Кундера: Kundera - Nesnesitelna lehkost byti

Řekla: "Když se na tebe dívám, mám pocit, že se měníš ve věčné téma mých obrazů. Setkání dvou světů. Dvojexpozice. Za siluetou Tomáše-libertina prosvítá

neuvěřitelná tvář romantického milence. Anebo naopak: skrze postavu Tristana, který nemyslí než na svou Terezu, je vidět krásný, zrazený svět libertina." Tomáš se vztyčil a poslouchal roztržitě Sabinina slova.

"Co hledáš?" zeptala se. "Ponožku."

Rozhlížela se po místnosti spolu s ním a on si znovu stoupl na čtyři a díval se pod stůl. "Nikde tu tvoje ponožka není," řekla Sabina. "Jistě jsi přišel bez ní."

"Jak bych mohl přijít bez ní," křičel Tomáš a díval se na hodinky. "Přece jsem nepřišel jen v jedné ponožce!"

"Nedá se to vyloučit. Jsi v poslední době velice roztržitý. Pořád někam spěcháš, díváš se na hodinky a pak není divu, že si zapomeneš obléci ponožku." Byl už rozhodnut obléci si botu na bosou nohu. "Venku je zima," řekla Sabina.

"Půjčím ti svou punčochu."

Podávala mu dlouhou bílou módní punčochu, háčkovanou, s velikými oky. Věděl moc dobře, že je to pomsta za to, že se díval na hodinky, když ji miloval. Někam ponožku schovala. Bylo opravdu zima, takže mu nezbývalo, než se podrobit. Odcházel domů a měl na jedné noze ponožku, na druhé nad kotníkem srolovanou bílou dámskou punčochu.

Jeho situace byla bez východiska: pro své milenky byl poznamenán potupným cejchem své lásky k Tereze, pro Terezu potupným cejchem svých dobrodružství s milenkami.

---11. --Aby zmírnil jej í trápení, oženil se s ní (mohli konečně zrušit podnájem, ve kterém už dávno nebydlela) a obstaral j í štěně.

Narodilo se feně bernardýna jeho kolegy. Otcem štěňat byl sousedův vlčák. Malé

bastardy, nikdo nechtěl a kolegovi bylo líto je zabíjet.

Tomáš vybíral mezi štěňaty a věděl, že ty, které nevybere, budou muset zemřít. Připadal si jako prezident republiky, který stoj í před čtyřmi odsouzenci na smrt a smí dát milost jen jednomu. Nakonec si vybral štěně, fenu, jejíž tělo se zdálo připomínat vlčáka a hlava patřila mamince - bernardýnovi. Donesl je Tereze. Zvedla pejska, přitiskla ho k prsům a on jí okamžitě počůral halenku. Pak pro něj hledali jméno. Tomáš chtěl, aby bylo i podle jména jasné, že pes patří Tereze a vzpomněl si na knihu, kterou tiskla pod paží, když přijela neohlášena do Prahy. Navrhl, aby štěněti říkali Tolstoj.

"Nemůže to být Tolstoj," namítala Tereza, "protože je to holčička. Může to být Anna Karenina." "Nemůže to být Anna Karenina, protože takovou legrační držku nemůže mít žádná žena," řekl Tomáš. "Je to spíš Karenin. Ano, Karenin. Přesně

tak jsem ho představoval."

"Ale nenaruší to její sexualitu, když jí budeme říkat Karenin?"

"Je možné," říkal Tomáš, "že fena, kterou její páni oslovují ustavičně jako psa, bude mít lesbické sklony." Tomášova slova se podivně vyplnila. I když obvykle feny lnou více k pánům než ke svým paním, u Karenina to bylo naopak. Rozhodl se být zamilován do Terezy. Tomáš mu byl za to vděčný. Hladil ho po hlavě a říkal mu: "Děláš to dobře, Karenine. Přesně tohle jsem po tobě chtěl. Když na ni nestačím já sám, musíš mi pomoci."

Ale ani s Kareninovou pomocí se mu ji nepodařilo udělat šťastnou. Uvědomil si to asi desátého dne poté, co jeho zemi obsadily ruské tanky. Byl srpen 1968, Tomášovi telefonoval každý den z Curychu ředitel tamní nemocnice, s nímž se Tomáš sblížil kdysi na nějaké mezinárodní konferenci. Měl o Tomáše strach a nabízel mu místo.

—12. --Jestli Tomáš odmítal Švýcarovu nabídku skoro bez uvažování, bylo to kvůli Tereze. Předpokládal, že by tam nechtěla odjet. Ostatně strávila všech sedm prvních dnů okupace v jakési extázi, která se podobala téměř štěstí. Byla na ulici s fotografickým aparátem a rozdávala snímky zahraničním žurnalistům, kteří

se o ně prali. Jednou, když si počínala příliš drze a fotografovala zblízka důstojníka, který mířil revolverem na lidi, zatkli ji a nechali přes noc na ruském velitelství. Vyhrožovali jí, že ji zastřelí, ale sotva ji pustili, odešla znovu do ulic a znovu fotografovala.

