Neruda Jan: Povídky malostranské

„Není nic platno, musíte pro zámečníka, pane Bavore, ale rychle!“ volal shora pan doktor. „Přijdu hned sám dolů!“

Mladý Bavor již zmizel ze dvoru. Se všech stran se křižovaly otázky a odpovědi, vše mluvilo, ale hlasem vždy jaksi ztemnělým.

Pan doktor byl právě, zcela k vycházce oblečen, sešel dolů, a sotva byl ustrnulé Josefince sdělil, že nemusí stále ten hrnek v ruce držet, když mladý Bavor dostavil se tu již se zámečnickým učedníkem.

Zámek byl brzy odtržen a odevřené dvéře nebránily více vstupu. Okamžik nechtělo se jaksi nikomu dovnitř. Tu se sebral Václav a vkročil mužně, za ním hned pan doktor, mezi veřeje se vetlačily ženské.

Velký pokoj byl temný, až příšerný. Okna do dvora i na Petřín vedoucí byla hustě ověšena, a nedovolovala světlu vyniknout nad jakés šero. Vzduch byl starý, puchem a plesnivinou naplněný. Se stropu visely mocné, černé a prachem těžké pavučiny, po holých šedivých stěnách bylo několik tmavých obrazů, ovinutých prastarými a na prst zaprášenými umělými květinami. Nářadí tu nebyl sice žádný nedostatek, avšak vše jen přestárlé, staromódní, nesoucí na sobě znak, že se dlouhá a dlouhá léta ničeho neužilo. Na nízkém, špinavě žlutou peřinou pokrytém loži bylo vidět dvé zubožených, vychrtlých rukou a suchou, lysou hlavu. Vyhaslé odevřené oči dívaly se sklenně do výše. Starý, ošklivý a chundelatý černý pes přebíhal od hlavy k nohoum po loži a štěkal na příchozí zoufale.

„Kuš, Azor!“ promluvil Václav dušeně, jako by v tom vzduchu oddechnout se bál.

„Myslím, že je mrtva, pes by tak nevyl,“ podotýkal pan doktor temně.

„Ba ta už je na věčné pravdě! Bůh jí odpusť hříchy a odpusť nám všem naše viny. Oroduj za nás, svatá boží rodičko!“ koktala Bavorová a bohatá slza kanula jí po líci.

„Když je v domě zakrátko po sobě funus a veselka, bývá nevěsta šťastna,“ podotknula malá paní hospodská ztrnulé Josefince.

Tato, na smrt ubledlá, náhle se celá zapálila, pak zase zbledla; obrátila se a odešla, aniž by odpověděla.

„Musíme ale nejdřív psa odstranit, – aby nás jen nepokousal – snad má v zubech již jed z mrtvoly,“ mínil pan doktor a ustoupil o dva kroky zpět.

„Bude brzy venku,“ mínil Václav a blížil se k divokému strážci mrtvoly. Pes, ač tu měl samé známé tváře před sebou, rozzuřoval se vždy víc a víc. S ohlušujícím štěkotem skočil k hlavě lože zpět, když se konejšící ho Václav blížil. Václav přikročil až k loži, vztáhl levou ruku k peřině a v tom okamžiku, když pes po ní skočil, chytil ho pravicí v týle a vyzdvihl ho do výše. Pes sebou vztekle házel, Václav ho ale držel pevně.

„Kam s ním?“

„Dejte mně, maminko, klíče od našeho dřevníka, vstrčím ho tam zatím do bedny,“ a odcházel s vyjícím psem.

„Tedy prý je nebohá hundsfrajle mrtva?“ zaznělo harašivým hlasem ve dveřích. V promluvivším poznáváme lysohlavého muže, jehož jsme byli na pavlači prvního patra spatřili. Lysé témě je pokryto až do opalisování ušumělým a vyrudlým cylindrem, jehož forma svědčí o celou řadu let co do módního času zpět. Slabé světlé vlasy na skráních jsou vodorovně přičísnuty k oku. Tváře jeho jsou opatřeny koží v mocné řízy se skládající, jako bývá u lidí zeschlých z dřívější mocné tlouštky; každá tvář jako by byla vyprázdněným po cestě vakem. Postávaje hranatá, s vpadlýma prsoma, s rukama jaksi bezvládně se klátícíma.

