Karel Čapek - Boží muka

“To nemohu říci,” pravil Martinec stísněně, “nevím vůbec, co je možné; mohu jen říci, že naprosto nebylo důvodu, aby utekla.”

“Nehledáme důvodů: ty náležejí jen jí. Každá Lída může nás překvapit a udělat něco, co by od ní nikdo nečekal. Neznáme jejích pohnutek. Do duše jí nevnikneme.

Martinče, s důvody nelze počítat, je jich možno množství bez konce; ale skutků je daleko méně, a proto jejich logika je jednodušší. Je nekonečný počet motivů, kterých se můžeme u Lídy domýšlet, ale skutků, které mohla udělat nebo které se s ní mohly stát, je výběr omezený. Jednáním vlastně končí každá neomezenost. Činy nejsou už tak osobní jako pohnutky k nim; je v nich uniformnost, opakování a pravidelnost, která nezávisí na našich pohnutkách a která se vůbec vymyká našemu přání a motivování. Skutky jsou fatální.

Raskolnikov měl neobyčejné pohnutky k svému zločinu; jeho plán byl promyšlen dopodrobna a naprosto původně; ale provedení samo dopadlo nakonec jaksi tuctově, nápadně stejně jako u sta sprostých loupežných vražd před ním a po něm. Ale nejpodivnější je, že se to tak stalo vlastně jen náhodou.

Dejme tomu, každá sebevražda je zcela osobně motivována: ale obyčejně podobné sebevraždy následují po sobě; obyčejně služky sáhnou k jedu, a ne k provazu na prádlo; není to nutné, ale je to pravidlo obyčejnosti. Bezvědomě sledujeme při svých skutcích směr nejčastějšího opakování, a snad i skutečnost sama jde tím směrem. Čím je něco obyčejnější, tím snáze se to stane. Některé fakty se obyčejně objevují sdruženy, ne z nějaké nutné příčinnosti, nýbrž jaksi náhodně, ze zvyku a bezděky – Zkrátka nezávisí to na nás. Je to čirá konkomitance. Můžeme tedy předpokládat, že i v případu Lídině hraje obyčejnost svou roli.”

“Lídin případ není obyčejný,” namítal Martinec.

“Je třeba docela neobyčejný,” řekl Holub; “ale existuje paradoxie neobyčejných případů: že se vracejí. Opakují se neštěstí, sebevraždy, zločiny i rekordy. Hráči na ruletě přímo počítají s paradoxií náhod, s opakováním vzácných případů. Zkrátka ani neobvyklé případy nevylučují fatální stejnost a opakování. I Lídino neštěstí má své nedávné nápadné analogie.

Vy chcete nalézt Lídu: chcete řešit tajemství, jehož podmínky vám unikají. Všechny dohady jsou možné; čím méně víme, tím více jich je možno. Zbývá tedy jen jediné: najíti mezi všemi myslitelnými možnostmi tu nejpravděpodobnější a nejspíše možnou; a to je ta, která je poměrně obyčejná, všední, známá a snadná. Všechno obyčejné je pravděpodobné, ne proto, že by to bylo lépe motivováno, nýbrž proto, že se to děje nejčastěji. Úsudek pravděpodobnosti musí pracovat s obyčejností případů, s mimovolným opakováním skutků; musí počítat s tím, že při sebeosobnějších a neznámých podmínkách vycházejí pravidelné výsledky fatálně neosobní, stejné, a tedy předvídatelné; jeho úkolem není nalézti faktum, nýbrž prokázati fátum, jež platí slepě a pravidelně.

Neznáme fakt Lídina případu a namáháme se vymyslet aspoň jeho pravděpodobný děj; ale dejte pozor, tím pokoušíme fátum. To a to shledáme pravděpodobným; i budeme spoléhat, že osud si opravdu podrobil Lídiny skutky a vedl ji, bezvědomou, svým směrem.

Myslím si jako vy, že tu jde o záležitost, – která – se týká Lídy jako ženy. Je to nanejvýš pravděpodobné, protože Lída je hezká. Otázka je, jde-li tu o násilí nebo ne. Vy si ovšem myslíte – – Ale násilí není tak snadné, jak si snad představujete. Lída nemohla být jednoduše přepadena. Hleďte, kdybyste si chtěl vymýšlet, co všechno se mohlo stát, nebyli bychom nikdy hotovi. Zavléci a znásilniti velikou dívku zde ve městě bylo by možno jen za mimořádných vnějších okolností; a neobyčejné okolnosti jsou věcí fantazie, ale ne pravděpodobnosti.