Proto byl Tomáš překvapen, když mu desátého dne okupace řekla: "A proč ty vlastně nechceš odjet do Švýcarska?"

"A proč bych tam měl odjet?"

"Mají tady s tebou svoje účty."

"S kým nemají svoje účty?" mávl rukou Tomáš "Řekni mi spíš: ty bys uměla žít v

cizině?"

"A proč ne?"

"Když jsem tě viděl, jak jsi byla s to riskovat život kvůli této zemi, jak je to možné, že bys ji teď mohla opustit?"

"Od té doby, co se Dubček vrátil, všechno se změnilo," řekla Tereza. Byla to pravda: ta všeobecná euforie trvala jen prvních sedm dnů okupace. Představitelé země byli odvlečeni ruskou armádou jako zločinci, nikdo nevěděl, kde jsou, všichni se třásli o jejich život a nenávist proti Rusům omamovala lidi jako alkohol. Byla to opilá, slavnost nenávisti. Česká města byla vyzdobena tisíci ručně malovaných plakátů s posměšnými nápisy, epigramy, básněmi, karikaturami Brežněva a jeho armády, které se všichni smáli jako cirkusu analfabetů. Žádná slavnost však nemůže trvat věčně. Rusové za tím donutili zatčené státníky, aby v Moskvě podepsal jakýsi kompromis. Dubček se s ním vrátil do Prahy. četl pak do rádia svůj projev. Po šestidenním vězení byl tak zničen, že nemohl mluvit, zajíkal se, lapal po dechu, takže uprostřed jednotlivých vět byly nekonečné pauzy, které trvaly skoro půl minuty.

Kompromis zachránil zemi od nejhoršího: od poprav a masových deportací na Sibiř, z nichž měli všichni hrůzu. Ale jedno bylo už jasné: Čechy se budou muset sklonit před dobyvatelem: budou se už navždy zajíkat, koktat, lapat po dechu jako Alexandr Dubček. Bylo po slavnosti. Přišel všední den ponížení. To všechno říkala Tereza Tomášovi a on věděl, že je to pravda, ale že pod tou pravdou je ještě jiná, podstatnější příčina, proč chce Tereza odejít z Prahy: je ve svém dosavadním životě nešťastná.

Nejhezčí dny svého života prožila, když fotografovala na pražských ulicích ruské vojáky a vystavovala se nebezpečí. To byly jediné dny, kdy televizní seriál jejích snů byl přerušen a její noci byly šťastné. Rusové jí na svých tancích přinesli vyrovnanost. Nyní když je po slavnosti, bojí se už zase svých nocí a chtěla by před nimi utéci. Poznala, že existují okolnosti, v nichž se může cítit silná a spokojená a toužila proto odejít do světa v naději, že tam podobné okolnosti snad znovu najde.

"A nevadí ti," ptal se Tomáš, "že Sabina emigrovala také do Švýcarska?"

"Ženeva není Curych," řekla Tereza. "Určitě mi tam bude překážet méně, než mi překážela v Praze." Člověk, který touží opustit místo, kde žije, není šťastný. Tomáš proto přijal Terezinu touhu po emigraci jako viník přijímá rozsudek. Podrobil se mu a jednoho dne se ocitl s Terezou a s Kareninem v největším městě Švýcarska.

—13. --Koupil do prázdného bytu jednu postel (na jiný nábytek neměli zatím peníze) a vrhl se do práce se vší zuřivostí člověka, který začíná po čtyřicítce nový

život. Několikrát telefonoval do Ženevy Sabině. Měla štěstí, že její výstava obrazů tam byla zahájena týden před ruskou invazí, takže švýcarští milovníci umění se nechali svést vlnou sympatie pro malou zemi a koupili všechny jej í obrazy.

"Dík Rusům jsem zbohatla," smála se do telefonu a zvala Tomáše k sobě do svého nového ateliéru, který se prý neliší příliš od toho, který zná Tomáš z Prahy. Byl by ji rád navštívil, ale nenašel žádnou výmluvu, která by mohla před Terezou ospravedlnit jeho cestu. A tak přijela Sabina do Curychu. Ubytovala se v hotelu. Tomáš za ní přišel po pracovní době, zavolal jí telefonem z recepce a potom šel za ní. Otevřela mu a stála před ním na svých krásných vysokých nohách, svlečená, jen v kalhotkách a podprsence. Na hlavě měla nasazenu černou buřinku. Dívala se na něho dlouze, nepohnutě a nic neříkala. I Tomáš stál mlčky. Potom si najednou uvědomil, že je dojat. Sundal jí buřinku z hlavy a položil na stolek u postele. Pak se spolu milovali, aniž by řekli jediné slovo.