Fyodor Dostoyevsky - Dvojník. Nétička Nezvánova a Malinký Hrdina

„Ostatně nebude snad lépe až zejtra?" pomyslil si pan Goljadkin, chápaje se provázku od zvonku u dveří bytu Andreje Filippoviče. „Co mu také povím zvláštního? Zvláštního tu nic není. Záležitost taková nepatrná; a vskutku vždyť je ta záležitost opravdu nepatrná, nicotná, to jest skoro nicotná záležitost… Tak vida, jaká je to vlastně záležitost…"

Ale náhle pan Goljadkin trhnul za zvonek, zvonek zazvonil a uvnitř ozvaly se čísi kroky… Tu pan Goljadkin div sám sebe neproklel, z části za svou náhlost a smělost. Nedávné nepříjemnosti, na něž pan Goljadkin div nezapomněl pro různé záležitosti, a výstup s Andrejem Filippovičem – to vše mu přišlo na mysl. Utéci bylo však pozdě: dvéře se otevřely.

Na štěstí pana Goljadkina oznámili mu však, že Andrej Filippovič domů z úřadu ani nepřijel a že doma neobědvá.

„Vím, kde obědvá; obědvá u Izmajlovského mostu," pomyslil si náš hrdina a hrozně se potěšil. Na otázku sluhy, co má oznámiti pánovi, odpověděl: „Víš, přítelíčku, je dobře; já sem, přítelíčku, zajdu po druhé," a skoro s jakousi bodrostí seběhl se schodů.

Když vyšel na ulici, rozhodl se, že povoz propustí, a zaplatil drožkáři. Když pak drožkář požádal za přídavek, protože prý čekal dlouho a koně k vůli jeho milosti nešetřil, dal mu nádavkem pětáček a dosti rád; sám pak šel pěšky.

„Ovšem, věc je taková," uvažoval pan Goljadkin, „že není možná nechati ji jen tak. Ale když se uváží, když se důkladně uváží, nač se tu vlastně namáhat? Opravdu, vezme-li se věc kolem a kolem, nač se mám vlastně namáhat? Nač se lopotit, pachtit, trápiti se, mučiti se? Předně věc je odbyta a nedá se odvolat… vždyť jí neodvolám! Uvažme jen: přijde člověk – přijde člověk s náležitým doporučením, řekneme způsobilý úřadník, dobrého chování, toliko chudobný a vytrpěl různé nepříjemnosti – všelijaká protivenství – co tedy, vždyť chudoba není neřest; mne se tedy nic netýče, jsem stranou. Nu, opravdu, co za hlouposti? Vyskytl se člověk, samou přírodou tak zřízený, že se podobá jinému člověku jako dvě kapky vody, že je hotová kopie druhého člověka: či nemá jen proto býti přijat do úřadu?! Je-li osud, je-li pouze osud, je-li pouze slepá náhoda tím vinna – má býti proto setřen jako veteš, má mu proto být odepřena možnost sloužiti… Kde potom bude spravedlnost? On je člověk nuzný, odstrčený, zalekaný; tu srdce zabolí, tu káže soustrast, poskytnouti mu pomoci. Ano! Pěkní by to byli představení, kdyby tak soudil?, jako já, darebná hlava! Mám to palici! Mé hlouposti stačilo by časem pro deset lidí. Ne, ne! Dobře udělali a Bůh jim zaplať, že dali útočiště ubohému chuďasovi… Nu, dejme tomu, na příklad, že jsme blíženci, že jsme se takovými narodili, že jsme bratří blíženci, a dost – takové to je! Co je tedy na tom? Nic, pranic! Úřadníci si mohou přivyknout, a vejde-li kdo cizí do naší kanceláře, dojista by v takové okolnosti neshledal pranic neslušného a urážlivého. Ba jest v tom dokonce i cosi povznášejícího: jen si pomyšleme na příklad, že prozřetelnost boží stvořila – hle – dva docela podobné lidi, a zbožné představenstvo, vidouc prozřetelnost boží, poskytlo útulku dvěma blížencům."