Bohužel vás nemohu přesvědčovat subtilními důvody; nemám jich. Je-li vyloučena sebevražda a neštěstí, jde buď o násilí, nebo o útěk. Ale násilí se děje nejčastěji za jiných poměrů, na venkově, v jiných vrstvách – Zkrátka nepamatuji se vůbec, že by se něco takového kdy stalo v našich okolnostech; proti tomu jsou desítky a sta útěků; tedy Lída je daleko spíše vystavena útěku než znásilnění, protože útěk je poměrně všední.”

“Je Lída všední?” řekl Martinec tiše.

“Není; tím hůře pro ni, stalo-li se to. Obyčejně nechávají milenci útěkem za sebou nějakou překážku. Jelikož nikdo Lídě nebránil v jejích stycích, tedy něco jí bránilo, něco neřešitelného, morálního, co musila násilím překročit. Byl tu asi někdo, koho nikdo z vás nezná. Překážka byla patrně na jeho straně. Můžete si tu myslit cokoli romantického; ale obyčejný případ je spíše cynický. Pravá láska má příliš velikou schopnost utrpení, než aby hned sáhla po takovém řešení. Ve většině případů je děvče obětí, je nevolně zapleteno ve vášeň; v tom ohledu se věci pravidelně dějí tak, jako by rozhodoval ten nejhrubší motiv. Vy jste mlád; najdete-li toho člověka, považoval byste snad za svou povinnost – za věc cti – – Jednoduše nemusíte s ním jednat jako se sobě rovným,” dodal Holub s náhlou účastí.

Mladý Martinec vstal. “Jste hotov?”

“Ještě ne. Je tu jeden nápadný fakt: že Lída odešla z domova klidně a že před odchodem s chutí jedla. Chuť k jídlu je snad jediné, čeho nelze předstírat; patrně tedy neměla ani tušení, že se již nevrátí. Nejspíše měla mít jen schůzku s tím neznámým; ale co se potom během odpoledne s ní stalo a v jakém stavu se ocitla, to nemůžeme pochopit: považujte to za poblouzení, – ale to je jenom jméno pro pohnutky svrchovaně neznámé. Muselo se s ní stát něco náhlého; kdyby se byla ještě vrátila domů, myslím, že by již nedovedla utéci; je to vůbec strašně záhadné. Martinče, snad ji najdete; ale neptejte se jí, nenuťte ji k vyznáním, nepokořujte ji.”

“Kde bych ji našel?” řekl Martinec netrpělivě.

“Je kdekoliv mimo Prahu. Jsou desettisíce míst, kde může být, a jsou možny nesčetné okolnosti, které mohly míti vliv na volbu cíle; ale my o nich nevíme. Kdyby Lída jednala s plnou rozvahou, a tedy brala v počet okolnosti nám neznámé, pak bychom nemohli uhodnouti, kde je; ale v případě, že volila cíl naslepo, v poblouzení, náhodou, můžeme se o to pokusit. To je paradox náhody.

Kdyby někdo sázel v ruletě podle nějakého nám neznámého plánu, nemohli bychom předem uhodnout jeho partii; ale hraje-li náhodně, nazdařbůh, můžeme s jakousi pravděpodobností říci, na která čísla mimovolně vsadí: na svůj věk, na cifry, které má rád, na určité datum atd. Stejně je tomu v loterii a v každém hazardu; i u Lídy můžeme uhodnout, kam utekla, ale jen jednala-li slepě a bezsmyslně, jako v horečce.

Lidé by nesázeli do loterie, kdyby pro ně jistá čísla neměla zvláštního, neobyčejného přízvuku. Místo, které by Lída hazardně zvolila, muselo by pro ni mít takový přízvuk. Každý člověk má sympatii k jistým místům, třeba proto, že tam v mládí byl, nebo proto, že tam ještě nikdy nebyl, nebo že se mu líbí jejich jméno, – na tom nezáleží; vždy ta místa mají pro něho větší šance než ostatní svět. Snad byste si vzpomněl, že Lída mluvívala ráda o některých místech, že měla nějaký sen, že někam chtěla kdysi jeti; nebo jí určité místo prostě utkvělo v hlavě. Lída ráda říkala své fantazie; vzpomeňte si – hlavně na nahodilá slova. Právě teď jste se na něco rozpomenul.”