Karel Čapek - Boží muka

Oba dlouho mlčeli. Začal se znovu snášeti sníh a padal stále hustěji. “Vzpomínám si,” začal Boura, “že jsem četl v Humovi o osamocené šlépěji v písku. Tahleta není tedy první. Myslím si, že snad jsou tisíce takových stop, že jich je nesmírně mnoho, při kterých nás nic nenapadne, protože jsme si zvykli na určitá pravidla. Jiný by si jí třeba nevšiml; nenapadlo by ho, že je to solitér, že jsou ve světě věci, které nemají s ničím dále co dělat. Vidíte, naše šlépěje jsou všechny stejné; ale ta osamělá je větší a hlubší než naše. A když myslím na svůj život, zdá se mně, že v něm musím uznat – – kročeje, které odnikud a nikam nevedou. Je to hrozně spletené, myslit si všechno, co jsem zažil, jako nějaký článek, který přišel po pořádku a končí jiným. Stane se, že najednou něco víte nebo cítíte, před čím není nic, nic, nic tomu podobného a za čím už nic podobného nemůže nikdy přijít. Jsou lidské věci, které nejsou s ničím pospolu a všude jen dokazují své osamocení. Vím věci, ze kterých nic dále neplynulo, které nic a nikoho nespasily, a přece – – Udály se případy, které už nevedly dále a nepomohly dále žít, a byly to snad nejdůležitější věci života. Nenapadlo vás, že ta šlépěj byla daleko krásnější než všechny, které jste dosud viděl?”

“A já si vzpomínám,” ozval se druhý, “na sedmimílové boty. Snad někdy lidé našli také takovou stopu a nedovedli si ji jinak vysvětlit. Kdož ví, třeba předchozí kroky jsou u Pardubic a Kolína a následující až u Rakovníka. Ale stejně si mohu myslit, že další krok není už otištěn ve sněhu, nýbrž možná ve společnosti, prostřed nějaké události, někde, kde se něco stalo nebo stane; že tenhle krok je článek nějaké souvislé řady kroků. Myslete si řadu takových divů, ve kterých má tato šlépěj své přirozené místo. Kdybychom měli noviny dokonale informované, možná že bychom mohli v Denních zprávách nalézti ty další kroky a sledovat něčí cestu. Snad se nějaké božstvo ubírá svou cestou; jde bez inkoherence a postupně; snad jeho cesta je jakési vůdcovství, kterého se máme chopit. Bylo by nám možno krok za krokem jít ve stopách božstva. Snad by to byla cesta spásy. To všechno je možné – – A je to strašné, mít docela určitě jeden krok této cesty před sebou a nemoci ji dále sledovat.”

Boura se otřásl a vstal. Chumelilo se stále hustěji a pošlapané pole s velikou šlépějí prostřed jiných mizelo pod novým sněhem. “Já se jí nespustím,” řekl zachumelený muž, – “šlépěje, která už není a nebude,” dokončil Boura v myšlenkách, a jejich cesty se rozběhly opačnými směry.

Holub ještě spal onoho časného rána, když k němu přišel mladý Martinec a řekl: “Lidka se nám ztratila.” Byl nesmírně bled a vzrušen; těžce vypravil ze sebe cosi jako, že on a matka spoléhají na jeho přátelství a potřebují jeho rady. Lída odešla včera odpoledne, prý na návštěvy, a dosud se nevrátila.

Holub mlčel; rád by byl řekl nějakou útěchu, ale nevěděl co. Vynořila se mu mladá dívka, jak ji posledně viděl: seděla na pohovce, stočena v sebe, tichá a spanilá; upřeně pohlížela na toho, kdo mluvil, ale poslouchala nepozorně; neodcházela, a přece jaksi chtěla zůstati stranou a mimo oči všech. Zdála se podivná a stísněná.

Poslední dobu byla Lída opravdu podivná. Její hlas i pohyby zdály se sevřeny smutkem, byla jím omotána a nemohla se volně hnouti; avšak nějak se toho zbavila a jenom mluvila a dívala se jakoby z naprosté a neosobní prázdnoty; ale i to přešlo a zůstaly jen neurčité stopy roztržitosti. Toho dne obědvala s chutí, vesele hovořila a uvažovala o svých příštích šatech. Pak ji napadlo jíti k přítelkyním. Odešla v dobrém rozmaru a bez neklidu. Nic nenasvědčovalo tomu, co se mělo státi.

Teprve večer, když se nevracela, počaly hodiny čekání a úzkosti. Při každém úderu domovních vrat zatajili dech; vyskočila nová naděje, stávala se určitější a trýznivější, vyrostla v rozčilení, napínala se mučivě po několik dalších vteřin, a praskla: nikdo nepřišel. Se zvýšeným nepokojem čekali na další zarachocení vrat; každým hluchým úhozem letící okamžik stanul, strašně se dloužil, trápil se chvíli a opět se smrštil jako péro. Konečně o desáté hodině dům ztichl. Nyní rozestřel se propastný, beznadějný a bezhraničný čas; čekání stalo se bolestí, jež neuplývá, nýbrž stojí a roste na všechny strany zároveň. Jen údery hodin byly jako zacukání ve zjitřené ráně.

