Blake Pierce - Slepá ulička

„Dobře, dobře,“ řekl Jerry.

Chloe si pomyslela, že si ten muž snad ani neuvědomuje, co se kolem něj děje. Vypadal neskutečně netečně. Kdyby nevěděla, jakým traumatem si právě procházel, myslela by si, že je na drogách.

„První otázka může ve světle toho, co se právě stalo, znít hloupě,“ řekla Chloe, „ale napadá vás někdo, kdo by mohl mít důvod vaši ženu nějakým způsobem nenávidět?“

Ušklíbl se a zakroutil hlavou. Když promluvil, hlas se mu třásl. „Ne. Lauren se v poslední době s nikým moc nestýkala. Byla introvert. A poslední dobou se to ještě zhoršilo… jako by se stáhla do sebe, chápete?“

„Napadá vás proč?“

„Měla těžkou minulost. Mizerní rodiče a tak všechno. Na střední šikanovala ostatní. Aspoň tak by se to v téhle době nazývalo. Nebo by se dalo říct, že byla zlá holka . Poslední dobou se snažila vyrovnat s chybami, které v minulosti udělala. Myslím, že se to jenom zhoršilo, když dostala pozvánku na ten zatracený sraz.“

„Byla kvůli němu nervózní?“ zeptala se Chloe.

„Nejsem si jistý. Myslím, že kvůli němu byla smutná… třeba si vzpomněla na všechny ty lidi, kterým ublížila.“

„Byl jste ve stejném ročníku jako ona?“ zeptal se Moulton.

„Ano.“

„A na ten sraz jste šel s ní?“

„Chraň bůh. Takové akce nesnáším. Jenom samá přetvářka a předstírání, že rádi vidíte lidi, které jste na střední nesnášeli. Ne. Vykašlal jsem se na to.“

„Říkáte, že byla introvert,“ řekla Chloe. „Copak neměla spoustu přátel?“

„Ale ano, pár jich bylo. Claire byla jednou z nich. A tihle přátelé pro ni byli jako rodina. Byli opravdu blízcí.“

„Mluvil jste s nimi od doby, co k tomuhle došlo?“ zeptal se Moulton.

„Jen s jednou. Volala hned po tom, co to zjistila. Ptala se, jestli něco nepotřebuju.“

„Nebyli s ní náhodou tito přátelé na tom sraze?“

„Byli. Claire tam šla taky. Ale ona je taky celkem introvert. Myslím, že tam šla jen ze zvědavosti.“

„Máte s Lauren nějaké děti?“ zeptala se Chloe. „Říkala jsem si, že v takové čtvrti bude mít každá domácnost aspoň jedno.“

„Máme dvě. Starší, Viktorii, je osmnáct let. Letos začala vysokou. Ona… no, rozhodla se, že tuhle těžkou dobu stráví se svými prarodiči. A protože se k nim přesunula, náš mladší syn, Carter, chtěl jít s ní. Se svým tchánem a tchýní jsem nikdy nevycházel dobře, ale to, že u nich teď děti můžou být, je jako dar z nebe. Cítím se jako příšerný otec, ale kdyby tu se mnou děti byly, myslím, že bych se úplně sesypal.“

„Vadí vám, že jsou vaše děti teď u svých prarodičů?“ zeptal se Moulton.

„Chtěl bych, aby tu byly se mnou… jen abych je mohl vidět. Ale jsem úplná troska. A dokud nebude dům v lepším stavu… bude lepší, když zůstanou s nimi.“

„Řekl jste, že vaše dcera se rozhodla být v tuhle těžkou dobu s nimi,“ řekl Moulton. „Proč k tomu došlo?“

„Nemohla se dočkat, až od nás vypadne. Posledních pár let měla s Lauren špatný vztah. Měly mezi sebou nějaký problém. Naše dcera… tahala si domů kluky, plížili se nám v noci do domu. Dělala to už od třinácti let. V patnácti musela jít na první potrat. A pokud si to spočítáte… Lauren bylo třicet sedm. Dcera se nám narodila, když nám oběma bylo teprve devatenáct.“

Chloe si pomyslela, že celé tohle bouřlivé rodinné drama to Jerrymu Hilyardovi ani trochu neusnadňovalo. Nemyslela si, že by tu bylo ještě něco, co by stálo za to blíž prošetřit, i když by nakonec mohlo být ku prospěchu, kdyby si promluvili i s jeho dcerou.

