Fyodor Dostoyevsky - Dvojník. Nétička Nezvánova a Malinký Hrdina

Pan Goljadkin opět se rozhlédl vůkol a opět ožil nadějí. Nicméně cítil, že ho přece rmoutí jistá vzdálená myšlénka, jakási nedobrá myšlénka. Napadlo ho dokonce, aby sám nějak přistoupil k úřadnikům, aby věc předešel, buď až půjdou z úřadu, anebo jakoby se šel ptát v nějaké úradní záležitosti, a tak mezi řečí aby narazil na to, jaká že je to nápadná podobnost, jaká to podivná okolnost, paskvilná komédie, to jest aby si sám zažertoval nad tím nade vším a takovým způsobem aby prozkoumal hloubku nebezpečí. Sice, víme, v tiché touni zdržují se čerti, zakončil své myšlénky náš hrdina.

Avšak to všechno si pan Goljadkin jen myslil a v čas ještě se rozmyslil. Pochopil, že by to znamenalo sáhati přiliš daleko. „Taková už je tvá povaha!" pravil si v duchu a lehounce se plesknul rukou do čela. „Hned bys se rozplesal, hned jsi samá radost! Duše pravdivá! Ne, už raději posečkáme, Jakube Petroviči; čekat a míti strpení !"

Ale přes to, jak už jsme pravili, pan Goljadkin ožil plnou nadějí, jakoby byl z mrtvých vstal. „Nic neškodí," myslil si, „jakoby bylo pět set pudů s prsou spadlo! Taková věc! A přece se zámek otvírá tak prostě. Krylov má pravdu… Pravdu má Krylov, chlapík, veliký bajkopisec!A co se týče jeho, nu ať si slouží a ať mu jde k duhu; jen ať nikomu nepřekáží a nikoho se nedotýká. Ať si slouží; souhlasím a schvaluju!"

Hodiny zatím ubíhaly, letěly a než se nadáli, odbily čtyři hodiny. Úřadování bylo ukončeno; Andrej Filippovič chopil se klobouku a, jak bylo zvykem, všichni ostatní nasledovali jeho příkladu. Pan Goljadkin trochu sečkal, kolik bylo třeba, a odešel schválně poslední, když se všichni ostatní už rozešli různými cestami.

Když vyšel na ulici, viděl se jako v ráji, tak že pocítil i přání trochu si zajít a projíti se po Něvském prospektě. „Vida, co znamená osud!" pravil si náš hrdina; „neočekávaný převrat celé záležitosti. I počasí se vyjasnilo, mrazík, sáně. A mráz hodí se ruskému člověku, výtečně se shoduje s mrazem ruský člověk! Mám rád ruského člověka. I sníh je, první popraška, jak by řekl myslivec; honit nyní zajíce po první poprašce! Ech! Nu což, nic nevadí!"

Takovým způsobem vyjadřovalo se nadšení pana Goljadkina, ale při tom stále ho ještě cosi lektalo v hlavě. Stesk? Ne stesk, ale chvílemi se mu srdce tak sevřelo, pan Goljadkin nevěděl, čím se utěšiti. „Ostatně počkáme nějaký den a pak se budeme radovat. Vždyť co se vlastně přihodilo? Uvážíme to, rozebereme. Uvažujme tedy, mladý příteli můj, nu, uvažujme.

Předně je to člověk takový, jako ty, právě takový. Co tedy na tom? Je-li to takový člověk, mám snad proto plakat? Co je mi do něho? Já stojím stranou; hvízdám si a dost! Stál by mně za to! Ať si slouží! Div prý a zázrak; povídají: siamská dvojčata… Nač bylo třeba siamských? Pravda, jsou to dvojčata, ale vždyť i velicí mužové časem vyhlíželi jako podivíni. Je i z dějepisu známo, že proslulý Suvorov kokrhal jako kohout… Ovšem on to prováděl všechno z politiky; a velicí vojevůdcové… Ale co je mně do vojevůdců? Hlavní věc, že já jsem svůj a dost; znát nikoho nechci a ve své nevinnosti přezírám nepřítele. Nejsem intrikán a tím se vynáším. Jsem čist, přímý, spořádaný, laskavý, nezlobivý…"

Náhle pan Goljadkin umlknul, zarazil se a jako list se zachvěl, ba zavřel i oči na okamžik. Maje však za to, že předmět jeho zděšení jest pouhá illuse, otevřel opět oči a plaše pohlédl vpravo. Ne, není to illuse!.. Vedle něho po chodníku cupal jeho známý z dnešního jitra, usmíval se, vzhlížel mu do obličeje a, jak se zdálo, čekal na příležitost, aby se mohl s ním dáti do řeči. Rozmluva vsak nezačínala. Takovým způsobem prošli mlčky asi padesát kroků. Veškera péče pana Goljadkina záležela v tom, aby se co možná nejtěsněji zahalil, aby se uschoval do pláště a stáhl si klobouk do očí co možná nejhlouběji. Na dovršení urážky i plášť i klobouk jeho přítele byly právě takové, jako jeho, zrovna jakoby byl oblekl šaty pana Goljadkina.

