Eduard Bass - Klapzubova jedenáctka

"Ježíši Kriste - snad se mu něco nestalo?" vytřeštil náhle Frantík oči.

Všichni sebou rázem trhli. Vskutku, jinak nebylo možno jeho nepřítomnost vysvětliti. Zoufalá úzkost je zachvátila. Vyletěli se židlí a hrnuli se ke dveřím. Zvenku sem vnikl táhlý hvizd, jímž soudce svolával nástup ke druhé půlce. Klapzubové na to vůbec nepomyslili. Jediná věc: co je s taťkou?

A vtom starý Klapzuba vstoupil do dveří.

"Tatínku! Tatínečku!"

Hnali se k němu, zavaleni láskou a vroucností. Stál proti nim, slabě v obličeji zarudlý a sotva se ubránil, aby ho neumačkali.

"No, no, setsakra blázni, počkejte přece!"

Povolili, cítíce, že jim chce něco říci. A bezděky všichni sklopili oči. Ale taťka se nezlobil. Jeho hlas zněl naopak miloučce, ba až příliš a nezvykle miloučce.

"Počkejte, chlapečkové, neutlučte mne! No tak, to je dost, že máte rozum! Koukal jsem se na vás, jak jste hráli. Moc pěkně, opravdu, moc pěkně! Takovýhle výkon jsem u vás ještě neviděl..."

Toník zvedl podezíravě oči. Tenhle přesladký tón se mu nijak nelíbil. Ale otec pokračoval:

"Vskutku, podivuhodná hra! Běh, souhra, střílení! Moc velkou radost jste mi udělali! Přišel ke mně jeden tlustý gentleman a povídal mi, že prý mají v Sydneyi klub stokilových. Že prý si také občas zahrají kopanou, jestli prý byste si s nimi nechtěli příští neděli zahrát? Dříve ne, až prý si trochu odpočinete, abyste byli pro ně dost dobří soupeři. Potom taky přišla ke mně jedna slečinka, že prý tady zavádějí házenou. Jestli prý by vám to nebylo milejší a příhodnější, nežli se plésti do kopané. A pak jsem slyšel dvě staré babičky se hádat, jestli se za jejich mladých dob taky tak často míjel míč, jako jej ztrácejí nynější Evropané..."

"Taťko...!"

Byl to více vzlyk nežli zavolání. Všichni brečeli vzteky. Otec Klapzuba nedodržel svůj kousavý tón. Všecek zjihl a změkl.

"Fajfku od Jeho englickýho Veličenstva jsem k vůli vám překousl. Setsakra, mančafte, až tohleto budu povídat mamince..."

Nesnesli toho déle a utíkali ven, kde soudce pískal už zuřivé a tribuny řvaly po zničení Čechoslováků. Před východem z chodby je Toník zastavil.

"Kluci - Ježíšmarjá...!"

Bylo to poslední "bud - anebo!". Všichni cítili jeho závažnost. Otřeli si rukávem oči a pak si mlčky navzájem potřásli rukama. Bylo to více než přísaha.

A pak šli a hráli...

Přišlo to ohromující a zdrcující jako bouře. Byly chvíle, kdy se Australci v nejprudším běhu bezradně zastavovali, aby se rozhlédli, co se vlastně kolem nich děje. Útok bílých? Osm mužů letělo po hřišti jako vichřice a kdesi mezi nimi přeletoval míč, neviditelný, dokud neležel pod sítí branky. Obrana? Jedenáct mužů jako bílá zeď. Kombinace? Té jste už vůbec nepostřehli. Nebylo jí ani viděti v těch sílených letech od branky k brance. Na tribunách i v lóžích se přestávalo dýchat. To už nebylo jedenáct hráčů, kteří si hrají s míčem, to míč sám ožil, očarován, nabit pekelnou vůlí porazit nejmladší pevninu. V nejnevypočitatelnějších klikatinách skákal vpřed a vzad, vpravo a vlevo, nahoru a dolů, uhýbal Australcům, přitáčel se k bílým, odskakoval tam, kde rudých bylo nejméně, prodíral se vpřed, někdy se jen kutálel a jindy jen zafičel, malý kulatý ďábel ve službách bílé jedenáctky.

