Henrik Sienkiewicz - Quo vadis

Avšak boj netrval příliš dlouho, protože Krotón, mistr a vedoucí školy gladiátorů, nebyl nadarmo považován za nejsilnějšího člověka v zemi. Jeho protivník oddechoval rychleji a rychleji, pak začal chroptět, zesinal v obličeji a nakonec vyplil z úst krev a zůstal bezvládně viset v jeho rukou.

Bouře potlesku uvítala konec boje. Krotón se postavil jednou nohou na protivníkova záda, zkřížil obrovské paže na prsou a očima triumfátora se rozhlížel po sále.

Pak přišli imitátoři zvířat a jejich hlasů, kejklíři a šašci, avšak hodovníci je už příliš nesledovali, protože víno jim zamlžilo oči. Hostina se pomalu měnila v pijácké a prostopášné orgie. Syrské dívky, které předtím tančily bakchický tanec, promísily se teď s hosty. Hudba se změnila v neuspořádaný a divoký hluk kithar, louten, arménských kymbalů, egyptských sister, trub a rohů, a jestliže někteří hodovníci chtěli spolu hovořit, křičeli na hudebníky, aby odešli.

Vzduch, přesycený vůní květů, plný pachu po vonných olejích, jimiž během hostiny skrápěla hezká pacholata nohy hodovníků, přesycený šafránem a lidskými výpary, ztěžkl; lampy svítily mdlým plamenem, věnce na čelech lidí se sesunuly na stranu, tváře pobledly a pokryly se kapkami potu.

Vitellius se svalil pod stůl. Nigidia se obnažila do půl těla, položila svou opilou dětskou hlavu na Lucanovu hruď a Lucanus, rovněž opilý, začal sfoukávat z jejích vlasů zlatý pudr, zvedaje při tom nesmírně pobaveně zrak ke stropu. Vestinus opakoval s opilou houževnatostí snad už podesáté Mopsovu odpověď na zapečetěný dopis. Tullius se vysmíval bohům a blábolil rozplizlým hlasem, přerývaným škytavkou:

“Protože je-li Xenofanův Sfairos kulatý, pak přece můžeš takového boha válet nohou před sebou jako sud.”

Avšak Domitius Afer, starý zloděj a donašeč, byl touto řečí pobouřen a v onom pobouření si polil celou tuniku falernským vínem. Afer vždycky věřil v bohy.

Lidé povídají, že Řím zahyne, ba jsou i takoví, co tvrdí, že už hyne. A mají pravdu!… Ale dojde-li k tomu, pak jen proto, že mládež ztratila víru, a bez víry nemůže být ctnost. Lidé opustili také staré přísné mravy a nikomu nenapadne, že epikurejci nebudou s to odolat barbarům. Ale co o tom zbytečně hovořit! Pokud jde o něho, lituje, že se dožil takových časů a že musí v radovánkách hledat ochranu před zármutkem, který by ho jinak velmi brzy sklátil.

Po těchto slovech přitáhl k sobě syrskou tanečnici a bezzubými ústy začal líbat její krk a záda. Když to viděl konsul Memmius Regulus, rozesmál se, a zvednuv svou lysou lebku, pokrytou sesunuvším se věncem, řekl:

“Kdo říká, že Řím hyne?… Pitomost!… Já, konsul, to vím nejlépe… Videant consules!… Třicet legií … hlídá naši pax romana!…”

Tu si sevřel skráně pěstmi a rozkřičel se na celý sál:

“Třicet legií! Třicet legií!… Od Britanie až k hranicím Parthů!”

Ale pojednou se zarazil a položil si prst na čelo:

“A myslím, že je jich dokonce dvaatřicet…”

A svalil se pod stůl, kde začal za chvíli zvracet jazyky plameňáků, pečené ryzce, mražené hřiby, saranče v medu, ryby, různá masa a všechno ostatní, co snědl a vypil.

Domitia však neuklidnil počet legií, střežících římský mír. Ne, ne! Řím musí zhynout, protože zmizela víra v bohy a přísné mravy! Řím musí zhynout, a je to škoda, protože život je přece jen hezký, caesar milostivý a víno dobré! Ach, jaká škoda!

Skryl hlavu mezi lopatky syrské bakchantky a rozplakal se.

“Kdepak posmrtný život!… Achilles měl pravdu, že je lépe být podomkem na tomto světě pod sluncem než králem v říši Cimmeriů. A ostatně i to je otázka, existují-li vůbec nějací bohové, i když nedostatek víry hubí mládež…”

Lucanus sfoukal mezitím všechen zlatý pudr z Nigidiiných vlasů. Ta byla tak opilá, že usnula. Lucanus vzal hrst břečťanových šlahounů z vázy, která stála před ním, a ovinul jimi spící ženu. Když dokončil toto své dílo, rozhlížel se po ostatních rozradostněným a tázavým zrakem.

