Fyodor Dostoyevsky - Dvojník. Nétička Nezvánova a Malinký Hrdina

„Co? Já vám… vidíte, abych se přiznal, já vám neporozuměl zcela dobře; poslechněte, vysvětlete mně podrobněji, co vám vadí, že se nemůžete náležitě vyjádřit," namítl Anton Antonovič, jenž sám byl také v rozpacích, vida, že panu Goljadkinu vytryskly až i slzy z očí.

„Já opravdu… Tady, Antone Antonoviči… tady je úřadník, Antone Antonoviči…"

„Nu! Já dosud nechápu."

„Chci říci, Antone Antonoviči, že je tu nově nastupující úřadník."

„Ano, jest; má stejné příjmení, jako vy."

„Jak?" vzkřikl pan Goljadkin.

„Povídám, že má stejné příjmení, jako vy; taky Goljadkin.

Není váš bratr?"

„Ne, Antone Antonoviči, já…"

„Hm! Tak vidíme; a mně se zdálo, že bude asi blízký váš příbuzný. Víte, jest mezi vámi taková, abych řekl jaksi rodinná podobnost."

Pan Goljadkin zkameněl překvapením a na některou dobu nebyl schopen slova. Tak lehkomyslně mluviti o věci tak podivné, tak nevídané, o věci opravdu vzácné, o věci, která by vzrušila sebe méně zaujatého pozorovatele a mluvit o rodinné podobnosti, když je všechno jasno jako v zrcadle!

„Hleďte, co bych vám poradil, Jakube Petroviči," pokračoval Anton Antonovič. „Zajděte k lékaři a poraďte se s ním.

Hleďte, vy vyhlížíte docela chorobně. Zvláště vaše oči…

víte, mají takový zvláštní výraz…"

„Ne, Antone Antonoviči, jsem vám ovšem povděčen… to jest, rád bych se vás optal, co ten úřadník?" „Nu?"

„Totiž, nespozoroval-li jste, Antone Antonoviči, něčeho zvláštního na něm… něčeho příliš výrazného?" „Kterak to?"

„Totiž já chci říci, Antone Antonoviči, takové nápadné podobnosti k někomu, na příklad ke mně. Zmínil jste se právě, Antone Antonoviči, o rodinné podobnosti; tak mimochodem jste se o tom zmínil… Víte, bývají někdy blíženci, podobní sobě jako dvě kapky vody, tak že jich ani nelze rozeznati. A právě na to bych se rád zeptal."

„Opravdu," pravil Anton Antonovič, trochu se zadumav a jakoby byl nyní překvapen takovou okolností. „Opravdu! Máte pravdu; podobnost skutečně nápadná a vy jste se správně vyjádřil. Opravdu možno pokládati jednoho za druhého," pokračoval, víc a více otevíraje oči. „A víte li, Jakube Petroviči, je to až podivuhodná podobnost, fantastická, jak se někdy říká, totiž zrovna jako byste to byl vy… Spozoroval jste, Jakube Petroviči? Já sám jsem vás chtěl požádat za vysvětlení, ale přiznám se, z počátku jsem té věci nevěnoval náležité pozornosti. Div, skutečný div! A poslechněte, Jakube Petroviči, vždyť vy nejste zdejší rodák?"

„Nejsem."

„A on také není zdejší. Snad jste oba z jedné krajiny. Smím se ptát, kde se vaše paní maminka nejvíce zdržovala?"

„Pravil jste… pravil jste, Antone Antonoviči, že on není zdejší?"

„Ano, není ze zdejší krajiny. Ale, hleďme, to je opravdu podivné!" pokračoval povídavý Anton Antonovič, jemuž působilo opravdovou radost, mohl-li se o něčem rozpovídati. „To může skutečně upoutat zvědavost. A vidíte, člověk jde tak často mimo něho, zavadí o něho, strčí do něho a nic nepozoruje. Ostatně, z toho si nic nedělejte. Bývá to. To je, víte… něco podobného, poslyšte, přihodilo se také mé tetě s matčiny strany; ona také před svou smrtí viděla sebe dvojnásobně…"

„Ne, já… odpusťte, že vás vytrhuju, Antone Antonoviči, – já bych, Antone Antonoviči, rád zvěděl, co je to za úřadníka, totiž jaké má zde postavení?"

