Blake Pierce - Slepá ulička

„Ráda bych, kdybys tu zůstal. Půjdu udělat kávu.“

„Vážně?“

„Vážně. To bych vážně ráda.“

Oblékla si tričko a vyrazila do kuchyně. Zatímco chystala kávu, Moulton si taky oblékl tričko.

„Takže je čtvrtek,“ řekl. „Nevím proč, ale mám pocit, jako by byla sobota.“

„Nebude to proto, že to, co jsme dělali včera večer, se obvykle nechává na pátek? Jako dobrý začátek víkendu?“

„To nevím,“ řekl. „Už nějakou dobu jsem nic takového nedělal.“

„No nepovídej,“ řekla a spustila kávovar.

„Ale vážně. Myslím, že naposled to bylo ve druháku na střední. To byl pro mě dobrý rok, co se mazlení bez sexu týče.“

„No, očividně jsi nezahálel. Protože včera večer to bylo… no, bylo to víc, než jsem čekala, když jsi mě vyzvedával.“

„Taktéž.“

„Ale jsem ráda, že se to stalo,“ dodala rychle. „Všechno z toho.“

„Dobře. Možná bychom si to mohli zopakovat. Třeba tento víkend?“

„Třeba,“ řekla. „Ale moje sebekontrola začíná pomalu chátrat.“

„Třeba byl tohle celou dobu můj záměr,“ řekl a laškovně se usmál.

Začervenala se a rychle se podívala jinam. Byla trochu zaskočená tím, jak se jí tohle jeho flirtování zamlouvá. Líbil se jí tak.

„Poslyš,“ řekla, „potřebuju se osprchovat. Jestli máš hlad, vezmi si něco z lednice. Moc toho tam není, ale stačit by to mělo.“

„Díky,“ řekl. Vypadalo to, že má problém od ní odtrhnout zrak.

Nechala ho v kuchyni a odešla do ložnice, se kterou byla spojená velká koupelna. Vysvlékla se, vešla do sprchy a pustila vodu. Nad tím, jak se minulý večer a noc vyvinuly, se málem začala hihňat. Cítila se kvůli tomu jako nějaký teenager. Užívala si pocit, že je tu s ní, a zároveň se cítila dostatečně pohodlně, aby věděla, že na ni nebude tlačit se sexem. Celé to bylo zvláštním způsobem romantické a při dvou příležitostech málem vzala zpátky své prohlášení, že s ním nebude spát. S nespoutanou radostí, na kterou nebyla zvyklá, tajně zadoufala, že se rozhodne sebrat odvahu a připojit se k ní ve sprše.

Pokud to udělá, tak veškerá sebekontrola letí z okna ven, pomyslela si.

Byla už skoro hotová, když skutečně uslyšela, že vešel do koupelny.

Lepší pozdě než nikdy, pomyslela si. Celé její tělo se napjalo vzrušením a uvědomila si, že opravdu touží po tom, aby se k ní přidal.

„Hej, Chloe?“

„Ano?“ ozvala se trochu provokativně.

„Právě ti zvonil telefon. Byl jsem trochu zvědavý… tak jsem se podíval. Volali ti z práce.“

„Vážně? Třeba se konečně něco objevilo…“

Pak zaslechla zvonění dalšího telefonu. Tento byl blíž, nejspíš v Moultonově ruce. Chloe vykoukla ze sprchy. Závěs si stáhla tak, aby ji zakrýval. Ještě si stihli vyměnit pohled. Pak to Moulton zvedl.

„Tady Moulton,“ ohlásil se. Vyšel z koupelny zpátky do ložnice. Chloe si uvědomila proč a rychle zastavila vodu. Vzala ze sušáku osušku a vyšla ze sprchy. Zatímco si ji kolem sebe omotával, laškovně se na něj usmála, když si všimla, že na ni zírá. To, že se spolu včera večer asi hodinu a půl mazlili, ještě neznamenalo, že bylo v pořádku, aby ji hned viděl úplně nahou.

I kdyby chtěla odposlouchávat, moc toho nebylo. Moulton jen většinou poslouchal a jen párkrát odpověděl: „Dobře… ano, pane…“

Hovor trval zhruba minutu, a když skončil, Moulton téměř komicky strčil hlavu do koupelny.

