Andrey Tikhomirov - Slované. Slovania. Indoevropské migrace. Indoeurópske migrácie

Jiná cesta byla ze severu Medesu, v blízkosti Černého moře, na západ a dále o půlnoci, kdy Sarmatané z Midiánů sestoupili z Zadonských míst dále do večerních zemí, což by mělo být vyvodeno z pravdy. Blond píše (1. dekáda, kniha 1), že Slované z Bosmerova Zimmeru po Thráku, kteří žili v Illyriku a v Dalmácii, byli znovuusídleni. Bulhaři mají starobylé obydlí v asijské Sarmatii, poblíž řeky Volhy, s dobrým ospravedlněním od některých, o nichž se věří (Cromer, kniha 1, kap. 8.), poté, že Iornand se Slovany a Ante, Slovany, jejich společný útok na Římskou říši popisuje a respektuje je v severní zemi od Černého moře. Jméno Bulharů, které se stalo od Volhy, která byla poté nazývána dalšími národy, Kozary a Tatary, z Rusů, je na mnoha místech shodná (Nestor, na mnoha místech).

To vše dokazuje pohyb slovanských generací z východu na západ našimi rozlehlými zeměmi, na severu poblíž Pontického moře. Když se už odpoledne protáhli, byli sjednoceni se svými pohany, kteří se přesídlili jižní cestou, a po mnoho věků tvořili různé slovanské generace, zrušili dialekt a zvyky komunikace s cizími lidmi, kterým bylo pronásledování osloveno.

Jaká odvaha byla starodávnými předky slovanského lidu, můžete se o tom dozvědět přečtením o válkách Peršanů, Řeků a Římanů s Medy, Sarmatians a Illyrians, kteří patří k jiným Rusům s jinými slovanskými generacemi. Přestože se nám vyprávění zdá neuvěřitelně zvláštní chválu o dopisu, který dal Aleksandr Veliký slovanským lidem, zmíním to zde těm, kteří nevědí, že kromě našich newyorčanů to také pochválí Češi (Cromer kniha I. kapitola 14).

Mezitím, když se rozšířily slovanské kmeny z Medesu, poblíž Černého moře, do Illyriku a na jiná místa, usadili se v severních zemích ve velkém počtu. Novogorodský kronikář je v souladu s externími autory. Ačkoli jména Slaven, Rus a dalších bratrů byla fiktivní, jsou v ní však popsány záležitosti severních Slovanů, které nejsou v rozporu s pravdou. Ve Varangianském moři, které dostalo toto jméno od krádeže v chudské řeči, byly ve starověku obvykle velké loupeže a nejen od zkažených lidí, ale také od panujících dětí nebyly považovány za zlozvyk. O Sla-venovově synu Mudrců, od kterého Volkhov nese jméno, píše, že v této řece se proměnil v krokodýl a pohltil plavání. Tyto věci je třeba chápat tak, že zmíněný princ na jezeře Ladoga a na Volchovu, nebo na řece Mutnaya, zavolal, okradl a kvůli jeho podobnosti byl nazýván jeho masožravou bestií. Šíření severních Slovanů na řeky Vym a Pechora a dokonce i na Ob, třebaže by se později mělo zdát spíše než to, co se předpokládá v tomto kronikáři, není tak pozdě, jak si někteří lidé myslí, ale poté, po sedm set let, je vyjednávání z Ruska na západ známo drahou sobolí kožešinou od externí autoři a melouny ruských obchodníků se dříve líbily, než Jermak otevřel vstup na Sibiř vojenskou rukou.

Když Římská říše posílila a rozšířila své zbraně daleko, pocítili slovanští obyvatelé, kteří žili v Illyrici, v Dalmácii a poblíž Dunaje, násilí, kvůli kterému se obrátili na sever ke svým kámošům, kteří v něm dlouho žili. Podle Nesterova (List 4) Slované v místech, kde Novgorod žil při kázání evangelia svatým apoštolem Andrewem. Ptolemaios (Kn. 3, Ch. 5, tabulka 8.) položil Slovany blízko Velikiye Luki, Pskova, Starého Rusa a Novgorodu.”

