Karel Čapek - Boží muka

Martinec mlčel, pokryt potem slabosti.

“Tedy Lída pravděpodobně s někým utekla,” končil Holub monotónně; “nejspíše byl to člověk, se kterým styk byl pro ni z kteréhokoliv důvodu nepřípustný. Podle všeho to Lída udělala v náhlém záchvatu, bludně a chvatně, a je jakási čáka, že si za útočiště zvolila místo, které ji už dříve nějak zajímalo. To je nejjednodušší dohad pravděpodobnosti; je nespolehlivý, protože nepočítá s tisíci neznámými činiteli; neříká, co se stalo, nýbrž co se nejspíše mohlo stát. Musím předpokládat, že jsem neřekl nic neobyčejného, jelikož šance roste s obyčejností. Tím vším nemohu přesvědčit ani vás, ani sebe. Ale i kdybych uhodl fakt, – to, co Lída při tom vnitřně zažila, zůstává stejně nepochopitelné.”

Mlčení hnalo Holuba do úzkých; stavěl jsem na písku, myslil si, na písku mnohých případů. Můj bože, je Lída opravdu yxtý případ mezi mnohými? Není něčím jediným a krásným? Není divem života? A mám-li pravdu, co jsou jí platny, co jsou vůbec platny její “neznámé pohnutky”, její utrpení a rozhodování? Jí náleží jen pohnutky a odpykání; “případ” sám se však neděje po jejím, nýbrž po svém, – – tak jako by její motivy byly pro něj jen příležitostí –

Holub se zarazil: Všechno, co jsem říkal, bylo hrozně bezcitné a bez srdce; musel jsem zanedbat v Lídě člověka i ženu, jen abych provedl svůj nejistý kalkul. Ponížil jsem ji, abych ji vypočítal.

Veliká lítost a úzkost zalila Holuba. Jak to přijde, myslil si, že právě “obyčejnost” mých dohadů mne tak trápí? Bože, celý náš život jest uložen v obyčejnostech, ale my o nich nevíme, a jen proto s nimi můžeme žít a jednat. Ale najednou to nejobyčejnější nás překvapí a vyděsí, když si je uvědomíme, a zdá se nám monstruózní; najednou se setkáme s něčím neosobním ve svých vlastních činech; najednou shledáme, že naše vůle je jenom zdání a předtucha skutků, které na nás nezávisejí. V každém našem skutku zůstává něco nahodilého; ale náhoda je otevřená cesta, kterou do našeho života vniká fátum. Fátum není železná nutnost; je to železná náhoda. A to nejvšednější a nejobyčejnější je jen strašná, nezlomná náhoda.

Martinec krčil rameny: “Nevím co dělat. Nemohu tak jednat. Nemohu se zbavit hrůzy.”

“Ani já se nemohu zbavit hrůzy,” řekl Holub tiše.

“Budu po Lídě pátrat,” mluvil Martinec, “ale jinak – Zdá se mi, že je třeba vnitrnější cesty. Nevím, nemáte-li nakonec pravdu; ale netýká se to Lídy – Snad přece tam pojedu. Ale zatím půjdu naslepo, kamkoliv; snad najdu stopu na dláždění a poznám Lídinu šlépěj mezi tisíci. Budu spoléhat na zvláštní náhodu. Snad se stane něco neobyčejného, nepravděpodobného, co mi pomůže. Snad máte pravdu; ale nevíte, co to je, hledat z lásky.”

Martinec váhal; čekal, co Holub ještě řekne, prahnul po tom, aby byl konečně přesvědčen; ale Holub mlčel.

“Tedy řekněte,” vykřikl Martinec, “jste-li si jist –”

“Jsem si méně jist než vy,” pravil Holub.

Martinec odešel; děkoval a slíbil, že přijde odpoledne; ale nepřišel, a večer došlo od něho psaní.

“Vaše dohady se potvrzují,” psal Martinec, “ale vlastně jen náhodou. Běhal jsem po městě bez cíle; skutečně hledal jsem na zemi a po všech koutech, – vím, že to bylo šílené, ale nevěděl jsem si rady. Konečně jsem se setkal s jistým známým, a ten mi sám od sebe (všimněte si, že i to je zvláštní) vypravoval, že včera odpoledne potkal Lídu a doprovázel ji až k domovním vratům její švadleny, kam prý měla přijít na zkoušku. Ale já vím, že Lída k švadleně nešla, protože u ní byla už ráno. Patrně se chtěla jen zbavit svého průvodce, aby se sešla s jiným. Opravdu něco přede všemi skrývala. – Musím Vám sdělit něco nanejvýš podivného: najednou jsem shledal, že už dlouho stojím v ulici u nádraží; nevěděl jsem vůbec, co tam chci, a jen proto jsem si tam začal prohlížet vývěsní tabuli jízdního řádu. Místo, které mi u vás napadlo, tam bylo zatrženo nehtem, ale docela stejně bylo podškrtnuto ještě jiné místo, které mi dříve nepřišlo na mysl, ale o kterém Lída určitě mluvívala. Bylo to, jako by tam Lída hledala vlak. Není to jistota; ale je to tak neobyčejná shoda, že tam pojedu.