Nakonec ustrojil do břečťanu i sebe a neustále opakoval hlasem, v němž se ozývalo hluboké přesvědčení:

“Nejsem vůbec člověk, nýbrž faun.”

Petronius nebyl opilý, ale Nero, který pil zpočátku kvůli svému “nebeskému” hlasu málo, ke konci převracel do sebe číši za číší a zpil se. Chtěl dokonce dále zpívat své básně, tentokrát řecké, ale zapomněl je a omylem zazpíval Anakreontovu písničku. S ním zpívali Pythagoras, Diodoros i Terpnos, ale poněvadž se to ani jednomu nedařilo, nechali toho. Zato však Nero, jako znalec a estét, začal nadšeně obdivovat Pythagorovu krásu a líbat mu u vytržení ruce. Tak krásné ruce viděl jen jednou … u kohopak to bylo?

A položiv si dlaň na vlhké čelo, dal se do vzpomínání. Po chvíli se v jeho obličeji objevil strach:

“Aha! U matky! U Agrippiny!”

A pojednou ho začaly pronásledovat zlověstné přízraky.

“Lidé si vyprávějí,” řekl, “že Agrippina se prochází za měsíčních nocí po moři, v okolí Bají a Baulí… Nic, jen chodí a chodí, jako by něco hledala. A jestliže se přiblíží k loďce, pohlédne na ni a odejde, ale rybář, na kterého se podívala, zemře.”

“To není špatný námět,” řekl Petronius.

A Vestinius natáhl krk jako jeřáb a zašeptal tajemně:

“Nevěřím v bohy, ale věřím v duchy … och!”

Ale Nero si nevšímal jejich slov a mluvil dále:

“Dal jsem přece konat lemuralia. Nechci ji vidět!

Už pátý rok! Musel jsem, musel jsem ji odsoudit, protože na mne poslala vraha, a kdybych ji nebyl předešel, neslyšeli byste dnes můj zpěv.”

“Díky ti, caesare, jménem města Říma i celého světa!” zvolal Domitius Afer.

“Víno! A ať uhodí do tympánů!”

Hluk propukl nanovo. Lucanus, celý v břečťanu, chtěje povyk překřičet, vstal a křičel:

“Nejsem člověk, nýbrž faun a bydlím v lese. E … chó … óóó!”

Konečně se caesar zpil do němoty, zpili se muži i ženy. Vinicius nebyl opilý o nic méně než ostatní a kromě touhy se v něm ke všemu probouzela ještě chuť hádat se. To se mu stávalo pokaždé, kdykoliv překročil míru v pití. Jeho snědý obličej zbledl ještě více a jazyk se mu motal, když mluvil podrážděným a rozkazovačným hlasem:

“Dej mi rty! Dneska, zítra, to je jedno kdy! Dost už toho všeho! Caesar tě vzal Aulovi, aby tě daroval mně, rozumíš! Zítra za soumraku si pro tebe pošlu, rozumíš!

Caesar mi tě slíbil, dříve než tě dal odvést… Musíš být moje! Dej mi rty! Nechci čekat do zítřka… Rychle mi dej rty!”

A objal ji. Ale Akté ji začala bránit a také Lygie se bránila zbytkem sil, protože cítila, že je ztracena. Marně však usilovala oběma rukama vyvinout se z objetí jeho paže, zbavené chloupků; marně ho prosila hlasem, v němž se chvěla lítost i strach, aby nebyl takový, aby s ní měl slitování. Dech, páchnoucí vínem, vanul na ni stále z větší blízkosti a jeho obličej byl už docela těsně u jejího. Nebyl to už ten bývalý, dobrý, ba téměř drahý Vinicius, nýbrž opilý, zlý satyr, který v ní budil hrůzu a odpor.

Avšak stále více ji opouštěly síly. Marně se skláněla a odvracela obličej, chtějíc se vyhnout jeho polibkům. Vinicius se nazvedl, uchopil ji oběma rukama, přitlačil její hlavu na svou hruď a začal udýchaně drtit její zbledlé rty svými ústy.

Ale vtom jakási strašlivá síla rozpletla jeho paže, jimiž ji držel kolem krku, a to s takovou lehkostí, jako by to byly paže dítěte, a jej samého odstrčila ta síla stranou, jako by byl suchá větvička nebo zvadlý list.