Blake Pierce - Kdyby běžela

„Tak jsem se tam na místě rozbrečela, a její rodiče vůbec nechápali, co se to k čertu děje – proč se z ničeho nic válím v slzách na podlaze. A byla jsem to já, kdo jim to musel říct. Já jsem musela sdělit jejím rodičům, co mi ten strážník řekl.“ Tady se DeMarco na chvíli odmlčela, šťouchla vidličkou do salátu a dodala, „byl to ten nejhorší moment v mém životě.“

Kate se teď nemohla na DeMarco ani podívat; celý ten příběh vyprávěla naprosto bez emocí, jen recitovala sled událostí jako robot. Přesto bylo jasné, proč se včera DeMarco chovala tak, jak se chovala, když se Kate dobrovolně nabídla, že půjdou společně říct Missy Tuckerové o smrti jejího muže.

„Víš, že kdybych o tom byť jen tušila, tak bych nás do toho nikdy nenavezla,“ řekla Kate.

„Já vím. A věděla jsem to už předtím. Ale ty emoce mi nějak zatemnily rozum. Upřímně řečeno, asi jsem se v tom potřebovala trochu vymáchat. Mrzí mě, že jsi to schytala z první ruky.“

„Tím se vůbec netrap,“ odpověděla Kate.

„Dělala jsi to už hodněkrát? Myslím to sdělování špatných zpráv.“

„To si piš. A nikdy to není jednoduché. Časem je pak snazší přenést se přes to, ale ten moment, kdy jim to řekneš, je pokaždé zdrcující.“

U stolu znovu zavládlo ticho. Mezitím jim číšník dolil víno a Kate pokračovala ve zdolávání svého burgeru.

„Tak jak se má tvůj muž?“ zeptala se DeMarco. „Allen, že?“

„Jo, má se dobře. Pomalu si začíná dělat starosti s tím, že ještě pořád pracuji pro FBI, bojí se o mě. Byl by mnohem radši, kdybych dělala jen v kanceláři. Nebo šla do důchodu.“

„Tak to mezi vámi vypadá vážně, co?“

„Vypadá to tak. A část mého já je z toho nadšená. Ale přesto ve mně trochu hlodá pocit, že by to byla jen ztráta času. Oběma nám už táhne na šedesát. A v tomhle věku začínat nový vztah je… nevím, docela divné.“ Kate věděla, že pokud to včas nezarazí, DeMarco se upne na tohle téma, takže raději rychle změnila směr konverzace.

„A co ty? Zlepšil se tvůj milostný život od toho našeho posledního trapného rozhovoru?“

DeMarco zakroutila hlavou a usmála se. „Ne, ale jen proto, že nechci. Užívám si jednorázovky, dokud ještě můžu.“

„A jsi takhle šťastná?“

Tahle otázka DeMarco opravdu zaskočila. „Docela jo. To poslední, co teď potřebuji, je zodpovědnost a dělání kompromisů.“

Kate se zachichotala. Nikdy nebyla na jednorázový sex. Michaela potkala už na škole a o rok a půl později se za něj provdala. Od prvního polibku věděla, že je tenhle vztah výjimečný a že zbytek života stráví bok po boku.

„Tak jak budeme postupovat s naším případem?“ zeptala se DeMarco.

„Ráda bych si znovu prošla původní případ, když už na něj často odkazujeme. Zajímá mě, jestli se neobjevily nějaké nové informace v Nobiliniho rodině. I když… podobně jako tvůj příběh o přítelkyni, která zemřela, zatímco jsi seděla u jejích rodičů na gauči, tohle je pro změnu oblast, do které se moc nechci pouštět já.“

„Takže nás zítra čekají další nepříjemné návštěvy a rozhovory?“

„Možná. Ještě nevím.“

„Je tu něco, co bych měla vědět, než se do toho slepě pustím?“

„Asi jo. Ale věř mi… bude lepší, když to necháme na ráno. Kdybychom se na to vrhly teď, tak bychom šly spát bůhví kdy a akorát bych si zase rozhodila spánek.“

„Aha. Tenhle druh historek.“

„Přesně."

Dopily sklenku vína a zaplatily účet. Kate cestou nahoru do pokoje přemýšlela nad příběhem, který jí před chvílí vyprávěla DeMarco – to smutné ohlédnutí za minulostí. Trochu ji znepokojovalo, že o své partnerce v podstatě nic neví. Kdyby spolu dělaly každý den, a ne jen jednou nebo dvakrát za několik měsíců, tak by to bylo jistě jiné. Říkala si, že by se možná měla snažit poznat agentku DeMarco ještě lépe.