„Můžu dál?“

Všechny intimní části měla zahalené ručníkem, takže přikývla. „Můžeš. Kdo to byl?“

„Asistent ředitele Garcia. Říkal, že ti zkoušel volat, ale že jsi to nejspíš musela zaspat.“ Usmál se na ni a pak pokračoval: „Říkal, že ti můžu zavolat nebo se za tebou stavit a probudit tě. Mají pro nás případ.“

Zasmála se a vyšla z koupelny do ložnice. „Myslíš, že včerejšek bude mít nějaký vliv na to, jak spolu budeme dál pracovat?“

„Možná se ti kvůli tomu po šichtě nenápadně vkradu do ložnice. Ale kromě toho… Nevím. Asi uvidíme.“

„Nalil bys mi kávu? Musím se obléct.“

„Tak trochu jsem doufal, že bych se taky vysprchoval.“

„Ale jistě. I když by bylo lepší, kdyby ses mě zeptal tak před deseti minutami, když jsem tam ještě byla.“

„Beru na vědomí. Pro příště,“ řekl.

Zatímco šel do sprchy a Chloe se začala oblékat, uvědomila si, že je šťastná. Opravdu šťastná. Když vzala v potaz to, co se stalo včera večer, nový případ byl jako třešnička na dortu… dokonce to působilo, jako by jí návštěva jejího otce ten den úplně nezničila.

Ale pokud ji život s úplně odcizenými členy rodiny něco naučil, pak to bylo to, že minulosti nikdy neunikne. Tak či onak se zdálo, že ji vždycky nějakým způsobem dohoní.

Zhruba ve stejnou chvíli, co si Chloe připomínala, jaké to je ztratit se v objetí muže, její sestra zažívala noční můru.

Danielle Fineové se znovu zdálo o její matce. Byl to sen, který se jí neustále vracel už od jejích dvanácti let – sen, který v závislosti na tom, v jaké životní etapě nebo situaci se Danielle právě nacházela, vždy nabíral nový význam. Jeho obsah však zůstával vždycky více méně stejný, detaily ani zápletka se neměnily.

V tom snu ji její matka honila po chodbě. S tím rozdílem, že to byla ta verze její matky, kterou s Chloe v ten osudný den objevily, když byly ještě malé. Zakrvácenou, s doširoka otevřenýma očima a úplně bez života. Z nějakého důvodu si daný sen vždycky usmyslel, že si při tom pádu zlomila nohu (i když neexistovaly žádné oficiální záznamy o tom, že by k tomu došlo), takže se ta snová verze její matky vždycky doslova vlekla po podlaze a pronásledovala svou dceru.

Navzdory svému zranění jí byla matka vždycky v patách, jen pouhé centimetry od toho, aby ji popadla za kotník a stáhla k zemi. Danielle před tou hrůzou s děsem utíkala, oči upřené na konec chodby. A tam, ve dveřích, které se zdály být kilometry daleko, stál její otec.

Vždycky klečel a s širokým úsměvem otevíral náruč, připraven svou dceru obejmout. Z rukou mu však kapala krev a v té chvíli snové paniky, která Danielle vždycky probudila, přestala utíkat a zastavila se přímo mezi svou mrtvou matkou a šíleným otcem, nejistá, který z těch dvou směrů je bezpečnější.

Ani tentokrát to nebylo jiné. Sen dospěl do běžného zlomového bodu a Danielle se probudila. Pomalu se posadila na posteli. Byla na ten sen už natolik zvyklá, že věděla, o co šlo, ještě než se stihla úplně probudit. Ještě grogy se podívala na hodiny a viděla, že je teprve půl dvanácté. Tentokrát spala asi jen hodinu, než se jí ten sen znovu vkradl do podvědomí.

Znovu si lehla s vědomím, že bude chvíli trvat, než zase dokáže usnout. Snažila se ten sen setřást. Za ty roky se naučila, jak ho opět uzavřít do nějakého zapadlého šuplíku ve své mysli. Vždycky si připomněla, že pro záchranu své matky nemohla nic udělat. Ani kdyby někomu řekla všechna svá malá tajemství ohledně toho, co viděla, slyšela a zažila, co se zhoubné osobnosti jejího otce týkalo. Nebylo nic, co mohla říct nebo udělat, aby byla její matka ještě stále naživu.

Otočila se na bok a podívala se na noční stolek. Málem se natáhla pro telefon, aby zavolala Chloe. Od doby, co spolu naposledy mluvily, uplynuly tři týdny. Bylo to napjaté a trapné a celé to byla její vina. Věděla, že vůči Chloe projevovala spoustu negativity zejména proto, že Chloe k jejich otci necítila tolik jedovaté nenávisti jako ona. Byla to Danielle, která Chloe před třemi týdny zavolala, protože si uvědomila, že její sestra čeká právě na ni, na řadě byla s dalším krokem Danielle vzhledem k tomu, že jejich předchozí rozhovor neprobíhal zrovna nejlépe – Danielle své sestře v podstatě řekla, ať už se jí neozývá.