СтаВл Зосимов Премудрословски - ZA DEN. Humorná pravda

– S čím jsi přilepená?

– Pubic a vejce!! odpověděl slzami v očích. Byl také zachráněn a poslán k čištění domu, který byl bez oken. Naopak jsem šel do popření a řekl jsem, že svůj život ukončím, pokud budou nadále porušovat moje ústavní práva a nutí mě, abych vyčistil své sračky v kajutě. Zasmáli se ústavě a nahradili můj trest tím, že mě mlátili v ledvinách, poté jsem začal v noci močit, nejprve krví a potom sodou. Ale záchod se neumyl!! A já jsem za hodinu oral rozlohy noci Nevského prospektu, hledal život…

Osud mě dočasně přivedl do města jako hrdinu. Petrohrad v charitativní ubytovně jednoduše zavolal lidi jako osobu bez domova. Dali mi shkonar, to je postel, kterou jsem půl měsíce odhodil od místních opilých úřadů a dal jsem do nemocnice patnáct, než mě opustili. Trofeje byly matrace. Nasbíral jsem jich devět. Naskládal jsem je jeden na druhého a spal téměř u stropu. Vyskytly se nějaké nepříjemnosti: lichocení bylo velmi kolmé a já se opřel o dřevěné schodiště. Život se rozhodl běžně: Ráno – večer, oběd – toaleta atd. Každý den. Za klidný stav našeho druhého patra zaplatili mně a mému kamarádovi Kormorantovi Lyokhovi Lysymu, který dokončil dvě vyšší vzdělání v zóně po patnáct let. Nelišil se v dohledu a měl osmnáct v červené barvě ve svých slovech. A protože bylo obtížné získat brýle s takovými okuláry, složil z dostupných, přidal tři rámečky s brýlemi a spojil je s měděným drátem. Takže dosáhl stoprocentní vize. A začal jsem ho důstojně vtipkovat osmi očima. Bydleli jsme s ním v rodině, stejně jako v zóně, zkrátka jsme měli kořeny a sdíleli chléb pečením, nicméně z nějakého důvodu mi dal větší kus, buď mě respektoval, nebo mě krmil hladovými obléhacími časy, abych prodloužil svůj život vstřebáním moje tělo. Každé ráno jsem se probudil a našel na stole zásoby na celý den nebo více. Staří lidé a obyvatelé jiných věkových skupin, všichni prakticky seděli na místech, která nejsou tak vzdálená a ne příliš krátká: nejmenší bylo asi patnáct let, dobrovolně se s námi dělily o své příděly, získávaly různými způsoby drobných krádeží a letáků bohatších skupin obyvatelstva, takzvaného domova. Vždy jsem byl proti a vrátil jsem to zpět, a tak, když jsem spal, vzdali hold. Holohlavý byl z této pozornosti rád a také začal jíst tuk.

Jednoho mrazivého rána jsem se probudil. Sníh padal za oknem. Postavit se jako obvykle byla lenost a neexistovaly žádné plány na nákup peněz, zejména od včerejška, a moje hlava se zastavila. Holohlavý muž jako obvykle četl něco ve své mysli a pohyboval se pouze svým spodním rtem. A to všechno by pokračovalo, kdyby ne pro vzhled starého sedmdesátiletého recidíva kormorána, námořníka, námořníka na dlouhou vzdálenost, důchodce a Metoda bez domova s finskými kořeny. Chci poznamenat, že odsouzenci obvykle komunikují s kastami, jako v tomto případě. A mluvil více s bělochem než s finským přízvukem.

– No, paraziti, máme zalapání po dechu? začal od ramene. Otočil jsem se, Bald pustil knihu dolů. Uplynula minuta.

– Co potřebuješ, starý? – zeptal se Balda a pochoval se v románu.

– Přestaňte se dívat na dokumentaci, vezměte si stehna, to znamená já, a buďte baculatí. Čtyři roky jsem dostal důchod.

Po jeho slovech uběhly asi dvě minuty a pod našimi nohama se krčilo čerstvé sníh. V dálce byl obchod se spánkem nějakého gruzínského. Šli jsme do toho a objednali dvě stě. V rozmazané a toastové metodě:

– Tatarové nežijí bez páru! – objednali jsme si dalších sto. Dále po starém toastu:

– Bůh miluje trojici! – Vypustili jsme také tyto brýle. Pak jsme mluvili v tichosti, každý se sebou samým a jen Metod nemlčel a řekl si, jak byl první termín přijat z pěti dostupných. Nebyli jsme posluchači zdarma.