„Ovšem," pokračoval pan Goljadkin, oddechnuv si a nachýliv trochu hlavu, „ovšem bylo by lépe, kdyby vůbec nebylo nic takového povznášejícího a také blíženců kdyby nebylo… Čert aby to všecko vzal! Nač jen toho bylo třeba? Jaká potřeba tu mohla být taková zvláštní a bezodkladná?! Pane Bože můj! Vida, jakou kaši tu čerti zavařili! A k tomu ještě jakou má divnou povahu, způsoby takové čtverácké, ošklivé – takový nestyda, podlízavec, obliza, čertů Goljadkin! Možná, že se bude nepěkně chovat a ještě mé příjmení pošpiní, darebák. Teď abych na něho dával pozor a měl o něho starost! Je to kříž! A ostatně co? Co je mně do něho! Dejme tomu, že je darebák, nu, ať si je darebák; za to druhý je poctivá duše. Nechať si bude darebák, já však budu poctivý – a lidé řeknou, že tenhle Goljadkin je darebák, na něho nehleďte a s druhým ho nesměšujte; ale tam ten je poctivý, ctnostný, tichý, nezlobivý, velice spolehlivý v úřadě a hoden povýšení v hodnosti; tak to bude! Nu dobře… ale což když tento… což když si nás tam popletou! Vždyť on je všeho schopen! Ach ty pane Bože můj!.. Och on podstrčí člověka, podstrčí, darebák – jako hadřík člověka podstrčí a neuváží, že člověk není hadřík. Ach ty pane Bože můj! Je to neštěstí!..

Takovým způsobem uvažuje a stýskaje si, běžel pan Goljadkin, nedbaje cesty a sám skoro nevěda, kam. Vzpamatoval se na Něvském prospektě a to jen proto, že se srazil s jakýmsi mimojdoucím tak obratně a důkladně, až se mu v očích zajiskřilo. Pan Goljadkin, nezdvihaje hlavy, zabručel omluvu, a teprv tehda, když mimojdoucí, zamumlav cosi nepříliš pochlebného, odešel už hodně daleko, zdvihl nos a rozhlédl se, kde je a co se stalo. Rozhlédnuv se a spozorovav, že se nachází právě vedle onoho hostince, ve kterém si odpočíval, když se připravoval ke zvanému obědu u Olsufija Ivánoviče, náš hrdina pocítil náhle štípání a bodání v žaludku, vzpomněl si, že neobědval, zvaný oběd že ho dnes nikde nečeká a proto, aby netratil drahého času, vyběhl po schodech do restaurace, aby honem něčeho pojedl a nezameškal se. V restauraci bylo všechno sice pořádně drahé, ale tato maličká okolnost nezdržela tentokrát pana Goljadkina; ostatně nebylo ani času, aby se zdržoval podobnými maličkostmi.

V jasně osvětlené síni u stolku, na kterém ležela různorodá hromada všeho toho, čeho užívají k zákusce slušní lidé, stál dosti hustý zástup hostí. Obchodvedoucí sotva stačil nalévat, vydávat pokrmy, přijímat peníze a dávati nazpět. Pan Goljadkin počkal, až dojde na něho řada, a dočkav se, skromně vztáhl ruku k pirohu s rybí nádivkou. Pak odešel do koutka a obrátiv se zády k přítomným, snědl s chutí piroh; když snědl, vrátil se k bufetu, postavil na stůl talířek, a znaje cenu, vytáhl 10 kopejek stříbra a položil je na stůl, čekaje, až obchodvedoucí na něho vzhlédne, aby mu ukázal, že tady leží peníze za jeden piroh atd.

„Rubl deset kopejek," procedil skrze zuby obchodvedoucí.

Pan Goljadkin se hodně podivil.

„To pravíte mně?.. Já… já jsem si tuším vzal jen jeden piroh."

„Jedenáct jste si bral," rozhodně namítl obchodvedoucí.

„Vy… na kolik mohu soudit… vy se, tuším, mýlíte… Já jsem opravdu měl, tuším, jen jeden pirůžek."

„Já jsem počítal; bral jste jedenáct kousků. A když jste bral, musíte platit; u nás se nic nedává za darmo."

Pan Goljadkin byl ohromen. „Co je to, dějí se kouzla nějaká nade mnou?" pomyslil si. Obchodvedoucí čekal však na rozhodnutí pana Goljadkina; pana Goljadkina obstoupili; pan Goljadkin už sáhl do kapsy pro stříbrný rubl, aby honem zaplatil a tím se zbavil dalších nepříjemností. „Když jedenáct, tak jedenáct," myslil si, červenaje se jako rak; „co zvláštního, že jsem snědl jedenáct pirůžků! Člověk má hlad a sní jedenáct pirůžků; ať mu slouží ke zdraví; není se čemu divit a čemu se posmívat…"

Náhle jakoby bylo pana Goljadkina cosi bodlo. Zdvihl oči a rázem pochopil hádanku, pochopil celé kouzlo, v okamžiku rozřešily se všechny jeho pochybnosti… Ve dveřích do sousedního pokoje, skoro zrovna za zády obchodvedoucího a obličejem k panu Goljadkinu, ve dveřích, které náš hrdina pokládal až doposud za zrcadlo, stál jistý človíček – stál on, stál sám pan Goljadkin – ne starý pan Goljadkin, hrdina naší povídky, nýbrž druhý pan Goljadkin, nový pan Goljadkin.