Fyodor Dostoyevsky - Dvojník. Nétička Nezvánova a Malinký Hrdina

Suchost tonu a příkrost odepření překvapily pana Goljadkina.

„Zkusím to raději s jiné strany… půjdu raději k Antonu Antonoviči…"

Na neštěstí pana Goljadkina Anton Antonovič byl pryč; byl také kdesi čímsi zaměstnán. „Vida, nebylo bez úmyslu, když žádal, abych ho zbavil od vysvětlování a povídání!" pomyslil si náš hrdina. „Vida, kam mířil, starý lišák! V takovém případě nezbývá, než odvážiti se s prosbou přímo k jeho excellenci."

Doposud bledý a cítě úplný zmatek ve své hlavě, tak že byl v nesnázích, čeho se nejdříve uchopit, sedl si na židli. „Bylo by neskonale lépe, kdyby to všechno bylo jen tak nějak," přemítal stále v duchu. „Vždyť opravdu takový ničemný skutek byl přímo k víře nepodobný. Je to jednak nesmysl a jednak vždyť se to ani přihoditi nemůže. Bezpochyby se mu to jen zdálo aneb se stalo něco jiného, než co se skutečně stalo; anebo na konec já sám jsem šel s listinou… a sám sebe jsem tam přijal za někoho jiného… slovem, to je nemožná věc."

Sotva že pan Goljadkin rozhodl, že jest to zhola nemožná věc, vletěl náhle do kanceláře pan Goljadkin mladší s listinami v obou rukou i pod paždím. Promluvil mimochodem několik nutných slov s Andrejem Filippovičem, prohodil ještě tu a tam slůvko, řekl laskavé slovíčko jednomu, a k druhému se obrátil po kamarádsky, načež, nemaje patrně času na zbyt, pan Goljadkin mladší chtěl už vyběhnouti z kanceláře, ale na štěstí pana Goljadkina staršího zastavil se u samých dveří a dal se mimochodem do řeči s dvěma nebo třemi mladými úřadníky, s kterými se tu setkal náhodou. Pan Goljadkin starší přiletěl přímo k němu. Sotva že pan Goljadkin mladší spozoroval manévr pana Goljadkina staršího, začal se ihned starostlivě ohlížeti, kam by mohl co nejrychleji ufouknout. Ale náš hrdina už držel za rukáv svého včerejšího hosta. Ůřadníci, stojící kolem obou titulárních radů, se rozestoupili a se zvědavostí očekávali, co bude dále. Starý titulární rada dobře chápal, že příznivé smýšlení není teď na jeho straně, dobře chápal, že se intrikuje proti němu; tím více bylo tedy nyní třeba zjednati si vážnosti. Okamžik byl rozhodný.

„Nu?" ozval se pan Goljadkin mladší, dosti drze pohlédna na pana Goljadkina staršího.

Pan Goljadkin starší jedva dýchal.

„Nevím, ctěný pane," začal, „jakým způsobem vysvětlíte nyní své podivné chování vůči mně?"

„Nu? Pokračujte." Tu se pan Goljadkin mladší ohlédnul vůkol sebe a mrknul na stojící vedle úřadníky, jakoby jim dával znamení, že nyní teprve začne pravá komedie.

„Drzost a nestoudnost vašeho jednání vzhledem ke mně i v tomto případě ještě více vás usvědčuje, ctěný pane, nežli všechna má slova. Nespoléhejte na svou hru; vaše hra je chatrná."

„Nu, Jakube Petroviči, nyní mně tedy povězte, jak jste se vyspal?" odpověděl pan Goljadkin mladší, přímo hledě do očí panu Goljadkinu staršímu.

„Vy, ctěný pane, se zapomínáte!" zvolal úplně zmatený titulární rada, jenž už necítil pod sebou ani podlahy. „Doufám, že změníte ton…"

„Došinko má!" pravil opět pan Goljadkin mladší, ušklíbnuv se dosti neslušně na pana Goljadkina staršího, a náhle, zcela neočekávaně, jakoby mu chtěl zalichotit, štípnul ho dvěma prsty do pravé, dosti kypré tváře.

Náš hrdina vzplanul jako oheň.

