Neruda Jan: Písně kosmické

Již vyznám se ze všech hříchů svých,
rád dívky že za pas beru,
a miluju-li já k smrti rád,
že ještě se raděj peru.
Vím, vím, že je krásným celibát,
též humanistů ctím víru,
již myšlénkou čistou pracují
ku „věčnému“ v lidstvu míru.
Však mateřské Slunce prajinak
náš osud kdys upravilo
a Zem mezi Marsa, Venuši
tak doprostřed postavilo.
A marno je všechno kázání
a marná je všechna práce,
nám hvězdami provždy souzeno
ach! milovat se a prát se.

Promluvme sobě spolu,
co je v tom světě širokém,
co je tu, co je bolu!
Kde rozvoj je, je boj – po světě boj je všude
a bez mrtvol zde nejsou přetvary,
i hudba sfér jen války píseň hude
a věčně v útok znějí fanfáry!
Ta slunce veškerá, než vojevodí,
se slunci kol titánské boje vodí
a každá planeta jich s druhou v turnaj ješí,
než šťastna, vítězná se domovině těší;
tak zuří boj až k drobným žhounkám dolů
po nebes klenu hlubokém —
co je v tom světě širokém,
co je tu, co je bolu!
A naše Zem? Kde nové vzrůstá, staré hyne,
ach celá Zem je mrtvých oudolí,
skrz mrtvých troucheň květ se k světlu vine —
kdo doved zde by sčítat mrtvoly!
Zde válka běsná. Z krve dravec tyje,
i slavík sladký v úkor jiným žije,
tvor tvora bere v plen i jeho celé žití
a žádný neptá se, zda druhý tvor též cítí.
Co horou zde, to hromada je kostí,
co údolem, to šachta budoucnosti,
a čas v ni hází ve dnů běhu divokém
mrtvolu na mrtvolu —
co je v tom světě širokém,
co je tu, co je bolu!
A člověk – člověk! Štědrá byla ruka,
jež ohně vrhla lidských do stanů, —
co srdce cit, to žhoucí lidská muka,
co myšlének, to lidstva katanů!
Ach pokrok lidstva! Člověk vpřed se plíží,
svou krví nohu k strmé stezce klíží,
a napřed ví, než vrchu se doplazí,
že zchladlá Země všechen život zmrazí.
A naše láska! Mrtvých spalování!
Jen ranní sen je všechno milování,
den jsou dvě srdce lidská šťastna spolu,
v den druhý štěstí prchá poskokem
a obě srdce letí v propast dolů —
co je v tom světě širokém,
co je tu, co je bolu!

Přijdou dnové, léta, věky, věků věky.
Kolem Slunce mdlobou hasnoucího
kroužit budou planet mrtvoly.
Země bude siná, tichá, němá.
Dávno bude po všech lidstva synech —
v prach a jíní rozpadla se těla,
dávno bude po všech slávy činech —
touha někam v vesmír odletěla;
dávno po srdci i jeho bolu,
dávno dohořelo milování,
jásot odvanut i žalování,
dávno, dávno, poslední co píseň
zoufalou svou vzduchem chvěla tíseň —
všechen život v mraznou ztuhnul plíseň,
bol i radost v kámen ztuhly spolu.
K příkrovnímu, lhostejnému nebi
povrch Země příšerně se šklebí,
Zem je samá dlouhá, hlubná vráska.
Mrazný éter do povrchu pere,
šklebinou se k Země nitru dere —
Země puká tiše, nezapraská,
Zem se trhá tiše, beze zvuku,
Zem je němá, dožila svou muku. —
Přejdou dnové, léta, věky, věků věky.
Šerou prostorou jak černá rakev
Země krouží slábnouc, slábnouc v letu,
jak když orel těžce postřelený
ve spirále děsně obrovité
dolů letí – letí – letí —
Dopadne Země k Slunci zpět,
ze Slunce šlehne plamů květ
jak života na úsvitě,
a vzdálené hvězdy a širý Svět
zví, že se tu naposled – naposled
líbají matka a dítě.

Aj, tamhle dřímavých jiskerek,
jak když rukou rozhodí květů,
to letí prostorou kometa,
kostnice umrlých světů.
Hvězdo, oděná rubášem,
dumnou nám píseň hudeš,
v ní veliký obsah, málo slov:
„Ty popel jsi, popel budeš!“
A tamhle zásvit zas jako sen,
jak když den se rozbřesknout bojí,
tam prach se k novému životu
v nebeském zákoutí pojí.
Příštích světů ty zábřesku,
mlžino mladě žhnoucí,
jakž ku srdci sáhá píseň tvá:
„Zas vstanete s lící skvoucí!“
O hvězdy, hymny vy zářivé,
naslouchám vám v roznětu svatém,
nechť smrt, či vzkříšení hlásáte,
duši mi plníte zlatem!
Srdce celičké vystláno
nesmrtelnosti kvítím —
co potřebuju já věčným být,
když věčnost již teď procítím!

Ty věčné hlasy proroků,
že také mrtvi budem,
nuž ano, ano, víme to —
my Světa nepřebudem!
Co rozkvétá, to odkvětá,
co vzešlo, zase chřadne,
a Zem i s lidstvem rozkvetlým
jak bílá růže zvadne.
Však proto smrti myšlénkou
my srdce nezbodáme!
My vyžijem a dožijem
a Světu příklad dáme!
Dřív Světa původ seznáme
a sil všech tajné zdroje,
dřív na dno časů sestoupnem
a sečtem světů roje!
Před žádnou, žádnou záhadou
své šíje neskloníme,
o nebes klenby nejzazší
svým duchem zazvoníme!
My umřem, avšak dříve si
hrob vysteleme slávou,
Svět celý musí nad hrobem
stát s obnaženou hlavou.

Až planety sklesnou k Slunci zpět
a mrazem se Slunce rozskočí,
až drobty ty, smrtí poštvány,
si v divokou elipsu zabočí,
až pohřební, truchlý průvod ten,
pln hrůzy, prost života vděků,
se vesmírem dalekým promete
přes milion, milion věků;
až konečně někde v koutečku
se po letu dlouhém zastaví
a prášek z nás světů bývalých
se ve nový chaos tam rozžhaví,
až v chaosu tom boj plamenný,
boj titánský poznovu vzplane
a z plamenů zářných až nový svět
jak čarovný fénix zas vstane;
až na novém, kyprém světě tom,
boj ustoupí mladu životu
a luh bude samý barev smích
a háj plný sladkého šumotu,
až na světě tom zas vypučí
tvor se srdcem, se zpěvnou tísní:
pak snad zase drobounký atom můj
tam zazvoní kosmickou písní!