„Pane Hilyarde, budete mít něco proti tomu, kdybychom se porozhlédli po vašem domě?“ zeptala se.

„V pořádku. Šerif a jeho muži už tam párkrát byli. Kód, který musíte zadat, aby se vypnul alarm, je dva-dva-dva-osm.“

„Děkujeme, pane Hilyarde,“ řekl Moulton. „Dejte nám prosím vědět, pokud si vzpomenete ještě na něco. Prozatím bychom si rádi promluvili s paní Lovingstonovou a zeptali se jí, jestli neví něco, co by nám mohlo pomoct.“

„Řekla policii všechno, co ví. Podle mě z toho začíná být pěkně otrávená.“

„A co její manžel? Znal se s vaší ženou dobře? Nepodnikali jste spolu něco ve čtyřech čas od času?“

„Ne. Manžel Claire pracuje mimo město. Zavolal jsem mu přes FaceTime, abych se ujistil, že mu nebude vadit, když tu zůstanu. Ale přátelily se stejně jenom Claire s Lauren. Každý týden sedávaly na verandě a pily víno. Jeden týden u nás, druhý týden u nich.“

Claire pomalu vešla do místnosti. Dítě, které předtím držela v náruči, nejspíš uložila ke spánku.

„A dělávaly jsme všechny věci, které ženy obvykle dělají. Mluvily jsme o našich manželech, vzpomínaly na staré časy. Já se jí svěřovala se svými slastmi a strastmi ohledně malého. A poslední dobou jsme si povídaly o tom, čím si procházela se svou dcerou.“

„Co nám o Lauren můžete povědět a co mohlo vést někoho k tomu, aby jí provedl takovou věc?“ zeptala se Chloe.

„Lauren během střední školy učinila několik rozhodnutí, se kterými její rodiče výslovně nesouhlasili,“ odpověděla Claire. „Jakmile Lauren dostudovala a narodila se jí dcera… no, vysoká musela jít stranou.“

„Styděli se za ni,“ dodal Jerry. „Naštvali se a přestěhovali do New Hampshiru. Naší dceři tyhle strašné lži vnucují vždycky, když se naskytne příležitost.“

„Snaží se tak napravit tu chybu, co udělali ve výchově Lauren, jak ji zanedbávali,“ řekla Claire. „Pěknej párek idiotů.“

Chloe cítila, jakým směrem se tahle konverzace ubírá, takže promluvila: „Paní Lovingstonová, napadal by vás nějaký nepřítel nebo špatný vztah, který by Lauren s někým měla?“

„Mimo její rodinu ne. A i když jsou to magoři, tohle by rozhodně neudělali. Tohle bylo… naprosto hrozné.“

Moulton sáhl do vnitřní kapsy a vytáhl vizitku. Položil ji na konferenční stolek a ustoupil. „Prosím… pokud by si kterýkoliv z vás vzpomněl na cokoliv dalšího, prosím, neváhejte nás kontaktovat.“

Claire a Jerry jen pevně přikývli. Jejich konverzace byla rychlá, ale vybrala si na nich svou daň. Chloe a Moulton odešli za trapného ticha.

Když byli venku a mířili k autu, Chloe se na chodníku na chvíli zastavila. Podívala se ulicí směrem k domu Hilyardových a zjistila, že je těsně mimo dohled. Přesto však začínala souhlasit s Moultonem. Možná to bylo až moc blízko. A pokud ta ložnice pořád vypadala třeba jen z poloviny tak příšerně jako na fotkách, které jim Johnson ukázal, zdálo se téměř morbidní, že Jerry zůstával tak blízko.

„Připravený na prohlídku domu?“ zeptala se Chloe.

„Ani ne,“ odpověděl Moulton. Fotky z místa činu, které dříve viděl, měl ještě stále živě v paměti. „Ale vypadá to, že někde začít musíme.“

Znovu nasedli do auta a zamířili zpátky cestou, kterou přijeli. Chloe si hned začala říkat, že to přece nemůže být tak strašné, jak se to jevilo na těch snímcích – všechna ta karmínově rudá na čistém, hladkém povlečení.

Cesta k domu Hilyardových trvala celých dvacet vteřin. Skutečnost, že velice věrně připomínal rezidenci Lovingstonových – a s ní i všechny ostatní domy v celém bloku – byla Chloe zatraceně nepříjemná. Vstoupili dovnitř hlavním vchodem za použití kódu, který jim poskytl Jerry Hilyard, a ocitli se v naprosto tichém domě.