Ještě něco: Najdu-li ji, platí Vaše pravděpodobnost nebo má neobyčejná náhoda? Matka by řekla, že je to řízení boží. Nevím. Té chvíle odjíždím.”

Celý následující den strávil Holub ve zvláštním napětí. Kvečeru dostal telegram a otevřel jej skorem v horečce. Bylo tam jen: “Byl marně na obou místech. Martinec.”

Tu pocítil Holub nesmírnou, hlubokou úlevu. Smál se a pobíhal, jako by se mu dostalo neočekávané výhry. Tedy není to tak, volal na sebe, není to tak! Lída to tak neudělala! Pojala jej neskonalá něžnost a soucit k Lídě; na rtech chvěly se mu tisíce polovědomých slov, které by byl řekl jí nebo o ní.

Toho večera Holub nevyhnutelně potřeboval vidět lidi, bezpočtu lidí v ulicích a kavárnách. Zmocnila se ho potřeba protáhnout ten den co nejvíce, přes noc a do zítřka, a nepustit ho za nic na světě. Zdálo se mu navýsost poetické, že Lída utekla; byl v jakési extázi; radoval se bez míry a ani si neuvědomil, že je sám a tich po celou noc. Cítil, že chvíle je příliš důležitá, než aby ji popustil; nesl v sobě něco širého a bál se jen rozdrobit to v myšlení. Jsem vysvobozen, cítil; ale bože, dej, aby mé vykoupení zůstalo milostí! ať neprocitnu! ať trvám! Snad Lída spí, myslil si sladce, ztracena ve světě jako veverka v lese; a já nevím o jejích krocích víc než o jejích snech. Ale je dobře, že sní; že žije nevyzpytatelně a nedohledně, a bloudí-li, že aspoň bloudí po svém a na neznámých místech. Ať je kdekoliv! je jenom dobře, že není na místě znamenaném osudem; je daleká a vábná a stojí na prahu nesčetných kroků: tak ji teď nalézám. Bože, mýlil jsem se; neštěstí, zločin nebo fátum, – každý, kdo chce trefit, míří do černého, do nejčernějšího černého; ale to nejčernější mne klamalo; to nejčernější a hluboce černé, to nejhlubší se nestalo.

Celá ta noc byla oddech po veliké tíze; ale již druhého dne klesal na Holuba nový tlak. Což se toho už nezbavím? Proč mi nejde Lídino neštěstí z hlavy? Proč se vlastně tolik starám o osud? Odkud to na mne přišlo jako mánie? Znovu vynořila se mu mladá dívka, jak ji posledně viděl. Seděla na pohovce stočena v sebe, sevřená v pohybech, tichá a polonepřítomná, a náhle se silně otřásla. Bylo to, jako by byla schoulena v ohromné dlani, jež se pomalu svírá. Ten neodbytný obraz stiskl mu srdce.

Konečně došel nový dopis od Martince: “Drahý pane, tak bych potřeboval s Vámi mluvit, že Vám aspoň musím psát. Lída je nahoře v pokoji a nespí, pláče, je beze smyslů. Jsem stále ještě na druhém místě, kam jsem z Prahy jel. Nenašel jsem jich tu, ale nemohl jsem okamžitě odjeti; a zatímco jsem čekal na spojení, přijeli ti, které jsem hledal. Strávili dvě noci v Karlových Varech, než jeli dále sem, do německé samoty. To je jediná okolnost, které jste nepředvídal. Dotyčný člověk již zmizel; poznal jsem jej málo, ale s hrůzou vzpomínám na svůj hovor s ním. Lída mlčí nebo běduje v pláči, a mně je jí palčivě líto. V tom stavu ji nemohu odvézti zpět. Stěží jsem ji přinutil, aby se mnou napsala pohlednice známým do Prahy, ,ze společného výletu‘ bratra a sestry. Je v ní přímo žízeň skandalizovat se až do zničení, zahodit se, – nerozumím tomu, ale spoléhám na příští dny, že procitne. – Sem chtěla jet ovšem ona; pobyt v K. V. prosadil on teprve cestou; byla to bezohledná neopatrnost. Nemohu Vám vylíčit, jaké scény jsem zažil; bylo mi jako na prahu pekla nebo šílenství. – Lídě jsem řekl, že jsem ji našel neobyčejnou náhodou, kterou už znáte; vím, že to je klam, ale nemohu jí říci, že jste ji nalezl Vy. Naopak počítám na Vás, že nás ihned po návratu navštívíte a budete první, na kom Lída shledá, že nikdo nemá nejmenšího tušení. – Záleží mi na tom, aby se brzo uklidnila.”