Fyodor Dostoyevsky - Dvojník. Nétička Nezvánova a Malinký Hrdina

Tento druhý pan Goljadkin nacházel se patrně v nejkrásnějším rozmaru. Usmíval se na pana Goljadkina staršího, kynul mu hlavou, mrkal očkama, přestupoval trochu nožkama, a pohlížel tak, že šustne-li se co, hned zmizí, hned couvne do sousedního pokoje a odtud snad i zadními dveřmi a odbyto… tak že všeliké pronásledování bude marné. V ruce držel poslední kousek desátého pirohu s rybí nádivkou, jejž před očima pana Goljadkina strčil do úst a ještě si s chutí mlasknul.

„Zradil mne darebák," pomyslil si pan Goljadkin a zapálil se studem jako oheň. „Ani veřejnosti se nestyděl! Zdali pak ho kdo vidí? Zdá se, že ho nikdo nepozoruje."

Pan Goljadkin hodil na stůl stříbrný rubl tak, jakoby si byl od něho popálil všechny prsty, a nepozoruje dosti drzého úsměvu obchodvedoucího, úsměvu plného vítězoslávy a spokojené moci, vybral se ze zástupu a běžel ven, na nikoho se neohlížeje.

„Zaplať Bůh, že mne aspoň úplně nezkompromitoval!" pomyslil si starší pan Goljadkin. „Zaplať Bůh zloději i osudu, že se všechno ještě tak dobře urovnalo. Jen obchodvedoucí mně nahrubil. Ale což, vždyť byl v právu! Měl dostat rubl deset kopejek, byl tedy v právu. Že prý bez peněz nikomu nic nedávají. Kdyby byl aspoň zdvořilejší, ničema!..

Vše to mluvil k sobě pan Goljadkin sbíhaje se schodů na ulici. Avšak na posledním stupni se zarazil jako přimražený a náhle se začervenal tak, že mu až slzy vstoupily do očí od návalu uražené cti. Tak stál asi půl minuty jako sloup, pak náhle dupnul nohou a jedním skokem se octnul na ulici a neohlížeje se, jedva dechu popadaje, nedbaje únavy pustil se domů do Šestilávočné ulice.

Doma, ani nesvléknuv úřadního obleku, ač bylo jeho zvykem, seděti ve svém pokoji po domácku, ba nevzav ani své obvyklé dýmky, sedl bez prodlení na divan, přitáhl si kalamář, vzal péro, vyndal list poštovního papíru a počal rukou chvějící se vnitřním rozčilením psáti následující psaní:

„Ctěný pane můj, Jakube Petroviči!

Nikterak bych se nechopil péra, kdyby mne okolnosti mé a vy sami, ctěný pane můj, k tomu nepřinutili. Věřte, že pouze nutnost mne přiměla, abych se dal s vámi do takového vysvětlování, a proto především prosím, abyste tento krok můj nepokládal za úmyslnou urážku, nýbrž jen za nezbytný následek okolností, které nás nyní poutají k sobě."

„Tuším, tak to bude dobře, slušně, zdvořile, ačkoli zároveň i silně a rozhodně. Urážet se tím nebude mít, tuším, proč. A mimo to vždyť jsem v právu," pomyslil si pan Goljadkin, přečítaje, co dosud napsal.

„… Neočekávané a podivné objevení vaše, ctěný pane můj, za bouřlivé noci po hrubém a nezdvořilém výstupu mých nepřátel, jichž jméno zamlčuju z pouhého opovržení, stalo se zárodkem všech nedorozumění, panujících nyní mezi námi. Vaše tvrdošíjná vůle, státi na svém a násilím se vedrati v kruh mého bytí a ve všechny mé poměry v praktickém životě vykročuje už za meze, vytknuté prostou zdvořilostí a společenským obcováním. Mám za to, ctěný pane, že by bylo zbytečno připomínati zde, jak jste uloupil mé úřadní listiny a mé vlastní, poctivé jméno, abyste tím získal lásku představených, lásku vámi nezaslouženou. Také by bylo zbytečno připomínati zde, jak jste se úmyslně a urážlivým způsobem vyhýbal všelikému vysvětlení, nezbytnému v takovém případě. Konečně, abych už všechno řekl, nezmiňuju se zde o posledním podivném, ba, možno říci, nepochopitelném jednání vašem v kavárně. Jsem dalek toho, abych si stýskal na marnou pro mne útratu jednoho ruble stříbra; avšak nemohu nevyjádřiti plného svého rozhořčení při vzpomínce na zjevný útok váš, ctěný pane, na mou čest a k tomu před očima několika osob, mně sice neznámých, ale přece osob, patřících k slušné společnosti…"

