Neruda Jan - Písně kosmické

V pusté jsme nebeské končině,
Slunce i se planetami,
jinde je světů jen naseto,
my jsme tak světově sami!
My když i nožičky vyšvihnem
do šipkých světelných skoků,
letíme k nejbližší sousedce
přece jen trojici roků.
„Paničko Alfo Kentauři,
poptávce dovolte ňáké,
matička Slunce se dává ptát,
máte-li dětičky také.
Nás je vám, stydno až vyslovit!
je nás tam doma jak smetí,
matička zvláštní má ‚hvězdáře‘,
kteří jí sčítají děti.
Některé z nás, ty už umřely,
některé ještě se rodí,
některým mladicky do skoku,
jiné jak o berlách chodí.
Uran a Neptun – tak pro příklad —
dávno jak rampouch jsou tuhy,
vedle nich v posledním tažení
Saturn i se svými kruhy.
Jupiter také už zvadlý kmet,
pleť jeho žlutě tak září,
ledové ruce, líný chod,
široké vrásky ve tváři.
Promrzely je to kolohnát!
ač že vám sotva se plazí,
my když se nejpěkněj točíme,
on nám to, habán ten, kazí.
Mars – no ten ještě by prošel přec,
jen kdyby nebyl tak rudý —
to je to: hbitým že pijákem
voják as po světě všudy.
Země – ach Země! Toť ženuška!
při práce věčně jen hravá,
plna je květů a písniček
mladá jak lípečka zdravá.
Ještě pak: holčička Venuše,
kypící, bující poupě,
a skoro matce až na klíně
Merkur, to nemluvně hloupé.
Je Vám to pečlivá matička,
kol sebe drží nás mladší,
ale i postárlé propouští,
jen až kam zraky jí stačí.
A jsou i planety takové,
které už před časy zvadly,
jejichžto trouchnivé mrtvoly
v komety již se rozpadly.
Odlétly, ve hvězdách zmizely,
už se i rozprchlé zdály,
matička na ně jen vzpomíná
v světové myšlének dáli.
Někdy se po nich však roztouží,
náhle je stáhne až k sobě,
ohnivé slzičky žíhají
po nebi v němé té době.“

Všechny ty vířivé planety,
s měsíci přílepky,
vylétly do světa širého
ze Slunce z kolébky.
Všechny ty vířivé planety
za svoji za dobu
slétnou zas ze světa širého
do Slunce do hrobu.

Také to Slunce ohnivé
pomalu pousíná,
přijde i jeho hodinka,
zhasne a mrtvě zsiná.
A jen když za čas planeta
na prsa zpět mu skane,
zase pak dávným plamem svým
na chvíli ještě vzplane.
Ach což ta láska mateřská
přes časy, přes hrob hoří,
neumrazíš jí na horách,
neuhasíš jí v moři!
Matičce dáš-li do hrobu
na prsa dítě její,
ještě se vpadlé, ztlelé rty
radostí pozachvějí.

Zem byla dítětem; myslela,
ona že vesmíru pyšný střed
a kvůli ní Slunce i obloha
a celý širý Svět.
Přišlo jí také už poznání,
divně se chvěje jí srdce dnes
a je jí jak panence rozkvetlé,
když vešla v první ples.
Po sále hvězdy se chechtají:
„Velký svět není jí ještě znám,
však – hezounká, milounká panenko —
tys zato známa nám!
Na tebe my jsme už hleděly,
když bylas v poupěti drobný květ,
když rostla jsi do krásy – samý sen
a sobě celý svět!“
Měsíček čekal hned u vchodu:
„Panenko, žádám vás – ať tak dím —
za taneček první a poslední
a za ty mezi tím!“

Měsíček, pěkný mládenec,
s jemně zářící lící,
oblétá Zemi panenku
jak holub holubici.
Když ji hled jeho políbí,
zvlní se ňadra její,
oheň se vnitřní rozkypí
a rty se žárem chvějí.
Přece se věčně upejpá,
ret její vždy zas chladne,
stoudně si vede vpovzdálí
a Měsíc schne a vadne.
Znej Ty panenky jako já,
budeš si vést jinače:
ve dne se každá upejpá —
a v noci blahem pláče.
Panenka Zem po celou noc
hledí k Tvé sličné tváři —
k ránu je plno rosných slz
jak dívčím po polštáři.