Vladimir Chivilikhin v knize “Memory”, M., “Beletrie”, 1984, píše (str. 424—425): “Vynikající lingvista a historik A. A. Shakhmatov (1864—1920) vytvořil hlavní díla o historii středověku a moderny ruského jazyka, lidové dialekty, prováděné hloubkové studie ruských análů, objevily vědu Ermolinskaja, Simeonovskaja a dalších análů, vedly publikaci Kompletní sbírky ruských anál, vytvořily Dialektologickou komisi, po několik desetiletí řádně směřující ruskou filologickou vědu. Díla “Nejstarší osudy ruského kmene”, publikovaná v Petrohradě v roce 1919, která se mi, bohužel, stala známou později než čerstvé knihy od Mengese a Khaburgaeva, A. A. Šachmatova, založené na arabských a Khazarových zdrojích, jakož i na análech že Vyatichi přišli “od Poláků”, píše v hlavním textu: “Zastavím se… na samém jménu Vyatichi: zní to arabsko-perské spisovatelce Gardisi… Vantit.” Vzhled “en”, to znamená, přirozený nosní “e” přenos v tomto jménu si vysvětluji tím, že se Vyatichi, jako kmen Lyash, nazýval sám sebou Sám We-tic, – vzhledem k tomu, jejich sousední Slované prohlásil Wje-tic: nosní zvuk je vnímán jako “en” (nebo”? em>) Chazarů, kde Vantit Ceyhan a Vuntit Khazar král Joseph” A v poznámce hovoří o Artanii z arabských zdrojů 9. století, který nazval Artanii jedním ze tří hlavních ruských kmenů se svým městem Arta, a o přiblížení těchto jmen českým vědcem L. Niederlem se starými Ante, i když jméno mravenců zmizelo v době cest Arabů a raného středověku Ruska z příběhu. “Také si myslím, že mezi Artou, Artania, na jedné straně, Vantitem, na straně druhé, existuje spojení; ale toto spojení je úplně jiné, než si myslelo Nizozemsko: Vantit je Vyatichi a Artania je Erdzian, odtud Ryazan; Jak jsme viděli, Ryazan se stal městem Vyatichi (viz komentář pozdějších kronikářů: Vyatichi, tedy Ryazanians).”

Ale Ryazan byl založen na konci 11. století a kde jsou zde Wends (Benátci) jako předci Vyatichi? O něco dříve je vědec zmiňuje v souvislosti s jordánskými pracemi, které jsou nám známy: “Benátky (Venetarum natio) žijí na levém severním svahu pohoří hraničícím s Dacia (tj. Karpaty) a zasahují do rozlehlých prostor, počínaje prameny Visly.”. Jordánský příběh o cestě do země Antes Vinitar je také zmíněn, jméno kterého slavný německý archeolog I. Marquardt přiblížil kmenovému jménu Benátů, ale A. A. Shakhmatov sám v této práci dospěl k následujícímu závěru: “Všechno, co víme o Antsovi, s dokonalá jasnost nás vede k uznání jejich východních Slovanů, tedy předků Rusů. ‘’ Benátci však ve své práci nebyli nazýváni předky Vyatichi! A toto byla poslední publikovaná kniha velkého ruského vědce – o několik měsíců později zemřel v hladovém a chladném Petrohradu, který vyvíjel úsilí na obranu revoluce …”

Na konci 1. tisíciletí před naším letopočtem. e. V důsledku postupu na jih od Pomořanských kmenů a staroněmeckých Němců z Jutska se na místě gluzhitského kultury vyvinula przeworská kultura, jejíž území bylo mnohem širší. Důvody tohoto pohybu kpoka zůstávají nejasné. Osady Przeworsk byly umístěny na vyvýšených místech. Lidé žili v chatkách, zabývali se zemědělstvím a chovem skotu. V kulturních vrstvách osad Przewor se nacházejí železné srpky, sekery, pluhy a velké množství štukové keramiky. Má se za to, že patřil stejně starověkým Slovanům i starověkým Němcům. Navíc je nemožné teritoriálně rozdělit tuto kulturu na slovanskou a germánskou část, na dva regiony, protože v té době, na přelomu naší doby, germánské i slovanské kmeny často změnily své postavení, žily v pásech a prvky jejich kultury byly smíšené. Kultury, které jsme popsali 1. tisíciletí před naším letopočtem e. přibližně podat představu o území formování starověkých Slovanů. Nelze však říci, která z těchto kultur byla nejstarší slovanskou kulturou, ačkoli v minulosti existovaly spíše rozhodné pokusy spojit jednu z nich se Slovany.

Ve druhém století BC e. mezi horním tokem západní chyby a středním dněprem, tj. v jižní části Běloruska a v lesní stepi na severní Ukrajině, až do Kyjeva na jihu a Bryanska na severu, se objevuje Zarubinová kultura. Předpokládá se, že střediska formování této kultury byla v západní části tohoto území. Po čtyři sta let byly kmeny Zarubinets jedinou a četnou populací lesostepní Dněpru a Polesie, tedy území, která jsou ve východní Evropě považována za starověké slovanské země. Tato kultura absorbovala tradice řady předslovanských kultur, které se rozvíjely na jejich základě a na území, které okupovaly.