Andrey Tikhomirov - Slované. Slovania. Indoevropské migrace. Indoeurópske migrácie

Osady kultury Zarubinets byly umístěny na strmých březích řek, posílené tynem. Lidé žili v obdélníkových půdních chatkách. Od začátku naší éry se převládaly obydlí obdélníkové poloviny se sedlovou střechou, krbem nebo sporákem. Tento typ obydlí se dochoval až do středověku s téměř žádnými změnami ve většině slovanských kmenů. V blízkosti bytu byly sklepní jámy. Základem ekonomiky bylo chov motyky a domácí chov skotu. Lidé chovali krávy, koně, ovce a prasata. U Chaplinského osídlení byly objeveny železné sekery, srpky, grejdry, šípy, harpuny a rybářské háčky, spousta šperků a keramiky.

Nejcharakterističtější však pro tuto kulturu jsou tzv. Pole pohřebních uren. Tento rituál byl také znám mezi starověkými Slovany a na konci naší éry se stal dominantním. U Kyjeva jsou známy dvě velké hřbitovy – Zarubinetsky a Korchevatovsky. Při výkopu se archeologové setkali s většinou spálenými kostmi a hrnčířskou hlínou. Kromě toho existují železné nože, bronzové brože (spony), špendlíky a náramky. Někdy se setkávají železné špičky kopí. Mezi archeologickými materiály Zarubinetsovy kultury jsou často nalezeny římské a keltské věci, což svědčí o spojení starověkých Slovanů s Černým mořem a západní Evropou. V průběhu času postupují kmeny Zarubinetské kultury na sever do zemí pobaltských států, přinášející prvky jejich kultury a především početné železné výrobky charakteristické pro Zarubinetskou kulturu. Kmen Zarubinets v té době dokonale ovládal výrobu železa.

Martynov A.I. v knize “Archeologie SSSR”, vydavatelství “Higher School”, M., 1973, s. 243. píše: “Těžili železo z bažinatých rud, tavili ho v malých pecích na surové železo. Železné předměty jsou velmi rozmanité: nože, sekery, dláta, keltské, dlátové, srpky, proužky růžového lososa, šípy a šípy, bit a rybářské háčky.”

Anatoly Kim v knize “Fedina’s hut”, vydavatelství “Malysh”, M., 1988, píše o starověké metodě metalurgů (str. 23): “Tady, Fedya, kdysi spálilo uhlí a na tomto místě pracoval hořák uhlí pojmenoval po Aleksashka Žukov, “vysvětlil dědeček.” Dříve všichni kováři pracovali na dřevěném uhlí a továrny takové uhlí používali. “postavili se k sobě a vytvořili velké hromady polen jako hromady dřeva. Pak byly tyto dřeviny pokryty zemí a zdola skrz palivové dříví bylo zapáleno… Protokoly byly zkažené, ale nemohly hořet plamenem, proto nespálily na popel, ale byly hnilé na uhlí. Trvalo dlouho, než byly všechny klády úplně doutnané, a pak z něj odřízly kůru. tvrdý, zvučný. Byl rozbitý okem a plněn vaky. Byly to dobré tašky, zasadil se! A v těchto pytlích vynesli uhlí z lesa na saních, vozíky. … " Tak byly ve starověku použity pro zapálení různé podoby připomínající kříž.

Moderní archeologický výzkum dokazuje, že domovem indoevropanů je region jižního Uralu, kde se tvořili jako jedna jazyková skupina.

Společenství se vytvářejí, nejprve na základě společného původu – porodu, a jak se zvyšují prodejné produkty, vytváří se velká rodinná komunita, skládající se z phratry, tj. několik rodů. Pak sousední komunita ve formě kmene, další krok – unie kmenů, což zase vede k formaci lidu a poté ke státu. Pro každou komunitu je však také nezbytná komunita zájmů, v tomto případě ochrana hutníků a jejich produktů. Takže došlo k osídlení starověkých hutníků, zejména arkaimské kultury na jihu Uralu. Podobné osídlení bylo nalezeno v Evropě, v Německu poblíž Drážďan a Lipska, stejně jako v Rakousku a na Slovensku, do věku 7 tisíc let. Po ukončení přírodních zdrojů byly osady “uzavřeny”, příkopy byly zaplněny a zbytky obydlí byly spáleny.