„Nezacházím příliš daleko?" pomyslil si pan Goljadkin. „Nebude to mnoho? Není to příliš urážlivé? Ona narážka na slušnou společnost na příklad?.. Ale co! Nutno mu ukázati pevný charakter. Ostatně možno mu na konec trochu zalichotit, trochu oleje přilít. Však uvidíme:"

„…Avšak neunavoval bych vás, ctěný pane, tímto listem, kdybych nebyl pevně přesvědčen, že šlechetnost srdečných citů a otevřená, přímá povaha vaše ukážou vám samému prostředky, jak by se dalo napraviti, co jste opominul, a uvésti opět vše do starého pořádku.

V plné naději dovoluju si býti přesvědčeným, že si tento list můj nevyložíte způsobem pro vás urážlivým, ale také mi neodepřete písemného vysvětlení této záležitosti a sice po mém sluhovi.

V očekávání mám čest býti, ctěný pane, váš uctivý sluha J. Goljadkin."

„Teď je všechno dobře. Věc je skončena; došlo i na psaní. Ale kdož je vinen? Sám je vinen: sám dohání člověka, aby vyžadoval písemných dokumentů. A já jsem v právu…"

Když byl pan Goljadkin naposledy přečetl svůj list, složil jej, zapečetil a zavolal Petrušku. Petruška se objevil, jak obyčejně, s ospalýma očima a hrozně na cosi rozmrzelý.

„Tuhle, přítelíčku, vezmeš toto psaní… rozumíš?"

Petruška mlčel.

„Vezmeš je a doneseš do kanceláře; tam vyhledáš dežurního úřadníka, gubernského sekretáře Vachramějeva. Vachramějev je dnes dežurním. Rozumíš, co ti povídám?"

„Rozumím."

„Rozumím!. Nemůžeš říci: rozumím, pane! Optáš se na úřadníka Vachramějeva a vyřídíš mu, že pán prý se mu dává poroučet a uctivě ho prosí, aby se podíval do adresní knihy naší kanceláře, kde prý nyní bydlí titulární rada Goljadkin."

Petruška mlčel a, jak se zdálo panu Goljadkinu, trochu se usmál.

„Tedy optáš se ho, Petře, na adressu, a dovíš se, kde nyní bydlí nově přijatý úřadník Goljadkin."

„Slyším."

„Optáš se na adresu, a odevzdáš dle té adresy toto psaní; rozumíš?"

„Rozumím."

„A jestliže tam… kam to psaní odneseš… onen pán, jemuž psaní dodáš… pan Goljadkin totiž… Co se směješ, balvane?"

„Nač bych se smál? Co mně po tom! Já nic. Nemám, proč se smát."

„Nu, jestliže tedy… jestli se ten pán bude ptát, co prý dělá tvůj pán, jak si počíná; bude-li se ptát, co prý tento… nu vůbec, bude-li se něco ptát, ty mlč a odpověz, že pán je prý jako vždycky a prosí od vás odpovědi, vlastnoruční. Rozumíš?"

„Rozumím, pane!"

„Nu tak tedy řekni, že pán je jako vždycky, že prý je zdráv a právě se chystá někam na návštěvu; a od něho že prosím odpovědi písemné. Rozumíš?"

„Rozumím."

„Nu, jdi."

„I tu ještě má člověk práci s tím balvanem. Směje se, směje a dost. Čemu se směje? Nu dočkal jsem se bědy, dočkal jsem se takovým způsobem bědy! Ostatně možná, že se obrátí všechno k dobrému… Ten dareba bude se nyní jistě dvě hodiny loudat, ještě někam zapadne… Ani ho člověk poslat nikam nemůže. Taková nehoda!.. taková nehoda člověka stihne!.."

Hrdina náš, cítě takovým způsobem v plném rozsahu svou nehodu, odhodlal se, že bude dvě hodiny passivně očekávati návrat Petruškův. Asi hodinu chodil po světnici, kouřil, potom odložil dýmku a sedl k jakési knížce, pak si lehl na divan, potom se opět chopil dýmky a na konec začal opět přecházeti po světnici. Chtěl také o čemsi uvažovat, ale uvažovati nemohl rozhodně o ničem. Konečně agonie passivního stavu vzrostla do posledního stupně a pan Goljadkin se odhodlal, že se chopí posledního prostředku.