„Ano mrtva!“

„Tedy jen honem s ní do kaple, ať nemáme mrtvolu v domě, nebo ať nám nepojdou výdaje!“

„Toho se nebojte, pane domácí,“ odmlouval pan doktor, který se byl zatím probíral v škatuli na stole vedle lože stojící a papíry naplněné, „nebožka sobě zaplatí všechno sama. Patrno, že si připravila všechno na smrt a že se včera ještě v papírech svých probírala. Zde pod tou chundelatou spečenou vlásenkou našel jsem tento lístek znějící Žanýnce co členu svatohaštalského spolku dekretářského a zde knihu strahovského ‚spolku lásky‘. Dostane peníze na pohřeb, i má již také rekviem zaplaceno.“

„Chudák hundsfrajle, a měla přec jen pensičku as osmdesáti zlatých ročně; můj syn jí psával čtvrtletní kvitance!“ obdivovala se paní Bavorová. Patrno, že lidičkám těm platila „hundsfrajle“ as již dávno co název pouze historický, nikoliv co nadávka.

„To dostane as padesát zlatých, pěkný příkrov a svěcené, pozlacené tabule,“ mínila paní hospodská.

„A co je v těch ostatních papírech?“ tázal se vrátivší se Václav zvědavě.

„Nic cenného. Patrně soukromé listy, několik desítiletí staré,“ odpověděl zkoumající pan doktor.

„Půjčte mně je, může být zajímavo číst vzpomínky staré panny. Já si s nimi vylezu pak nad okap a přečtu si je tam. Dnes je pondělek, celý dům pere a pro zápach mydlinek a hráchu – při prádle se všude vaří hrách – nelze v celém domě vydržet jinde než na střeše. Novelista musí všechno číst a já chci být novelistou. Času mám dost, mám z úřadu dovolenou až do čtvrtka, – je-li pravda, pane domácí?“

„Jen ať žádný z těch listů neztratíte, dejte je zas všechny hezky sem!“

„Ale kdo upraví všechno?“ tázal se pan domácí. „Měl byste se toho ujmout vy, pane doktore! Denn diese Leute kennen’s nicht!“

„Jen kdyby můj syn nebyl s tebou v úřadě, já bych ti řekla ‚kennens-nichť!“ bručela Bavorová pro sebe.

„Nezbude as jiného!“ mínil pan doktor dobrosrdečně. „Dojdu sám do konskripce, do záduší a na faru, – ale, pane Bavore, vy musíte hned pro fysika; až zde podepíše cedulku, přineste ji za mnou do kanceláře!“

Václav ochotně odkvapil.

„A já s paní hospodskou umyjem a upravíme mrtvolu. Prokážem jí poslední službu!“

„To jste hodny!“ chválil pan doktor. „Ale já už musím jít!“

„Půjdu s vámi.“ Páni odešli.

„Copak děláte, paní sousedko?“

„Rozjímám svět.“

„A cože se vám zdálo, paní sousedko?“ tázala se dále hospodská. „Chtěla jste vypravovat.“

„Tak ano! To byl krásný sen! – Zdálo se mně, že přišel ke mně nebožtík můj otec, dej mu pánbůh nebe, už hnije přes dvacet let, a když matka umřela před ním, neměl pokoje a chodil denně na hřbitov, až sám také umřel. Měl lehkou smrt. Ti se měli rádi jako děti! Jako bych je viděla, když oba nad námi dětmi plakali. Bylo to v té nouzi za francouzských válek a neměli nám co dát jíst.“

„Jakpak se jmenoval pantáta?“

„Šestnáctka – byl Nepomucký. Tak tedy najednou stojí jako přede mnou – u nás v krámě. Chci říct: ‚Kdepak jste se tu vzal, pantáto?‘, on mně ale – byl celý bílý – podává plnou náruč tlustých buchet – dvacet tři, znamená to štěstí – a povídá: ‚Naverbovali mne na vojnu, musím jít!‘ Vojenské verbování má osmičku a znamená veselost. Obrátil se a šel.“

„To bude šedesát jedna, když se obrátil!“

„Věru, na to bych byla ani nevzpomněla. Tedy 61, 23 a 8.“

„A dejme na ně celých padesát krejcarů, když je to tak živý sen, jak?“

„Mohly bychom.“

„Vyhrajem víc a pak – pan Václav a moje Márinka – má se to rádo!“

Již je čas, abych určitěji naznačoval dějiště a osoby. Při těchto visím na náhodě, jak která v průběhu začínajícího právě téhodne pošine se sama v popředí; o dějišti ale mohu hned říci, že to jeden z nejtišších domů tiché Malé Strany. A dům to stavby divné, jakých arci ještě více na nejpříkřejším svahu Ostruhové ulice.* Dům má poměrně značnou hloubku, prostým průčelím svým dívá se v ulici Ostruhovou, kdežto zadní část budovy hledí do hluboké a mrtvé uličky Svatojanské. Tím svahem se stává, že zadní část vzdor svým dvěma patrům je přec nižší než jednopatrová část přední. Obě ty části nejsou budovami spojeny, zdi sousedních domů trčí mezi nimi do výše, ale slepě, bez oken.