První branka padla ve třetí minutě. Nebyla vůbec vstřelena, nýbrž Karlík vnesl míč až do sítě na prsou, jsa rychlejší v zuřivém běhu než míč. Druhou branku, jíž urvali vedení, stočil Pepík s křídla tak, že míč poskakoval po horní tyči a pak se falší stočil a spadl na druhém konci. Třetí branku vstřelil Toník ze třiceti metrů, kdy ještě nikdo na ránu nepomyslil. Čtvrtá branka padla Frantíkovou hlavou z rohu. Pátou branku, nejkrásnější a nejpodivuhodnější, můžete dodnes spatřiti v kinematografickém archivu Federace. Byla to dělová rána Jirkova, proti níž brankář skočil Robinsonovým skokem. Natažen jako svíčka, padal vodorovně na míč, ale vstřelení bylo tak prudké, že míč přemohl váhu brankářova těla i setrvačnost jeho pádu a otočil obra ve vzduchu o devadesát stupňů. Když nešťastník dopadl na zem, ležel ne už podle branky, nýbrž kolmo k ní, nohy venku, trup v brance a míč v jeho náruči byl tam taky. Šestou branku si dali utlučení Australci sami. Čtyři další soudce pro domnělý offside neuznal. Ale zbývalo ještě osm minut a to stačilo, aby Pepík a Slávek vpálili branku sedmou, osmou a devátou.

"Kde máte ten metrákový klub, táto?" křičeli zářící Klapzubáci, táhnouce pod předsednickou lóží do šaten. "Pukli, chlapečkové, pukli do jednoho - setsakra veltmajstřil".

Tak slavně se skončil zápas o mistrovství světa, který Klapzubové považovali za svůj poslední.

Ale v tom se hoši mýlili...

XVI

"Argo", řádný poštovní parník Tichomořské společnosti, který obstarává pravidelné spojení San Franciska s Aucklandem a jihovýchodní Austrálií, měl ode dvou dnů plavbu velmi neklidnou. Opustil Honolulu na Sandwichských ostrovech za nejkrásnějšího počasí a podle plánu měl přistáti za sedm dní v Pago-Pagu na Tutuile v souostroví Samojském. Čtvrtého dne projel rovníkem, ale obvyklá slavnost, jíž námořníci i cestující oslavují tuto událost, tentokráte se nekonala, neboť od rána řádila bouře, jež zahnala skoro všechny cestující do kabin. Jen nejotrlejší z nich dovedli, přivázáni na palubě, vzdorovati šíleným úderům větru a pozorovati zuření strašlivých vln, jež se rvaly mezi sebou a společně útočily na rozhoupaný a rozkomíhaný parník. Pravilo se, že nebylo pamětníka takové bouře v těchto končinách, kam až monsuny, končící se pravidelně na výši ostrovů Fidži, nedosahují. Argo se jen stěží prodíral letícími a padajícími horami vod a pod strašlivým tlakem západní vichřice nedovedl udržeti svůj jihozápadní směr.

"Srazilo nás to hodně na východ", prohodil o polednách kapitán W.H.Grindstone k oné hrstce ošlehaných a promočených vytrvalců. "Argo je statečná loď, ale celkem je lépe, když v takovém běsnění běží po větru".

"Tady má aspoň kam běžet", křičel mu v odpověď jakýsi pan Scrooge, který už tuto cestu dělal po dvaadvacáté. "Ale nechtěl bych teď být mezi Novou Kaledonií a Šalomounovými. Tam bychom už asi byli rozdrceni na padrť". Kapitán Grindstone jen pokýval hlavou, zvedl prst k čepici na pozdrav a používaje mrtvé chvíle mezi dvěma nárazy vichřice, kráčel ke vchodu do podpalubí. Ale nedošel daleko. Právě když míjel kabinu telegrafistovu, otevřely se její dveře a telegrafista ho zavolal dovnitř. Pobyl tam asi osm minut a když vyšel, nepokračoval již dřívějším směrem, nýbrž vracel se velmi rychle zpět k velitelskému můstku.

"Stalo se něco, kapitáne?" zavolal na něho pan Scrooge, když míjel jejich skupinu.

"Mám nějakou zprávu", křičel kapitán. "Jděte dolů do salonku, přijdu vám to říci".

Šli tedy dolů, kde vzduch nebyl nijak příjemný, kde se však mohlo aspoň hovořiti, a čekali. Grindstone přišel poměrně brzy. Sesypali se na něho s otázkami. Neodpověděl hned, nýbrž vytáhl z kapsy papír.

"Je mi líto, pánové, ale dosavadní zdržení bude ještě větší. Právě jsme chytili jiskrovou depeši, kterou parník Timor volá o pomoc. Naletěl na úskalí někde u ostrovů Manahaki".

"Vy ovšem tomuto volání vyhovíte, kapitáne?" zeptal se Hon. G. L. Fisher, jenž se vracel z kanadského sjezdu Přátel Světového Dobročinění.