Eduard Bass - Klapzubova jedenáctka

Nekonečné minuty se pomalu vlekly po vytažených hodinkách.

Najednou sebou všichni trhli. Ostrý hvizd píšťalky prořízl vzduch. Dzin - dzun - dun - dun - zvonivé duněly údery v míč. Vyhoštěnci sledovali vytřeštěným zrakem měnící se směr, odkud rány přicházely.

V jednu chvíli se žlutozelený míč vznesl nad hradby jako raketa, zatetelil se leskle ve slunci a neslyšně opět sjel za zeď. Dvojí ostré zadunění následovalo.

V tu chvíli vyrazili tři kluci ze zatáčky hlavní třídy předměstí. Běželi za sebou dlouhým krokem atletů, zvedajíce pěkné nohy a dopadajíce pružné na špičky. Rozdrbaný kluk s černými kudrnami pod červenou čepicí vedl a oba ostatní byli v dobrém závěsu. Na půl cestě před stadiem začal poslední přidávat, prostřední se ho chytil, a tak doběhli zbytek cesty v rozvinuté linii. U prvního hloučku odmítnutých se zastavili. Každý z nich měl pod paží balík novin.

"Zvláštní vydání Heraldu!"

"Nástup mužstva na hřiště!"

"První minuty zápasu! Kupte Herald! Kupte Herald!" Pronikavý jekot tří mladých hrdel strhl rozčilené posluchače. Je-li možno, že by už...? Vrhli se na balíky novin.

Vskutku! Tady to bylo černé na bílém! Rekord novinářské rychlosti! Odstavec za odstavcem, všude plno titulků, velký, jadrný tisk!

"Fenomenální mužstvo Klapzubů v bílých dresech s onou podivnou národní trikolorou Čechoslováků na levé straně hrudi vbíhá dlouhou řádkou na zelený trávník. Klasická těla jedenácti atletů..."

"Nekonečný jásot propuká poznovu. To starý Shortt, náš nevyrovnatelný Hiram Girford Shortt, zahajuje božsky pružný nástup jedenácti rudých Australců..."

"John Herbert Nearing přitahuje si čepici a zvedá píšťalku. Rychlým pohledem přeletíme ještě skvělou plochu hřiště, na němž dvaadvacet soků stojí jako sochy. Prudký hvizd proniká nám do srdce. Řady se hnuly..."

"První minuty náleží nám!"

Lidé se rvali o Herold, a nad každým číslem jich bylo namačkáno jak vos nad přezrálou meruňkou. A tři otrhánkové probíhali mezi nimi a nestačili cpát mince do kapes. V deseti minutách stáli tu s holýma rukama. Před nimi obrovská brána - uzavřena. Podívali se na sebe s protaženou tváří.

"Tohle je pěkné nadělení, Samy!" vyhrkl na černovlasého ten, jenž dobíhal jako třetí. "A tys nám tvrdil, že tam s novinami pěkně vklouzneme!"

Samy se zamračeně přiblížil k bráně. Nic platno, byla dokonale zavřena. Samy si odplivl a podíval se v rozpacích na oba kamarády, kteří čekali na jeho rozhodnutí.

Za zdí, jako ve velké dálce, zaslechli zahvízdnutí. Snad aut, snad roh, snad surovost! Bylo to hrozné! Samy Spargo že by neviděl match?

"Běžte spolu tady vlevo kolem stadia. Já poběžím vpravo. Snad někde najdeme díru! Na druhém konci se sejdeme!"

Hoši se poslušně rozběhli. Samy klusal vpravo kolem a jeho ostříží oči kluka od novin sledovaly zeď, hledajíce cokoliv, co by jim pomohlo vniknouti na druhou stranu. Ale nic, nic, než hladký šedivý beton a v něm občas zavřená brána. A míč tam uvnitř duněl a duněl!

Oběhl více než polovinu, když se srazil s umouněným Jenningsem a vytáhlým Buthurstem.

"Našli jste něco?"

"Nic! A ty?"

"Taky nic!"

Vyrazili to všichni tri téměř jedním dechem. Malému Jenningsovi div nebylo do pláče. Samy Spargo zuřivé kopal do země. Byli na té straně stadia, kde nebylo žádných vrat. Tady se již začínala pole, žádná cesta tudy nevedla; proto tu také nebylo žádných lidí. Bylo tu cosi jako příkop, od něhož vybíhaly do polí meze. Samy Spargo se bezmocně zadíval do kraje. A najednou se mu oči rozsvítily.

"A tohle není nic?"

Oba jeho druzi se podívali, kam ukazoval. Vskutku, jak mohli toho neviděti? Na padesát kroků od nich se půda na jednom místě zvedala. Ne tolik, že by odtamtud mohlo být vidět pres zdi, ale na nejvyšším jejím místě stál osamělý strom!

