Fyodor Dostoyevsky - Dvojník. Nétička Nezvánova a Malinký Hrdina

V duchu ovšem se přiznával, že není v tu chvíli ještě úplně šťasten, že v něm vězí ještě jeden červíček, ovšem jen pramalinký, a hlodá i nyní jeho srdce. Mučila ho vzpomínka o včerejším večeru u Olsufija Ivánoviče. Mnoho by dal nyní za to, kdyby se nebylo přihodilo tak ledaco z toho, co bylo včera. „Ostatně to nic nevadí !" rozsoudil konečně náš hrdina a pevně se v duchu rozhodl, že budoucně se bude chovati jak náleží a nebude se dopouštěti podobných chyb.

Poněvadž se pan Goljadkin nyní už úplně rozjařil a stal se najednou skoro úplně šťastným, usmyslil si, že si připraví dobrý den. Poručil Petruškovi, aby přinesl rum a připravil punš. Host i hostitel vyprázdnili sklenici, pak i druhou. Host se stal ještě přívětivějším, než prvé, a se své strany dal na jevo nejeden důkaz upřímnosti a šťastné povahy, své, čímž si ještě více získával spokojenost pana Goljadkina; zdálo se, že se radoval jen z jeho radosti a pohlížel na něho jako na svého pravého a jediného dobrodince.

Vzav pero a lístek papíru, poprosil pana Goljadkina, aby se nedíval, co bude psát a potom, když dopsal, sám ukázal svému hostiteli, co napsal. Ukázalo se, že to bylo čtyrverší, napsané velice cituplně, jinak i krásným slohem a úhledným písmem; složil je patrně sám laskavý host. Veršíky byly tyto:

Jestli ty mne zapomeneš, já tě chovám v paměti; na světě se vše stát může: nezapomeň na mne ty!

Se slzami na očích objal svého hosta pan Goljadkin a jsa dojat v nejvyšší míře, sám zasvětil svého hosta v některé tajnosti své, při čemž se hlavně zmiňoval o Andreji Filippoviči a Kláře Olsufjevně.

„Nu ,Jakube Petroviči, vždyť my si porozumíme," mluvil náš hrdina k svému hostu; „my, Jakube Petroviči, budeme spolu žít jako ryba s vodou, jako vlastní bratří; my, kamaráde, půjdeme na to chytře, spolu budeme chytrosti vymýšlet; my se své strany povedeme intriku proti nim… proti nim povedeme intriku. A z nich se nikomu nesvěřuj. Vždyť tě znám, Jakube Petroviči, i povahu tvou chápu: hned bys všechno prozradil, duše pravdivá! Všech se jich straň, brachu!"

Host úplně souhlasil, děkoval panu Goljadkinu a na konec také zaslzel.

„Víš co, Jášo?" pokračoval pan Goljadkin rozechvělým, dojatým hlasem; „ubytuj se na čas u mne, Jášo, anebo na vždy se ubytuj. My se shodneme. Co budeš dělat, brachu? Neostýchej se a nereptej, že jest tu jistá podivná okolnost. Reptati, brachu, jest hřích; je to věc přírody! A máť příroda je štědra, to si pamatuj, bratře Jášo. Z lásky to pravím, z bratrské lásky. Budeme, Jášo, vymýšleti spolu chytrosti, i my se své strany provedeme podkopy a nosy jim utřeme."

Při druhé sklenici punše nezůstalo; vypil každý třetí i čtvrtou sklenici a tu pan Goljadkin počal pociťovati dvojí pocit: jeden, že jest neobyčejně šťasten, a druhý, že už nemůže státi na nohou.

Host, rozumí se, byl pozván, aby zůstal na noc. Postel se pořídila ze dvou řad židlí. Pan Goljadkin mladší se vyslovil, že pod přátelským krovem spí se měkce i na podlaze, že usne, ať je to kdekoli s pokorností a vděčností; nyní že je v ráji, ale že za svého živobytí zkusil mnoho neštěstí a hoře, se vším se obeznámil, všeho okusil, a – kdož zná budoucnost? – může být, že ještě okusí.