Jejich cesty se rozdělily, když došly ke svým pokojům – DeMarco bydlela hned naproti přes chodbu – a Kate cítila potřebu něco říct. Cokoliv, čím by ocenila ochotu agentky DeMarco svěřit se s tak intimní vzpomínkou.

„Ještě jednou se omlouvám za ten včerejší večer. Mrzí mě, že tě neznám dostatečně dobře na to, abych pak mohla mluvit za nás za obě.“

„To je v pořádku, opravdu,“ řekla DeMarco. „Měla jsem ti o tom říct už včera.“

„Musíme se víc snažit poznat jedna druhou. Vždyť si navzájem kryjeme záda, takže je to důležité. Občas bychom se mohly sejít i mimo práci.“

„Jasně, to by bylo fajn.“ DeMarco se na pár vteřin odmlčela, jak otevírala dveře od pokoje. „Říkala jsi, že máš teď o čem přemýšlet… o tom starém případu. Nobiliniho případu. Dej mi vědět, kdyby sis o tom potřebovala promluvit.“

„Určitě dám,“ odpověděla Kate.

Poté zašly každá do svého pokoje a zavřely dveře za dnešním společným dnem. Kate si vyzula boty a zamířila rovnou k notebooku. Zatímco se počítač spouštěl, zavolala řediteli Duranovi. Duran, podle očekávání, telefon nezvedal, takže hovor byl přesměrován na jeho asistentku Nancy Saundersovou. Kate požádala o co nejrychlejší zaslání digitálních kopií k Nobiliniho případu na e-mail. DeMarco sice nějaké spisy měla, ale nebyly ani zdaleka kompletní. Kate se do toho případu potřebovala znovu vžít, takže bylo zapotřebí projít sebemenší detaily. Saundersová se zavázala, že nejpozději v devět hodin ráno bude mít požadované materiály na e-mailu.

Cass Nobiliniová , pomyslela si Kate.

To jméno se jí vybavilo hned, jak jí Duran řekl o možném spojení s Nobiliniho vraždou. Znovu si pak na ni vzpomněla, když uslyšela horečný a zoufalý nářek Missy Tuckerové, kterak oplakávala svého zavražděného manžela a do třetice když mluvila s přáteli Jacka Tuckera.

Cass Nobiliniová, matka Franka Nobiliniho. Žena, kterou neskutečně popudilo a naštvalo jednání médií, které se snažily přiživit na smrti jejího zavražděného syna jen proto, že kdysi úzce spolupracoval s pár známými lidmi z Kongresu jako finanční poradce. Kate si teď uvědomila, jak byla bláhová, když věřila, že jí tenhle případ nepřihraje Cass Nobiliniovou do cesty.

Ta myšlenka se jí po zbytek noci usadila v hlavě. Jakmile Kate ulehla do postele, okamžitě se začala drápat do popředí její mysli, a nepřestala ji pronásledovat ani ve spánku.

Stále si ještě dokázala vybavit místo činu. Ta stará vzpomínka už byla poměrně rozmazaná a neúplná, ale kdykoliv se jí o tom případu zdálo, mlhavý závoj se náhle rozplynul. Jakmile usnula, vše bylo jasné a ostré, jako kdyby se dívala na televizi.

A dnes v noci to viděla. Usnula někdy po deváté hodině, ale jak se ručičky hodin blížily k půlnoci, začala s sebou ze spaní škubat a naříkat.

To místo činu: Frank Nobilini, zavražděn v jedné z uliček New Yorku, zatímco v ruce stále svíral klíčky od svého BMW. Případ ji nakonec zavedl zpět k němu domů, do čtyřpokojového domu v Ashtonu. Začala v garáži, která voněla po čerstvě posekané trávě. Tehdy jí připadalo, že to místo bylo posedlé. Jako kdyby tam někde číhal duch Franka Nobiliniho a čekal na ni. Možná na prázdném parkovacím místě, kde dřív stávalo jeho BMW, které se však momentálně nacházelo na parkovišti několik bloků od místa činu. V té chladné garáži se cítila jako v hrobce. Byla to jedna z mála scén z minulosti, které se k ní neustále vracely, i když nikdy nechápala proč.