraveno.“

Teď už si tím byl jist. Nikdo nic neříkal. V místnosti nadále vládlo absolutní ticho. Tajemný hlas se ozval v jeho mozku. Zařízení mu prostě předalo hlášení přímo do mozku, řeč vynechalo. Svitla mu určitá myšlenka. Třeba existuje i kontakt opačným směrem. Možnost vydávat příkazy stejnou cestou. Vzpomněl si, jak to bylo se světlem, které poslušně měnilo intenzitu. Ano, tak to asi bude! Zdá se. že je na dobré cestě. Opět se sklonil.

„Prosím informace z povrchu,“ pomyslel si.

„Vizuálně, nebo subakusticky?“ To se ptal ten tajemný hlas.

Chvíli intenzívně uvažoval.

„Vizuálně se subakustickým komentářem.“ riskl to a bezděčně tu větu vyslovil nahlas. Na malé obrazovce před ním se rozsvítily kmitající čáry, po velkém úseku nástěnné obrazovky přelétly barevné pruhy a objevil se trojrozměrný prostorový obraz. Nekonečná hladina oceánu. Čisté nebe bez mráčků a slunce sklánějící se k západu.

„Aktuální stav na povrchu. Vítr stálý severovýchodní o síle 0,6. Oceán 2,6. Do západu slunce zbývá jedna hodina třináct minut a čtyři sekundy.“ informoval ho indiferentní hlas automatu. Po malé pauze se ozval týž hlas, teď už rychlejší, trochu se zajíkající.

„Máš u sebe poškozený autoinform. Vysílá vadné signály, které ruší synchronizaci uvnitř systému. Vypni ho.“

Udiveně se na sebe podíval a najednou pochopil. Když vstupoval do bóje, měl na sobě záchrannou vestu a zapnutou vysílačku v chodu. Zaujat tím, co se kolem něho dalo, až do této chvíle vysílačku nevypnul. Také nevypustil vzduch z vesty. Přesunul páčku a vzduch se sykotem ulétl. Nafouknutá vesta se opět proměnila v obyčejnou zplihlou vestu se spoustou kapes. Ztichla i havarijní vysílačka.

„Ještě další údaje?“ zeptal se melodický hlas.

„Ne… Počkej… Teď mi sděl údaje z posledního období, dejme tomu…“ chvíli zaváhal. „Dejme tomu z posledních čtyř dnů.“

„Spojím s ústřední pamětí…“

Panoramatická obrazovka na chvíli zšedla, ale pak znovu zasvítila barevným obrazem. Opět bylo vidět nekonečný oceán, ale vypadal docela jinak než předtím. Až po obzor se valily strašlivé vodní valy jako pohyblivá horstva. sunuly se jeden za druhým proti temnému, zataženému nebi. V levém horním rohu obrazovky se vyloupl světlý čtvereček a začaly v něm přeskakovat nějaké podivné útvary. V prvním okamžiku nemohl pochopit, co to může znamenat. Něco podobného už někde viděl, ale kde? Najednou si vzpomněl.

Skoro na všech obrazovkách monitorů kosmických lodí vystříhával počítač kousek obrazu a vedle aktuálního obrazu průběžně udával v tom úseku ubíhající čas. Tady to bylo stejné, jenomže cifry (pokud to vůbec byly cifry) byly pro něho zcela nečitelné. Asi to byla nějaká šifra. Obraz se mezitím poněkud změnil. Bouře zřejmě utichla, protože vlny byly menší a menší a obloha se očividně vyjasnila. Vtom se objevil na obzoru jakýsi stříbrný záblesk a sunul se po nebeské klenbě. Hned poznal, co to je, byl přece pilot. Bylo to letadlo.

„Zvětšit, prosím.“ Obraz se okamžitě zvětšil a zaostřil.

Odkud znal tu siluetu? Propána, vždyť je to jeho stroj! U řídicích pák toho stříbřitého trojúhelníku sedí on sám. Vtom bez jakýchkoli varovných známek, že dojde ke katastrofě, ztratil stroj řiditelnost a začal padat šikmo dolů. Po několika sekundách se od letadla oddělil malý černý puntík a rychle padal k hladině dosud rozbouřeného moře. Táhl za sebou nabývající kopuli padáku.

„Stroj zemský. Tryskový. Rychlost nadzvuková. Typ nám neznámý. Vypínám motor. Zesiluji havarijní signál pilota. Pád není kontrolován primitivním aerodynamickým zařízením, jež slouží tomuto cíli. Žádné časobytové zabezpečení. Je nezbytné přijmout trosečníky na transzákladně. Stroj zajišťuji. Nový typ. Daleko větší rychlost než u přístrojů dosud zkoumaných.“