Sotva že přítel pana Goljadkina staršího spozoroval, že protivník jeho, třesa se na všech údech, němý od ztrnutí, červený jako rak a vehnaný až do krajních mezí trpělivosti, může se odhodlati k formálnímu útoku, ihned ho v tom předešel způsobem co nejnestoudnějším. Popleskal ho ještě dvakrát po tváři, polehtal ho dvakrát, pohrál si s nehybným a od zběsilosti ztrnulým panem Goljadkinem takovým způsobem ještě několik sekund na nemalou potěchu dívající se mládeže, načež s drzostí, která, musila pobouřiti duši, šťouchnul pana Goljadkina staršího do okrouhlého bříška a s úsměvem nad míru jedovatým, daleko bijícím prohodil: „Hlouposti, brachu Jakube Petroviči, hlouposti! Chytračit budeme spolu, Jakube Petroviči, chytračit." Potom, dříve než se náš hrdina mohl třebas jen trochu vzpamatovati od posledního útoku, pan Goljadkin mladší, pousmáv se malounko na stojící kolkolem diváky, přijal na sebe náhle opět výraz člověka zaneprázdněného, výraz dělný, čistě officiální, spustil oči k zemi, skrčil se, smrsknul se, a prohodiv ve spěchu „Jdu za zvláštním poručením", mrsknul svou krátkou nožkou a vklouzl do sousedního pokoje.

Náš hrdina nevěřil očím a dosud nebyl s to, aby se vzpamatoval.

Konečně se vzchopil. Poznav v okamžiku, že je ztracen, že je ponížen, že pošpinil sebe a potřísnil svou pověst, že se stal předmětem posměchu a pohrdání za přítomnosti cizích osob, že byl zrádně zostuzen tím, koho ještě včera počítal za prvního a nejspolehlivějšího svého přítele, slovem, že všecky provazy se strhaly – to poznav, pan Goljadkin rozběhl se za svým nepřítelem. V ten okamžik už nechtěl ani přemýšleti o svědcích svého zostuzení. „Jsou všichni smluveni," mluvil sám k sobě, „jeden se drží druhého, a jeden druhého štve na mne."

Avšak proběhnuv asi deset kroků, náš hrdina seznal docela jasně, že všeliké pronásledování by bylo marné a zbytečné, pročež se vrátil.

„Však mi neujdeš," myslil si; „padneš svým časem do pasti, odpyká vlk ovčí slzy."

Se zlostnou chladnokrevností a s energickou rozhodností pan Goljadkin došel k židli a usedl na ni. „Neujdeš," pravil si opětně.

Nyní už nešlo o nějakou trpnou obranu: páchlo čímsi rozhodným, útočným, a kdo viděl pana Goljadkina v tu minutu, jak celý červený a jedva ovládaje své rozčilení, bodl pérem do kalamáře, a s jakým vztekem počal psáti na papíře, ten mohl už předem usoudit, že tato věc neprojde jen tak a nemůže se urovnati nějakým prostým babským způsobem. V hloubi duše své složil si jisté rozhodnutí a v hloubi srdce svého se zapřísáhl, že je provede.

Abychom řekli pravdu, on sice ještě nevěděl docela dobře, jak má jednati, či ještě lépe řečeno, vůbec ještě nic nevěděl; ale to nevadilo. „Samozvanstvím a nestoudností, milý pane, za našich dob se už nedoděláte úspěchu. Samozvanstvo a nestoudnost, milý pane můj, nevedou k dobrému, jen k oprátce přivádějí. Jediný Griška Otrepjev, milý pane, dosáhl úspěchu samozvanstvím, oklamav slepý lid, a i to ne na dlouho."

Nedbaje této poslední okolnosti pan Goljadkin se rozhodl, že počká do té doby, dokud maska nespadne s některých tváří a neprozradí tu a tam něco. K tomu bylo třeba, aby předně co nejrychleji uběhl čas úřadování; do té doby náš hrdina se rozhodl, že nepodnikne nic. Potom však, až uběhne čas úřadování, učiní jisté opatření. A až učiní toto opatření, pak už bude vědět, jak má jednat, jak rozvinouti celý plán své činnosti, aby srazil roh hrdosti a rozmáčknul zmiji, hryzoucí prach v malomocném opovržení. Dovoliti však dráti sebe jako hadr, o nějž si otírají zablácené boty, pan Goljadkin nemohl. K tomu nemohl svoliti, zejména v tomto případě ne. Kdyby nebylo poslední urážky, náš hrdina snad by se ještě odhodlal potlačiti své rozhorlení, snad by se i tentokrát ještě odhodlal mlčet, pokořiti se a neprotestovati příliš horlivě. Trochu by si o tom promluvil, přednesl by své nároky, dokázal by, že je práv, pak by ustoupil o krok a potom ještě by trochu ustoupil, pak by projevil své srozumění a konečně, zejména kdyby protivná strana slavnostně uznala, že on jest práv, snad by se i smířil, snad by obrátil hněv na milost, ano – kdož ví – snad by se zrodilo opět nové přátelství, pevné, vroucí přátelství, ještě širší, než včerejší přátelství, tak že toto přátelství mohlo by konečně úplně zatemniti nepříjemnost, vznikající z dosti nemístné a nápadné podobnosti dvou osob, tak že by oba titulární radové byli úplně spokojeni a prožili by tak do sta let, atd.