Báječně krásný to přec byl sen,
vše že se Zemi koří,
tisíce světů že kolem ní
se točí a láskou hoří.
Krásný to sen, a přec jen sen,
ze světů zbyl nám jeden jen —
jen Měsíček náš věrný.
Měsíček ze všech sám a sám
okolo nás se točí,
sprovází Zemi životem
a nespouští ji z očí.
Děvčátko, lidské poupátko,
Měsíčku sobě všimni:
snad se Ti tisíc kořit zdá —
jen jeden je upřímný.

Měsíček že je mrtvý muž?
A jeho pilné zaměstnání
při svaté lidstva osvětě?
Pak není širém ve světě
nad takové skonání!
Chtěl bych, až jednou dokonám
– odpusťte hvězdné touze – ,
jak Měsíc svítit lidstvu dál —
tak dlouze – ach tak dlouze!

Měsíc mrtev. Při něm ve prodlení
den se s nocí střídá jak dvě mnichů,
jak dvě mnichů, ne víc ku obsluze,
jen co mrtvých stráže na modlení.
Střídají se v svatém, hlubném tichu,
beze smavých červánkových hříček:
den tam neodvírá růžově svých víček,
náhle plane v plamenné své hrůze.
Jeho krok je němý, bez pospěchu,
nejde v ranních písních, v šeptném šumu stromů,
nekráčí po bouřích s třesknou hudbou hromů —
mrtvol nemá dechu ani slechu.
Slunce žhavé v černém visí nebi,
dolů z něho střely ohně srší,
proudy ohně dolů z něho prší,
ohně okeán se dolů lije —
mrtvá půda příšerně se šklebí,
s žízní děsnou, zimničně horoucí
žhavé proudy ohně lokem pije.
Kdyby bylo oko tam živoucí,
jediné je sžehne slunce políbení,
ale není tam to oko – není!
A ta noc – to hrob v svém rozšklebení!
Bez rosy noc, jež by vandrovníku
perel do kadeří navěsila,
beze snů noc, jež by milovníku
milých kouzel srdcem rozesila.
Hvězd tam plno, plno v černém nebi,
kdož by sčítal vše je světlonoše!
ale všechny planou bez rozkoše,
bez hravosti, chvějné bez sladkosti,
svítí jako drobné bílé lebi,
jak když z černé země bílé svítí kosti.
Ach ta noc! ta není obraz milosrdí!
Jedním dechem plamy v ledy tvrdí —
zima, zima, mráz až v báj rostoucí —
by tam bylo srdéčko kés vroucí,
v jednom trhlo by se okamžení,
ale není tam to srdce – není!
Měsíc mrtev. Siná jeho stále
tvář sem na nás hledí v stejném příznaku,
jak když mrtvý v rakvi leží na znaku.
Pohřeb zvolna kráčí Světem dále,
světla slavně kolem něho víří —
Měsíčku, by bylo citného Ti zoru,
dnem i nocí zřel bys na obzoru
vdovu Zemi vlhkém ve šlojíři.

Oblaky Země jsou synové tkliví,
matičku Zemi si krví svou živí,
slzami smývají starobně vrásky,
mladí jí líce a svěží jí vlásky,
ve světů závratně vířivém honu
od věků přes věky do časů skonu
nesou si matku jak v bavlnce měkce.
Oblaky, oblaky, labutí křídla,
šedivé hádanky, mlhová vřídla,
jiter a večerů zlacené znaky,
růžové kolébky, rakevní mraky,
nesete praotců poslední vzdechy,
nesete potomkům první jich dechy —
zdravím vás, zašlosti, přišlosti lidská!

Čím člověk já ve světů kruhu jsem?
Mně skromnost má jazyk víže, —
však pohleďte někam ke dvoru,
hned znáte, kdo sluha, kdo kníže.
Já Slunci a Siriu říkám „Ty“,
a ony? – Vzdor skvělé záři
vždy pokorně stojí opodál
se služebným úsměvem v tváři.