Blake Pierce - Kdyby běžela

Daiju Hiroto se s agentkami okamžitě přivítal a zavedl je do své rozlehlé kanceláře. Vypadal absolutně strhaně – částečně nejspíš kvůli obavám, aby tu obří zakázku dodělali včas, ale také kvůli smrti svého spolupracovníka a přítele.

„Vím to od dnešního rána,“ pronesl Hiroto sedíc za velikým stolem. „Přišel jsem do práce na šestou hodinu a jedna z našich pracovnic – Katie Mayerová – nám to sdělila. Bylo nás u toho celkem patnáct lidí, tak jsem všem nabídl, že si klidně mohou vzít přes víkend volno. Šest z nich se rozhodlo, že tak učiní, aby uctili jeho památku.“

„Kdyby tomu ostatní nepřihlíželi, udělal byste to samé?“ zeptala se Kate.

„Ne. Zní to asi sobecky, ale ta práce nepočká. Zbývají nám už jen dva týdny a jsme trochu ve skluzu. Víc jak padesát lidí může přijít o práci, jestli to nezvládneme.“

„Kdo si myslíte, že tu znal Jacka nejlépe?“ zeptala se Kate.

„Nejspíš já. Za posledních zhruba deset let jsme spolu úzce spolupracovali na několika velkých zakázkách. Procestovali jsme společně celý svět a mnohdy jsme trávili dlouhé večery pracovními schůzkami, o kterých zbytek týmu vůbec netušil.“

„Ale říkal jste, že se o jeho smrti dozvěděl jako první někdo jiný?“ zeptala se DeMarco.

„Ano, Katie. Bydlí v Ashtonu a přátelí se s Jackovou ženou.“

Kate cítila nutkání nadhodit, jak je od Hirota neuctivé, že to tu dnes neodpískal, aby mohli on i jeho kolegové v klidu truchlit nad ztrátou svého přítele a kolegy. Přesto se neodvážila soudit jeho motivy, neboť sama dobře znala vnitřní démony, kteří ženou workoholiky daleko za hranice běžného chování.

„Řekl byste, že měl Jack nějaká tajemství?“ zeptala se DeMarco.

„O žádném nevím. A pokud nějaké přece jen měl, očividně nejsem ten, komu by se chtěl svěřit. Ale jen tak mezi námi, upřímně pochybuji, že by Jack vedl nějaký tajný život. Byl to slušný a čestný člověk, víte? Dobrý chlap. S dobrým vychováním.“

„Takže nevíte, proč by ho někdo mohl chtít zabít?“ zeptala se Kate.

„Ne. Přijde mi to šílené.“ Na chvíli se zahleděl skrz skleněné zdi kanceláře, kde pracoval zbytek jeho týmu. „A stalo se to tady ve městě?“ zeptal se.

„Ano. Nesnažil jste se mu dovolat, když jste si všiml, že tu není?“

„To víte, že snažil. Dokonce několikrát. Ale někdy kolem poledne jsem to vzdal. Jack byl velmi chytrý člověk a dříč. Pokud si tedy potřeboval na pár hodin orazit – což se čas od času stávalo – dopřál jsem mu klid.“

„Pane Hiroto, vadilo by vám, kdybychom si popovídali i s ostatními zaměstnanci?“ zeptala se Kate a kývala při tom hlavou směrem k prosklené zdi.

„Beze všeho. Jen si poslužte.“

„A mohl byste nám sehnat kontakty na ty, kteří se rozhodli odejít?“ zeptala se DeMarco.

„Ovšem.“

Poté se obě agentky vrátily do místnosti plné kancelářských kójí, velkých stolů a vůně kvalitní kávy. Už předem však Kate cítila, že z ostatních zaměstnanců nic nového nedostanou. Když alespoň dva lidé o někom řeknou, že je to prostý a jednotvárný člověk, tak je to obvykle pravda.

Během čtvrt hodiny zvládly promluvit se všemi osmi zaměstnanci, kteří se momentálně nacházeli v kanceláři. Katin úsudek byl správný; všichni popsali Jacka jako milého a laskavého člověka s bezkonfliktní povahou. A podruhé během jednoho rána někdo nazval Jacka Tuckera nudným – leč v dobrém slova smyslu.

Kate se náhle v hlavě vyrojila nějaká vzpomínka nebo rčení, které někde během svého života zaslechla. Něco o tom, jak si má člověk dávat pozor na znuděnou manželku či manžela – že se tak dlouho nudí, až se v nich nakonec něco zlomí. Přesné znění si však nevybavila.