Nepokoj vtiskl je do okna. Několik chodců je vždy dole na vlhkém dně ulice. Každá žena je trochu jako Lída; každý spěchá nebo loudá se, jako by přinášel poselství. Někdo se zastaví dole, a tu zavěsí se na něj bezdeché, ohromné očekávání; ale už zase jde, a čekání padne zpět do prsou jako masívní tíha. Najednou přijíždí drožka; její hrubý rachot zní jako horlivé, překotné vysvětlování předem; už chtějí běžet dolů ze schodů, ale drožka hrčí dále, tak dlouho, jako by ulice neměla konce. Pomalu chodci řidnou; každým vzdalujícím se krokem rozvléká se pustý žal dále a dále; už jen zdálky zaléhají kroky, tiché tikání beznaděje. Ulice je prázdná; napravo a nalevo rozevírá se nekonečná dráha opuštěnosti. Čekání zmrtvělo. Vše slilo se v beztvarou látku úzkosti.

Byla tu od prvopočátku: zprvu pružná, fluidní, povolující nebo napjatá; ponenáhlu znehybněla, stala se tíhou a hmotným tlakem, jako nesmírné svěravé břímě v prsou. Ale byla to zdánlivá nehybnost ohromného vejce, jež se soustředí a připravuje k životu. Rostlo to, jako roste vřed; stále šíře se rozpíná tupý, hnětoucí tlak, zdá se bez hranic, ale náhle se stahuje do středu v jediný bod pronikavé bolesti. Tak se stáhla veškerá úzkost v jediné tušení, že se Lídě stalo něco strašného. Ukrutný úděs rozryl noc čekajících. Pravnitrná, beztvará úzkost vydrala se ven a stala se fantómem hrůzy; tušení stalo se přízrakem a nabylo polozevní existence. “Uzřel jsem žluté domovní dvéře,” zapsal si později Martinec, “maličko zkropené tak jako krví; věděl jsem, že za nimi v průjezdě leží mrtvá Lída, protože to bylo vidět; byla to úžasná, bezcitná, lidsky obludná fyziognomie dveří, která mne plnila hrůzou a utrpením. (Od oné noci pozoruji, že každé dvéře mají nějaký výraz.) Obrazu těch dveří jsem se nezbavil nejzoufalejším úsilím. Ale najednou žluté dvéře zhasly, a viděl jsem sběh lidí, ambulanci a tramvaje donekonečna stojící, surovou, ohromnou a rozměrnou chvíli pouličního neštěstí. Byly ještě jiné obrazy, ale všechny byly stejně nutkavé, jakoby zvenčí vnucené a reální; a posud nemohu pochopit, odkud se vzalo tolik holé, cizí a zevní skutečnosti v obrazech, jež stvořila pouhá úzkost.”

Stále hlouběji vrůstala úzkost ve skutečnost. Paní v hysterickém spěchu házela na sebe šaty; chtěla hledat Lídu, tlouci u všech známých a běžeti kamkoliv – Mladý Martinec ji zadržel: kdyby se Lídě stalo nějaké neštěstí u přátel, ti by nám už vzkázali; a sám se rozběhl na policii. Schodiště se pod ním rozzelo jak černá studně; stupeň po stupni padal do beznaděje, každým krokem stávalo se vše tíže a neúprosněji brutálním zevním faktem. Mrtvolně pusté defilé ulic prosakovalo temným vlhkem: celá událost nabývala kruté skutečnosti, realizovala se a vzrůstala, jako by do ní vnikalo vždy více syrové a těžké hmoty. Koridory policejního ředitelství jsou i ve dne smutné; nyní jejich studený, opuštěny žal stal se reální součástí vidiny neštěstí a žlutá, krajně nevlídná kancelář umístila se v ní jako cizí mučivý fakt; neštěstí nabylo cizího zvuku bezúčastným hlasem úředníka – “Nic nebylo hlášeno; jak se jmenuje vaše sestra?” – Martinec odcházel se sevřeným srdcem; věc se ustavičně stávala surovější a rozlehlejší; spícím městem se řítí drožka ke komisařstvím, k ochranné stanici, od špitálu k špitálu; všude čekání, pusto, trýznivé ticho, konečně kroky na chodbě a hrubý ospalý hlas – Nikam nebyla toho dne dopravena mrtvá nebo raněná dívka; ale všechno faktické a zevní, nemilosrdné a cizí, s čím se setkal na své štvavé cestě, splynulo s přeludy neštěstí v nezměrný a složitý svět bídy.