Země měst je podmíněné jméno území na jižním Uralu, ve kterém byla nalezena starověká města a opevněná osídlení kultury Sintashů ze střední doby bronzové (asi 2000 př.nl), jedna kultura.

Osady byly objeveny v 70. – 80. letech. XX století. Jedním z prvních nalezených archeologických komplexů bylo starobylé osídlení na řece Sintashty (přítok Tobol), díky kterému bylo osídlení pojmenováno po řece South Ural. Brzy po objevení dalších měst začali archeologové používat termín “kultura Sintashty”. Tato “země” se nachází v oblasti Čeljabinska, regionu Orenburg, Baškortostánu a severního Kazachstánu. Města se nacházejí na území o průměru 350 km.

Všechna sídla jsou spojena podobným typem struktury, organizací městské infrastruktury, stavebních materiálů a doby existence. Stejně jako stejná topografická logika. Na leteckých snímcích jsou jasně vidět opevnění. Po 4000 letech se kostry měst zjevně objevují na pozadí přírodní krajiny, zoraných polí. Přichází povědomí o dovednostech inženýrů, kteří navrhli a vytvořili taková systémová města. Města sama byla pro život nejvhodnější. Za prvé, poskytovali ochranu před vnějšími nepřáteli, a za druhé, v městských prostorách byly stvořeny pro život a dílo řemeslníků, sedlářů, hrnčířů a hutníků. Uvnitř měst je bouřková kanalizace, která z osady odvádí vodu. V blízkosti měst byla uspořádána pohřebiště, byly postaveny zvířecí kotce. Všechna opevněná sídliště byla vytvořena ve třech různých podobách: kolo (8—9 kusů); ovál (asi 5); obdélníkový (asi 11). Toto umístění měst vhodně charakterizuje pojem “země”. Kromě skutečnosti, že všechna opevněná sídla byla postavena na kompaktním území současně, ve stejném stylu a za použití stejných inženýrských řešení, jsou vidět podobné materiály i další sjednocující vlastnosti.

Na obrovském území stepí ve starověku na západ od Uralu žily kmeny tzv. Srubnaya a na východ – andronovská kultura, která pokrývala region od Uralu po Altaj a Yenisei. Andronovité, kteří mluvili jedním z dialektů staroránského jazyka (indoevropská skupina), chovaného skotu a malého skotu, koně, se zabývali rybolovem. Na jižním Uralu byly také identifikovány stopy lužního zemědělství. Andronovo společnost byla považována za spíše zaostalá a archaická, o čemž svědčí zejména chudoba jejich pohřbů. Do hrobu spolu s zesnulými obvykle umisťovali hrnčířskou hlínu, bronzové šperky, méně často nástroje a zbraně.

Podle Videvdata (první kniha Avesty, kolekce posvátných knih starověkého íránského náboženství, jakési íránské pokračování Ved) je domovem prastarých Íránců Airyanem Vaejah (Avest. Airyanem Vaejah, “árijský prostor”). Tato země je popisována jako nekonečná pláň, kterou protéká krásná řeka Daitya (Vahvi-Datiya).

Indoevropské kmeny se pohybovaly od východu na západ a jako sníh padající z hory odhodily vše, co jim stálo v cestě, a přijaly ty, kteří se připojili k jejich kmenům. Jejich rodový domov, kde se tvořily jako jedna jazyková skupina, byly stepi oblasti Černého moře – jižní Ural.

V Avesta bůh Ahura Mazda (extrémně znalý kněz) radí legendárnímu neposkvrněnému králi starověkých Árijců (Indoevropanů) Yime, aby vytvořil obří plot – Varu, a tam pro tento plot vložil “semeno všech mužů a žen, které jsou největší na této zemi, a semeno všech rodů dobytek a semeno všech rostlin. A dělat všechno ve dvojicích, zatímco lidé jsou ve Var … " Legendární Vara se skládala ze 3 kruhů, uzavřených jeden do druhého. Z extrémů bylo provedeno 9 průchodů, od středu – 6, od vnitřních – 3. A na tomto území oploceném od zlých větrů postavila Yima 18 ulic a vytvořila okno nad vrcholem – něco jako komín pro kouř. Patronem kování ve slovanském pohanském panteonu byl kovářský bůh Svarog (Sanskrit. “Svarga” – nebe). Obraz Svarogu je blízko řeckého Hephaestusu a Prometheuse.