– Naše loď přišla s Kyuubim. Šel jsem do vesnice mého bratra. Pili jsme týden. Ráno jsme se tedy po denaturované látce společně domluvili s hospodyní a šli kolem domu, kde byla svatba. Blahopřeji jim a poslali mi tři dopisy… Rozhlédl jsem se a uviděl za mnou hromadu cihel, zatímco můj bratr šel na měsíční svit a sekeru, vzal jsem všechny kameny do chaty, tam byla rána, ano, nevěsta byla přímo v čele. Poté začal ostřelovat okna. Hromada neměla čas skončit, když mě už tři roky věznili. Co jiného budete pít? – skončil a šel za barovým pultem spotřebního zboží.

Hodně jsme pili a dlouho jsme měli i svačinu. Večer byla Lysyho střecha zbořena a on se rozběhl do ostatních. Podíval jsem se na tuto lekci bespontovoe a vedl opilého pomocníka k chatě. A Metoděj v té době, když dostal od Lysyho náhodou nebo ne, pod jeho očima, ležel na stole a stál na podlaze.

Ráno jsem byl probuzen tupým zvukem a šíleným nepokojem Bald. Ukázalo se, že když spal, rozzuřený Metoděj letěl s pokulháním do vzduchu a zasáhl spící Lyokhu berlou přímo na čelo. Vyskočil na postel a spadl na podlahu, vstal s rohožkou a skočil na ten starý. Pak si vzpomínám skrz zdřímnutí, došlo k boji, dokud nebyly odděleny. Ukázalo se, že když jsem vzal Lysy pryč z hostince, opilý Metoděj ztratil vědomí. Před zavřením byl kulturně vyhozen na ulici a plazil se domů a spoléhal se na jeho instinkt.

– Hodil jsi mě, Bald!! – štěkl jako gramofon a přestal bouchat a lisp, dědeček, už ležel na podlaze, záda dolů.

– Jak? – zeptal se, chytil Metodova krku a seděl jako prase, Bald s kostmi svých rukou.

Tehdy starý kormorán, který se snažil vylézt zpod kormorána středního věku, odšrouboval levé ucho a stiskl mu z nosu švestku. Holohlavý muž odpověděl, aniž by pustil ruce, a foukal mu hlavu na hlavu.

– Dobře, v naturáliích. – Snažil jsem se uklidnit jejich mladý kormorán. – Hej, bezdomovci, plýtvejte je do postele. Řekni mi, Metode, co začalo bzučet?

– Já!! – Dědeček se pustil z Balda a začal ospravedlňovat. – Spím, v naturáliích, cítím, že někdo vtipkuje, otevírám oči – sníh. Zamíchal jsem se a začal vstávat. Otočím se a přede mnou je teta a tramvaj, deset centimetrů ode mě. V noci je zima, s kocovinou, a také Lysy, dobytek, hodil to, ach!! Yay!! Yay!! – třikrát zvolal Metoděje.

– Jo!! Jo!! Jo!! – Třikrát ho Lysy zasáhla do očí.

Po půl hodině jsme již objednali dvě stě gramů a chtěli jsme ospravedlnit naše nedorozumění. A tak celý měsíc, zatímco Metoděj nebyl zbídačený. Dobrá věc je bankovní karta. Ekonomicky…

– Bylo to v těch vzdálených bez zákonných dob, kdy tundra byl člověk. Zvedněte podpaží tundramana, půl dne, spusťte podpaží tundramana, půl noci. A vši na tom žili. A abychom se podívali na stoprocentní vidění, nebyli to vši, ale mamuti, lední medvědi, jeleni na konci a prasata. A pak každý volal Čukchi – lidi, protože byli jediným plemenem žijícím v tundře. Tundra nějak chodí se zvednutou podpaží a škrábe ji, zatímco Chukchi v yarangě přežívají hroznou bouři. V podpaží přestal škrabat tundramana a bouře ustoupila. A Chukchi opustili své domovy v tundře a okamžitě mu poděkovali za čistý bílý sníh se svou žlutou močí. A tundra se stala jako nedostatek vitaminu v těle, jako akné na těle. A to všechno se objevilo a všichni začali tančit, ale tiše žluté rampouchy začaly mizet, někdo je ukradl a nechal díry. A pak místní Chukchi bezdomovec Serezha, kterého všichni nazývali «žlutým sněhem», pokračoval ve svém příběhu, tundra mu nařídil, aby našel zloděje a pohltil ho syrově. Všichni Chukchi pohřbeni ve sněhových závěsech a při pohledu čekali a byli překvapeni. Ukázalo se, že jejich děti se ukázaly jako zloděj, který tyto rampouchy považoval za kohoutky, které prodávají v bazaru. A protože se dítě narodí, říkají mu: