Blake Pierce - Kdyby běžela

„Jste si jistá, že chcete učinit tak odvážný výrok?“ zeptala se Kate. „Pakliže to myslíte vážně, budu to muset považovat za stopu a začít nahlížet na Missy Tuckerovou jako na případnou podezřelou.“

„Je to vaše práce, dělejte, jak uznáte za vhodné,“ řekla Olivia. „Ale já tu ženu znám. Toužila po něčem jiném. Chtěla vypadnout, jen nechtěla riskovat, že tím všechno ztratí. Tak mi řekněte jednodušší způsob, jak to udělat, než zabít svého manžela.“

Kate nikdy nevěřila, že by se ve své kariéře mohla setkat s někým tak zaslepeným nenávistí k někomu jinému. Viděla toho už hodně – znepřátelené sourozence, neshody s přiženěnou rodinou, atd. Ale Olivia Tuckerová je všechny strčila do kapsy.

„Musím podotknout,“ řekla DeMarco, „že jsme tu od našeho příjezdu strávily hodně času zjišťováním detailů o Jackovi i Missy. A i když naše záznamy nejsou úplné, nic nenasvědčuje tomu, že by mezi nimi mělo dojít k jakýmkoliv manželským neshodám.“

„To je pravda,“ souhlasila s agentkou DeMarco Kate. „Nepřišly jsme ani na žádné finanční problémy a Missy nemá jediný záznam v trestním rejstříku. Což se ale nedá říct o vás. Nechcete nám tedy říct, co se stalo tu noc, kdy na vás Missy zavolala policii, protože jste se snažila dostat do jejich domu?“

„Jack to měl tehdy v práci těžké. Dostal panický záchvat. Volala jsem k nim, abych zjistila, jak na tom je a mohla si promluvit s vnoučaty, ale Missy to nechtěla dovolit. Tvrdila mi, že za jeho záchvat paniky můžu částečně já, ale že on sám by mi to nikdy neřekl, protože na to je až příliš hodný. Potom zavěsila, tak jsem se rozhodla, že se tam zajdu podívat. Chvíli jsme se dohadovaly, načež mě vyhodila ze dveří a nechtěla mě pustit dál. A potom… no, zkrátka mi bouchly saze, takže na mě zavolala policii.“

„Pokud bude třeba, určitě se na to podíváme,“ řekla Kate. „Ale upřímně, nic z našich záznamů nenasvědčuje tomu, že by měla Missy sebemenší důvod k vraždě svého manžela. Nemá žádný zjevný motiv.“

„Tak pak teda nechápu, proč jste vůbec tady, když jste tak přesvědčené o její nevině.“

„Upřímně?“ řekla DeMarco. „Protože na nás vyskočilo vaše jméno. Jeden z Jackových kolegů zaslechl vyhrocený rozhovor s Missy, který se týkal vás. Takže jsme zkontrolovaly váš rejstřík a objevily jsme ten incident s přivolanou policií.“

Olivia se usmála jako unavený padouch z filmu. „Chápu, už jste si o mně udělaly vlastní názor.“

„Tak to vůbec není. Jen jsme…“

„Pokud vám to dámy nebude vadit, ráda bych vás slušně požádala, abyste už šly. Nechte mě v klidu truchlit nad svým synem.“

Kate viděla, že jejich čas s Olivií Tuckerovou se nachýlil ke konci; kdyby na tu ženu dál vyvíjela nátlak, akorát by se uzavřela do sebe. Stejně by z ní nedostaly žádné kloudné informace – snad jen, že by na té její ohavné nenávisti vůči snaše bylo přece jen něco pravdy. Ale o tom Kate pochybovala.

„Děkujeme vám,“ řekla Kate. „A přijměte naši upřímnou soustrast.“

Olivia přikývla, postavila se a odešla z pokoje. „Jistě si pamatujete, kde jsou dveře,“ řekla, mizejíc do jiné místnosti.

Kate a DeMarco opustily dům bez zjevné stopy, ale za to jimi pěkně otřásl názor Olivie Tuckerové na Missy.

„Myslíš, že by na tom mohlo být něco pravdy?“ zeptala se DeMarco. Konečně to vypadalo, že ji opustila špatná nálada, a mohl za to tenhle případ.

„V tuhle chvíli si myslím, že jen hledá odpovědi, ale něčemu z toho jistě věří. Řekla bych, že si v hlavě poskládala kousky strachu, které se v ní za ta léta nahromadily, a teď je akorát zveličuje, aby měla koho obvinit a na koho si vybít zlost.“

DeMarco přikývla hlavou a obě dvě nasedly do auta. „Ať už to mělo znamenat cokoliv, bylo to pěkně hnusné.“

„Ale myslím si, že u ní můžeme vyloučit nějaké falešné divadýlko. Asi bychom se teď měly zaměřit na Missy a dát na ni pozor. Můžeme uvědomit místní policii, aby věděli, jak je Olivie zaujatá.“

„A co pak?“

„Pak si spolu sedneme. Třeba u sklenky vína v hotelu.“

Znělo to jako dobrý nápad, ale Kate musela myslet na Missy Tuckerovou a na to, jak se jí ze dne na den proměnil rodinný život v bohapustou prázdnotu. Kate měla stále v živé paměti, jaké to je přijít o milovaného manžela, muže, který vás zná jako knihu, kterou četl už milionkrát. Takové utrpení se nedá popsat slovy, jako by zemřel kus vás.

Jak si tak mířila do hotelu, ty staré pocity v ní vyvolaly obrovskou motivaci vyřešit tenhle případ. Zahrabala v paměti po detailech z původní vraždy, až na začátek Nobiliniho případu.

Snažila se vzpomenout si na jméno – jméno, které sice dobře znala, ale které zapadlo někam na dno její paměti. Dnes časně z rána jí ho něco připomnělo, když mluvily s Jackovými přáteli v jachtařském klubu.

Cass Nobiliniová.

Víš, že tam jsou odpovědi , pomyslela si Kate.

Mohly by být. A jestli bude třeba, půjde je tam hledat.

I když doufala, že to zvládne i bez toho. Doufala, že už se s Cass Nobiliniovou nikdy v životě nesetká. Ale bylo jí jasné, že to nejspíš nevyjde – a čím dříve tak učiní, tím lépe.

Do hotelového baru dorazily zrovna v době večeří, takže se kolem začínaly shlukovat davy hladových strávníků. Ačkoliv vinný lístek vypadal slibně, Kate se mnohem víc těšila na objednaný burger. Často se jí stává, že když pracuje na případu, tak zapomíná na oběd, takže ke konci dne je pak úplně vyhládlá. Jakmile se její zuby poprvé zakously do šťavnatého burgeru, všimla si, jak se na ni DeMarco usmívá. Byl to její první opravdový úsměv za celý den.

„Co je?“ zamumlala Kate s plnou pusou.

„Nic,“ odpověděla DeMarco, uždibujíc ze salátu s grilovaným kuřetem. „Jen je uklidňující dívat se na ženu tvých rozměrů a tvého věku, jak takhle jí.“

Kate spolkla sousto a pokývala hlavou. „Byla jsem holt obdařena dokonalým metabolismem.“

„Ach, ty jedna potvoro.“

„Je fajn moci jíst bez výčitek.“

Následovala chvilka ticha, kterou přerušil až výbuch smíchu obou agentek nad předešlou slovní výměnou. Bylo příjemné uvolnit se v blízkosti agentky DeMarco po tak náročném dni. A DeMarco to očividně cítila stejně, neboť smočila rty ve sklence vína a řekla, „Promiň, že jsem byla celý den tak protivná. Ale sdělovat příbuzným takovéhle zprávy… to je příšerné. Chápu, že je to těžké pro všechny, ale pro mě obzvlášť. V minulosti jsem si prošla něčím, co mě dost poznamenalo. Myslela jsem, že už je to za mnou, ale evidentně ne.“

„Co se stalo?“

DeMarco se na chvíli odmlčela. Patrně zvažovala, zda se chce do takového vyprávění vůbec pouštět. Nakonec se do něj pustila, jen si předtím ještě pořádně lokla vína. Povzdechla si a spustila.

„Že jsem na holky, jsem zjistila ve čtrnácti letech. První přítelkyni jsem měla v šestnácti. Když mi bylo sedmnáct, rozhodly jsme se s přítelkyní Rose – které tehdy bylo devatenáct – že s tím vyjdeme na povrch. Obě jsme to do té doby držely v tajnosti, zvlášť před našimi rodiči. A teď to mělo přijít – povíme jim tu velkou novinu. Plánovaly jsme, že se sejdeme u ní doma, abychom to nejdříve řekly jejím rodičům. Asi bych měla dodat, že si celou tu dobu mysleli, že Rose a já jsme jen velmi dobré kamarádky. Všechen čas jsme trávily buď u nich, nebo u nás doma. A jak tak sedím na gauči jejích rodičů, zazvoní mi telefon. Policie… řekli mi, že Rose měla autonehodu a že na místě zemřela. Zavolali raději mně než jejím rodičům, protože viděli, že většina hovorů v historii telefonu byla spojena s mým jménem.