Pan Goljadkin starší protestoval proti tomu, a počal dokazovati, že všechnu naději sluší skládati na Boha. Host úplně souhlasil a pravil, že nikdo, rozumí se, není takový, jako Bůh. Tu pan Goljadkin starší poznamenal, že Turci mají pravdu v jistém ohledu, když i ve spaní vzývají jméno Boží. Potom podotknuv, že nesouhlasí s jistými klevetami některých učenců, co se týče tureckého proroka Mohameda, a že ho pokládá v jistém ohledu za velikého politika, pan Goljadkin přešel k velice zajímavému líčení alžírské lazebny, o které četl v jakési knížce v oddělení „směsi". Host i hostitel mnoho se smáli prostotě Turků; nicméně byli nuceni projeviti svůj upřímný obdiv jejich fanatismu, vzbuzovanému opiem…

Host se počal konečně svlékati a pan Goljadkin odešel za přehrádku, jednak z dobroty duše, protože ho napadlo, že host snad nemá ani pořádné košile, a proto tedy aby nepřiváděl do rozpaků člověka, jenž i bez toho mnoho vytrpěl; jednak pak i proto, aby se přesvědčil podle možnosti, je-li tam Petruška, aby ho vyzkoušel, rozveselil, bude-li možno, a řekl mu přívětivé slovíčko, aby už všichni byli šťastni a nezůstala na stole rozsypaná sůl.[3] Dlužno podotknouti, že Petruška pořád ještě pana Goljadkina uváděl trochu do rozpaků.

„Ty, Petře, jdi nyní spat," pravil laskavě pan Goljadkin, vcházeje do přístěnku svého služebníka. „Nyní jdi spat a zejtra v osm hodin mne probuď. Rozumíš, Petrušo?"

Pan Goljadkin mluvil neobyčejně měkce a laskavě. Ale Petruška mlčel. Upravoval si v tu chvíli postel a ani se neobrátil k svému pánovi, což by byl měl učiniti už z pouhé úcty k němu.

„Rozuměl jsi mně, Petře?" pokračoval pan Goljadkin. „Nyní si tedy lehni a zejtra, Petrušo, mne probuď v osm hodin; rozumíš?"

„Ale vždyť vím; jaké řeči!" zabručel si pod nos Petruška.

„Nu, proto, Petrušo. Říkám to jen proto, abys i ty byl spokojen a šťasten. A nyní přeju ti dobré noci. Usni, Petrušo, usni; všichni musíme pracovat… Abys si nemyslil, brachu, něco tento…"

Pan Goljadkin započal cosi, ale zastavil se v řeči. „Nebude-li to přes příliš," pomyslil si; „nezašel-li jsem příliš daleko? Ale to je vždycky tak; já vždycky přesypu."

Hrdina náš odešel od Petrušky velice s sebou nespokojený. Mimo to hrubost a nepohnutelnost Petruškova trošku ho urazila. „S darebou čtveračí, darebovi pán dělá cest a on ani necítí," pomyslil si pan Goljadkin. „Ostatně celé jejich pokolení má takovou podlou tendenci!"

Trochu vrávoraje vrátil se do pokoje a vida, že jeho host už leží, přisedl na minutku k němu na postel. „Ale poslechni, Jášo, přiznej se," počal pošeptmu, jedva že udržuje hlavu přímo: „vždyť jsi podlec, jsi vinen přede mnou? Vždyť ty, jmenovče můj, víš, tento…" pokračoval, žertuje dosti familiárně se svým hostem. Konečně se však s ním rozloučil přátelsky a šel také spat.

Host zatím už zachrápal. Pan Goljadkin si lehl a usmívaje se, šeptal si v duchu. „Ale vždyť jsi dnes opilý, přítelíčku Jakube Petroviči, ty darebo jeden, ty Goljadko – už tvé příjmení je takové! Nu, z čeho jsi se zradoval? Vždyť zejtra budeš plakat, moldánky natahovat začneš; nu co si má člověk s tebou počít?"

Tu se ozval dosti podivný pocit v celé bytosti pana Goljadkina, cosi jako pochybnost nebo lítost. „Spustil jsem se," pomyslil si; „ v hlavě mi víří, jsem opilý. Nezdržel jsem se, já hlupák! Hloupostí jsem namluvil sílu, ba i chytračit jsem chtěl. Ovšem, zapomenout a odpustit urážky je první ctnost, ale přec je to špatné! Takové je to!"

Tu pan Goljadkin vstal, vzal svíčku a po špičkách šel se ještě jednou podívat na svého spícího hosta. Dlouho stál nad ním s hlubokým přemítáním. „Obraz nepříjemný! Paskvil, hotový paskvil a konec!"

Konečně pan Goljadkin ulehl nadobro. V hlavě mu šumělo, praskalo, zvonilo. Počal znenáhla pozbývat vědomí… snažil se o čemsi přemýšleti, připomenouti si cosi nad míru zajímavého, rozhodnouti cosi velice důležitého, jakousi choulostivou záležitost, ale nemohl. Spánek sletěl na jeho ubohou hlavu, i usnul tak, jak obyčejně spí lidé, kteří, nejsouce tomu zvyklí, vypijou najednou pět sklenic punše na přátelském večírku.