Ještě jednou zašly do kanceláře pana Hirota, aby si tam vyzvedly seznam zaměstnanců, kteří se rozhodli odejít domů, a poté už Kate s DeMarco vyrazily zpět do ulic New Yorku vstříc nádhernému sobotnímu ránu. Neustále však musela myslet na nebohou Missy Tuckerovou, jak se pod tíhou dnešního krásného dne snaží vypořádat s novou kapitolou svého života, která začala obrovskou tragédií.

Zbytek dopoledne strávily navštěvováním lidí, kteří odešli z práce. Během svých pochůzek viděly potoky slz, ale i pár rozzuřených lidí, kteří nedokázali pochopit, že někdo tak bezúhonný a laskavý, jako byl Jack Tucker, mohl být zavražděn. Bylo to stejné, jako když mluvily se zaměstnanci v kanceláři, jen atmosféra nebyla tak tíživá.

S posledním člověkem – mužem jménem Jerry Craft – mluvily krátce po poledni. Jerry zrovna nasedal do auta, když k němu dorazily. Kate zajela na jeho příjezdovou cestu a zaparkovala hned za ním, za což si vysloužila naštvaný pohled. V momentě, kdy se k nim Jerry Craft přiblížil, vystoupila z auta. Měl zarudlé oči a celkově vypadal tak nějak sklesle.

„Promiňte, že vás vyrušujeme,“ řekla Kate a prokázala se průkazem. DeMarco si stoupla vedle ní a udělala to samé. „Jsme agentky Wise a DeMarco z FBI. Rády bychom si s vámi promluvily o Jacku Tuckerovi.“

V ten moment se z Jerryho tváře vytratila podrážděnost, jen přikývl a opřel se o kufr svého auta.

„Pochybuji, že vám řeknu něco, co jste ještě neslyšely. Předpokládám, že jste už mluvily s panem Hirotem a ostatními z kanceláře?“

„Ano, mluvily,“ řekla Kate. „Teď se zaměřujeme na ty, kteří se dnes rozhodli odejít – jelikož to vypadá, že by mohli mít k Jackovi blíž.“

„Tím si nejsem tak jistý,“ řekl Jerry. „Jen pár z nás se občas scházelo i mimo práci. Ale Jack s námi moc nechodil. Někteří zaměstnanci nejspíš využili Hirotovi nabídky jen proto, aby si na den odfrkli.“

„Netušíte, proč se Jack nechtěl scházet po práci?“ zeptala se DeMarco.

„Nic bych za tím nehledal. Jack byl takový domácí typ, chápete? Svůj volný čas raději trávil se ženou a dětmi. V práci kolikrát makal od nevidím do nevidím, takže není divu, že se pak nechtěl scházet s těmi samými lidmi ještě po pracovní době. Jeho rodina pro něj byla vším. Na narozeniny a výročí vždycky vymýšlel originální, až extravagantní věci. Pořád se v práci chlubil svými dětmi.“

„Takže myslíte, že vedl dokonalý život?“ zeptala se Kate.

„Vypadalo to tak. Ačkoliv je vůbec možné, aby měl někdo dokonalý život? Pokud vím, tak i Jack měl nějaké neshody se svou matkou. Jenže kdo nemá, že?“

„O co šlo?“

„Nic hrozného. Jednou jsem ho slyšel telefonovat se svou ženou. Odešel na schody, aby měl soukromí, ale já tehdy pracoval na jednom starším počítači, který se nacházel hned vedle dveří na schodiště. Utkvělo mi to v hlavě, protože to bylo jedinkrát, co jsem ho slyšel mluvit s manželkou nebo o ní takovým tónem.“

„A mluvili spolu o jeho matce?“ zeptala se Kate.

„Přesně tak. Trochu jsem ho pak popichoval, když se vrátil dovnitř, ale neměl moc náladu na vtípky.“

„Víte něco o jeho rodičích?“ zeptala se Kate.

„Ne. Jak jsem už řekl, Jack byl skvělý člověk, ale rozhodně bych ho nenazýval přítelem .“

„A kam se teď chystáte?“ zeptala se DeMarco.

„Chtěl jsem koupit nějaké květiny pro jeho rodinu a hodit jim je domů. Párkrát jsem se s jeho ženou a dětmi setkal o vánočních večírcích a firemních grilovačkách, však to znáte. Moc příjemná rodinka. Je to příšerné, co se stalo. Člověku je z toho na nic.“