S jásavým jekem přeskočili příkop a hnali se po mezi vzhůru. Za několik minut byli u stromu. Leč běda! Byl to mohutný eukalyptus s kmenem tak silným a větvemi tak vysoko, že se hoši na ně nemohli vyšplhat. A první půle snad už bude u konce! Nebylo možno váhat. "Rychle, Buthurste! Postav se ke stromu a opři se o kmen! Jenningsi, vylez mu na záda. Postav se mu pevně na ramena. Opři se taky o strom. Nyní vylezu já na vás oba. Musím už přece dosáhnout větví. Netřeš se, Buthurste, to přece není žádná váha pro chlapíka, jako jsi ty. Pozor, Jenningsi, až budu nahoře, chytneš se mne za nohy a Buthurst vyleze po tobě. Kluci, držte! No! Pozor! Už!" Samy Spargo se levicí zachytil menší větve a rychlým mrsknutím se dostal hoření půlí těla nad hlavní větev. Nohy mu visely dolů a Jennings pod ním už po nich chňapal. Ale Samy Spargo toho necítil. Jeho vytřeštěné oči zíraly vyvaleně tam dolů, kde přes hlavy nejvyšších řad viděl tři čtvrtiny hřiště. Jennings se ho konečně zachytil a Buthurst, plivnuv si do dlaní, vyskočil na houpajícího se Jenningse.

V tu chvíli se ozval hromový výbuch.

Samy Spargo vyjekl, ruce mu povolily a sjely po kůře.

Buthurst s Jenningsem se svalili do trávy. Na ně dopadl Samy.

Hromový výbuch dole se změnil v nekonečný řev.

Tři potlučení hoši se zvedli. Oba mladší se vrhli na Samyho:

"Co je? Co se stalo? Cos viděl?"

Samy Spargo stál před nimi bledý a rozčilený a jeho oči se jako u vidění upíraly k stadiu.

"Samy, pro boha, mluv, co to je?"

Obrátil se konečně k nim a vyjekl:

"Klapzubové právě dostali gól!"

XV

Tři vteřiny před tím, než šedesát tisíc Australců vyrazilo svůj zuřivý vítězný jek, ozvalo se v předsednické lóži tiché prasknutí; otec Klapzuba překousl královskou lulku. V tom zlomku vteřiny on, starý kopáčský tatík, už viděl, že je zle. Víc instinktem než myšlenkou věděl, že přijde rána, již nelze zadržeti. Zavinil to slabý start Toníkův na levém halvu a klouznutí Jirkovo, jenž hrál levého zadáka. Protože se v prvé chvíli zdálo, že útok půjde středem, byl pravý back příliš vpředu a vracel se teprve, když už australské pravé křídlo centrovalo. Vtom, jak míč nízkým obloukem letěl před branku a jak starý Shortt ze středu útoku vyrazil, byla už neochvějná jistota branky. Bylo možno jen kratičký okamžik doufati, že Shortt střelí vedle nebo do brankáře. Honza také učinil dva skoky vpřed, aby mu zmenšil prostor k střelbě. Ale vtom už divoký Shortt narazil na míč. Přišel mu krásně na nohu, potvora, jen tak dopadl na nárt pravé nohy, když šla zrovna vpřed. A už bylo jen vidět, jak se tluče v síti. Prošel Honzovi mimo pravé koleno, nejprudší rána, již kdy starý Klapzuba viděl. Oči mu zamžikaly, v nohou jaksi ztratil pocit jistoty, srdce se mu sevřelo. Ani nezaklel. Bezděky prudce zabafčil, ale královská lulka netáhla; dočista ji v zubech rozdrtil. Řev diváků trval plných dvanáct minut. Už dávno se zase hrálo, ale na tribunách ještě lidé poskakovali, dupali, objímali se a boxovali. Starý Klapzuba, trochu pobledlý, se díval nehnutě dolů. Ne, nemýlil se. Chlapci hráli docela jinak, než je kdy viděl hrát. Bud únava po cestě, bud nějaká nechuť - v mužstvu to dneska neklapalo. Byla to pořád ještě krásná hra, že diváci byli bez sebe nadšením, ale to pravé nadšení a oheň, z nichž roste vítězství, chyběly. Naopak, rudí hráli jak jedenáct ďáblů a Klapzubové se po celou první půlku nestačili brániti. Když soudce odpískal konec první půle, l:0 pro Austrálii, vraceli se Klapzubové do šaten zcela zničeni. Žádný z nich nepromluvil ani slůvka. Padli na židle a na lavice a jen Honza si pořád utíral nos, aby zadržel slzy, které se mu draly do očí. Ve vedlejší místnosti se celý roj masérů a trenérů vrhl na australské hráče, aby jim třením a pleskáním osvěžili unavené svaly. V šatně Klapzubů bylo však ticho a mrtvo a stín neodvratné porážky ležel na bukvičkovské jedenáctce. Kdyby už aspoň táta přišel! Ale právě on, který je vždycky v šatně už očekával, dnes jako by se byl propadl. Minuty míjely a tatík nikde!