„Vážený pane," ozval se konečně náš hrdina, snaže se mluviti co možná po šeptmu a nehledě při tom na svého přítele; „zdá se, že jdeme každý jinou cestou… Jsem skoro o tom přesvědčen," dodal po krátké pomlčce. „Ostatně jsem přesvědčen, že jste mně dokonale porozuměl," podotkl dosti přísným hlasem k závěrku.

„Přál bych si," ozval se konečně přítel pana Goljadkina, „přál bych si… vy mně zajisté odpustíte velkomyslně… já nevím, ke komu se obrátiti zde… mé poměry – doufám, že mně prominete mou smělost – mně se dokonce zdálo, že jste dnes ráno, puzen soustrastí, pocítil účastenství ke mně. Co se mne týče, já jsem hned na první pohled pocítil náchylnost k vám, já…"

Tu pan Goljadkin v mysli projevil přání, aby se jeho nový soudruh z úřadu provalil skrz zemi.

„Kdybych směl doufat, že vy, Jakube Petroviči, ráčíte mne shovívavě vyslechnout…"

„Jsme… jsme tady… víte, pojďme raději ke mně," odpověděl pan Goljadkin; „přejděme nyní na druhou stranu Něvského, tam nám bude pohodlněji s vámi, a potom uličkou… přejdeme raději uličkou."

„Dobře. Pojďme tedy uličkou," pravil ostýchavě pokorný souputník pana Goljadkina, jakoby tonem své odpovědi narážel na to, že ho ani nenapadá, aby si vybíral a že za svých poměrů jest hotov spokojiti se i postranní uličkou.

Co pak se týče pana Goljadkina, ten vůbec nechápal, co se s ním děje. Nevěřil sobě. Ještě se ani nevzpamatoval od svého leknutí.

Vzpamatoval se trochu teprve na schodech u dveří svého bytu. „Ach já beraní hlava!" vyspílal si v mysli, „Kam jen ho to vedu? Sám strkám hlavu do petlice. Co si pomyslí Petruška, až nás uvidí oba pospolu? Co si ten darebák bude smět nyní mysliti? A on je podezřívavý…" Alo bylo už pozdě káti se. Pan Goljadkin zaklepal, dvéře se otevřely a Petruška počal snímati pláště s hosta i s pána. Pan Goljadkin pohlédl kradmo, jen tak okamžitě vrhl pohled na Petrušku, staraje se proniknouti jeho tvář a uhodnouti jeho myšlénky. Ale k svému největšímu překvapení spozoroval, že jeho sluha nemá ani pomyšlení, aby mu divil, ba naopak jakoby byl čekal něco podobného. Pravda, hleděl i nyní jako vlk, šilhal stranou, a jakoby se chystal někoho snísti. „Snad jim někdo neučaroval dnes všem?" pomyslil si náš hrdina; „nějaký běs neoběhl-li je všechny? Něco neobyčejného musí býti dnes ve všech lidech! Čert aby vzal takové soužení!"

Za takových myšlének a takového přemítání pan Goljadkin uvedl svého hosta do pokoje a zdvořile ho požádal, aby sedl. Host byl patrně v krajních rozpacích, byl velice ostýchavý, pokorně sledoval všechny pohyby svého hostitele, lovil jeho pohledy a dle nich, jak se zdálo, snažil se uhodnouti jeho myšlénky. Cosi poníženého, utlačeného a ulekaného vyjadřovalo se ve všech jeho pohybech, tak že – dovoleno-li porovnání – velice se podobal v tu chvíli k tomu člověku, který nemaje svého šatu, oblekl se do cizího: rukávy vylézají nahoru, pás má skoro u týla, a přitom neustále buď popravuje na sobě kraťounkou vestičku, nebo obchází stranou a drží se opodál, nebo se snaží někam se schovat, tu zase všem pohlíží do očí a naslouchá, nerozmlouvají-li lidé o jeho poměrech, nesmějou-li se mu, nestydí-li se ho – a člověk se červená, opadá do rozpaků i trpí jeho ctižádost…

Pan Goljadkin položil svůj klobouk na okno; ale od neopatrného pohybu jeho klobouk sletěl na zem. Host ihned přiskočil, aby jej zdvihl, setřel s něho prach, pečlivě jej položil na předešlé místo, kdežto svůj klobouk položil na zem vedle židle, na jejíž krajíček sám tichounce usedl.