„Ach je tu na místě nebožtíka Semena Ivánoviče, na uprázdněné místo se dostal. Místo se uprázdnilo a obsadili je. Ubožák nebožtík Semen Ivánovič; vždyť prý tři děti zanechal, jedno menší než druhé. Vdova padla k nohám jeho excellence. Ostatně, povídá se, že tají: má prý penízky, ale tají je…"

„Ne, Antone Antonoviči, já chtěl… mám totiž na mysli pořád tu okolnost…"

„Kterou? Ach ano! Ale proč pak vás to tak zajímá? Povídám vám: nic si z toho nedělejte. To jen tak na čas. Co na tom? Vy jste svůj člověk; to už tak sám Pán Bůh zařídil, byla to Jeho vůle, a reptati na to bylo by hříšno. V tom je patrna Jeho moudrost. A vy, Jakube Petroviči, nejste v tom, na kolik já rozumím, ničím vinen. Málo-li je divů na světě! Matka příroda je štědrá; vás za to nikdo nepovede k odpovědnosti, vy za to odpovídat nebudete. Vidíte, na příklad, když už tak mluvíme, slyšel jste, doufám, jak ta – kterak jim tento, ano siamská dvojčata, jak srostla dohromady zády, a tak i žijí, jedí a spí pohromadě. A veliké peníze prý vyberou."

„Dovolte, Antone Antonoviči…"

„Rozumím vám, rozumím! Ano! Nu, tak co? Nic. Pravím vám, jak tomu sám rozumím, že si z toho nepotřebujete dělat pranic. Nu co? On je úřadník jako úřadník; zdá se, že je dělný člověk. Říkal, že je Goljadkin, že není ze zdejšího místa, povídá, že je títulární rada. Osobně se domluvil s jeho excellencí."

„A co jeho excellence?"

„Nic. Povídá se, že vysvětlil všechno dostatečně, důvody předložil. Povídal prý, že tak a tak, vaše excellence, nemám prostředků a rád bych sloužil, zejména bych si pokládal za čest, sloužiti pod vaším náčelnictvím… nu, a všechno ostatní, jak se sluší a patří. Vůbec obratně všecko vyjádřil. Chytrý člověk, myslím. Rozumí se, přišel s odporučením; vždyť jinak by to nešlo…"

„Od koho pak? Totiž, chci říci, kdo tu vpletl svou ruku do této špinavé věci?"

„Ano. Krásné prý odporučení. Jeho excellence prý se smál s Andrejem Filippovičem."

„S Andrejem Filippovičem se smál?"

„Ano; usmál prý se takhle a řekl, že je dobře, že tedy třebas, a že se své strany nemá nic proti tomu, jen aby věrně sloužil…"

„Nu a dále? Vy mne oživujete, Antone Antonoviči; prosím vás, co dále…"

„Dovolte, já vám opět nerozumím… Nu, ano; nu a víc nic; není v tom pranic zvláštního; povídám vám, nic si z toho nedělejte a marně byste v tom vyhledával něco zvláštního…"

„Ne; já bych se vás rád optal, Antone Antonoviči, zdali jeho excellence nedodal čeho… na příklad, co se mne týče?"

„Kterak to? Ach ano! Ne, pranic; můžete být docela klidný. Víte, je to ovšem, rozumí se, okolnost dosti nápadná a z počátku… Ale já na příklad z počátku jsem skoro pranic nepozoroval. Ani nevím, opravdu, proč jsem nic nespozoroval do té doby, dokud jste mně nepřipomněl. Ale ostatně můžete být úplně pokojný. Nic zvláštního, pranic neřekl," dodal dobráček Anton Antonovič, vstávaje se sedadla.

„Tak já tedy, Antone Antonoviči…"

„Ach odpusťte mně, prosím vás. Rozpovídal jsem se o zbytečnostech a tuhle mám důležitou věc a k tomu spěšnou. Musím se tamhle pozeptat."

„Antone Antonoviči!" ozval se uctivě zovoucí hlas Andreje Filippoviče; „jeho excellence se ptal na vás."

„Hned, hned, Andreji Filippoviči, hned jdu." A Anton Antonovič, sebral do ruky hrst listin, letěl nejprve k Andreji Filippoviči a potom do kabinetu jeho excellence.

„Co je to tedy?" uvažoval sám u sebe pan Goljadkin. „Vida, jaká hra u nás začíná? Tak vida, jaký větérek zavál?.. To není špatné; věc tedy se obrátila v nejlepší stranu," mluvil sám k sobě náš hrdina mna si ruce a necítě pod sebou židle radostí. „Naše záležitost je tedy praobyčejná záležitost. Všechno se ukončí jako malichernost, nebude z toho nic. A skutečně, nikdo ani muk, ani se neozvou, loupežníci, sedí a pracují; výborně, výborně! Já dobrého člověka miluju, miloval jsem a vždycky ho budu ctíti… Ostatně, je v tom i tento… když se uváží, tenhle Anton Antonovič… strašno mu věřit: je už příliš šedivý a stáří ho náležitě rozviklalo. Ale nejlepší a hlavní věc je ta, že jeho excellence neříkal nic a tak ho propustil: to je dobře, to schvaluju! Jen Andrej Filippovič, proč ten se do toho vpletl se svým smíchem? Co je mu do toho? Stará petlice! Vždycky mně přijde do cesty, vždycky hledí, jak by člověku přeběhl cestu, jako černá kočka, vždycky jde člověku napříč a naproti; buď jde člověku naproti, nebo na příč…"