Jirásek Alois - Lucerna

Babička. Proč nečekalas? Kdož ví, jak jsi to uložila.

Hanička. Ó dobře, můžete se podívat.

Babička. Teď už tam je šero.

Hanička. S lucernou tam nechcete?

Babička. Kdož by teď chodil s lucernou.

Hanička.. Já hned. Mám ráda lucernu.

Babička. Její světlo; to obveselí. Je smutná tma, je smutná noc, všemu dějů mátě. Ta má svou moc a svý právo.

Hanička( tišeji ). Je královna duchů a ti jsou její služebníci.

Babička. Královna duchů a nikomu dobrá. Proto světlo obveselí, zvláště když člověk bloudí širým polem o podzimním večeru a když najednou proskočí tmou světylko, v lucerně na lišni, když vůz zahrkotá opuštěnou silnicí.

Hanička. A ještě veselejší je v zimě, když všecko zaváto, večer, když děvčata pospíchají na přástvu a na cestu si lucernami svítí, když pruhy světla se kmi tají po sněhu a po stromech a dlouhé stíny kolem poskakují a se honí, když všude smích.

Babička. Však smutné je to světylko, když je nesou před knězem cestou k nemocnému, když smrt už čeká.

Pomlka.

Hanička( pojednou ). A já, babičko, mám ráda lucernu i ve dne, bez světla.

Babička. Hele, a proč ?

Hanička. Ó co jsem v lucerně všecko vídala, když stála přede mnou a její sklo, její stěny se leskly! To byl skleněný pokojíček, můj skleněný zámek. A v něm byla malá, krásná princezna a krásný princ, ty jsem viděla, a jeho dvořané tam byli, páni a paničky ve vyšívaných šatech, všecko se na nich třpytilo zlatem a drahými kameny, všecko jen svítilo v tom skleněném paláci. ( Ustupuje pozpátku ke kamnům. ) A dnes jsem v něm byla zas. Stál v háji, v samém kvítí. Kolem něho houšť černobýlu, zlatá divizna a modrý jedhoj, plícník, pivoňka a divné koření. Všecko kolem vonělo rmenem, mateří douškou a skleněný zámeček stál v tom sám a sám, opuštěný zaprášený.

Babička( hledí na ni tázavě ). Skleněný zámeček?

Hanička. Na půdě, na komůrce, babičko, tuhle, ( vezme lucernu, jde s ní k babičce ). Tu je. ( Zdvihne ji proti oknu, v němž hoří červánky. ) Hle, rozsvítili, vidíte, princ přišel za princeznou.

Babička. Dítě, cos to udělala?

Hanička. ( divíc se ). Co.

Babička. To je ta lucerna. – Viděl ji Libor, ví o tom? Viděl tě?

Hanička. Neví nic, neviděl mne. Což by ji nerad viděl? Ah, proto stála schovaná v koření a zahrabaná v kvítí.

Babička. Aby mu ani na oči nepřišla. Nemělas jí snášet.

Hanička. Proč? Co by ta lucerna.

Babička. Jen trochu skla a dříví a přece je těžkým břemenem na našem starém mlýnu. Ve vsi a všude a po panství vzdychají v poddanství a všechny tlačí hrozná můra, robota. Jen náš mlýn byl a je od nepaměti svobodný. Ale za Liborova děda, kdož ví jak, ale jistě neprávem, mu té svobody vrchnost přece uštípla. Děd i nebožtík můj muž nadarmo se bránili, aby se sprostili toho břemena.

Hanička. Jakého břemena?

Babička. Takovouhle povinnost nám ukovali: Když vrchnosti tohoto panství se zalíbí, když si usmyslí, že půjde tady od mlýna do starého lesa za vodou na zámeček u jezírka, ať o honu, neb v kterýkoliv čas, ba v pravé poledne, ať o samé půlnoci, pokaždé jí musí odtud ze mlýna posvítit.

Hanička. Kdo – A touhle lucernou?

Babička. Touhle lucernou a sám hospodář. Tu musí nést před pány, ač je na svém lánu jako zeman, a musí jít třeba s robotníky ze vsi. Svítit musí pánům až za živý mezník, za starou lípu, v palouku u lesa, tam, co někdy za dávných časů kostel stával.

Hanička( zahledí se na lucernu ). Ah, ta lucerna ošklivá – ( pojednou ). A babičko, pod tou starou lipou je prý poklad.

BabickyVzácný poklad, drahá koruna. ( Zasmuší se. ) Pro ni snad se pánům teď i staré lípy zachtělo. Dědovi brali svobodu, vnukovi chtějí vzít majetek i právo.

Hanička( s důvěrou ). Libor se nedá.

Klásek, předešlé.

Klásek( má klarinet pod paždí ). Dej pán bůh – ( Stanuv ohlíží se. )

Hanička( rychle odnáší lucernu a postaví ji na lavičce u kamen ). Klásku, hledáte někoho?

Klásek. I pana spomocníka. Myslel jsem, že tu je. Řek’, abych doběh’ na zámek přeptat se.

Hanička. Byl tu, ale už odešel.

Klásek. Tak to půjdu za ním. ( Obrátí se. )

Babička. A vás tu žena hledala.

Klásek( se lekne, stane. ) Mne?

Babička. A nějak zle. Viděla jsem ji od srubu a už venku se po vás zlostně sháněla.

Klásek. A to snad ne, i bože ne, co by se zlobila, to ona se nezlobí! To já mám tuze hodnou ženu. Patnáct let, a kdepak, víc, jsme spolu a ještě jsme se nezlobili.

Klásková, hned za ní mlynář, Braha, předešlí.

Klásková( stane nepozorovaně ve dveřích mlýnice ).

Klásek. To když já řeknu: mámo, teče voda nahoru, ona přisvědčí: teče, táto, teče. To je u nás táto, mámo pořád, to kdybych já řek’.

Klásková( hněvivě vyrazí ). Co – co – Co kdybys řek’, ty votipero.

Klásek( schová rychle klarinet pod kabát ).

Klásková. Tak co bys řek’, tak řekni, řekni ty, kocoure roztoulaný, jen řekni, kdes byl, kdes brousil, obcházel. A co tu chceš, tady, co, co.

Klásek. Ale Kačenko, vždyť já byl u spomocníka, u Zajíčka a pak na zámku.

Klásková. U Zemánkové, viď, viď.

Klásek. Na zámku, manželko, můj klenote, nikde jinde. Ze školy rovnou tam a zase rovnou do školy a ze školy rovnou sem: na pravo, na levo ani krok, na pravo, na levo ani oka mžiknutí.

Klásková. A sem, proč sem.

Klásek. Za spomocníkem a taky – taky pro to mletí.

Klásková. To bude až doma.

Mlynář. Ale, Klásková, to spíš člověk skrotí hastrmana nežli vás. ( K babičce. ) Byl tu před chvílí, kolo zarazil, obcházel.

Hanička. Zas!

Babička. Viděli jste ho?

BrahaJá a dobře.

Zajíček, předešlí.

Zajíček( ku Kláskovi ). Tu je!

Hanička( odnese nepozorovaně lucernu v pravo do komory a hned se zase vrátí ).

Klásek. Honíme se.

Zajíček( k mlynáři ). Pane otče, jde k vám návštěva.

Mlynář( s úsměvem ). Snad ne zas mušketýr?

Zajíček. O ne. Sám pan vrchní. Došel jsem ho, pěkně pozdravím, chci dál, a tu on, pan vrchní: » Počkal, učitelský, kam jde.« Řku: »S dovolením, prosím, do mlýna.«