Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl první)

Za městem došli Šulcova povozu. Do Prahy jeli kolik dní a František byl už jako polámán, když ve bráně slezl z vozu. A tu nastalo divení. Viděl ve bráně vojáky, kteří je zastavili; když je propustili, otevřel se chlapci za branou nový svět. Vjeli do hlučných, živých ulic, v nichž se lidmi a povozy jen hemžilo, vjeli pak do nádvoří veliké hospody, kde všecko hlučelo, křičelo, na sebe volalo, kde na špinavém nádvoří, nad nímž kolem dokola pavlače se vznášely, stálo mnoho vysokých těžkých vozů pod plachtami i bez nich. Starý Šulc řídil svou archu, jež nebyla z nejmenších, tak jistě a obratně a vjel do té spousty, jako by tu sám byl. A všude ho vítali, podomek, sám hospodský a jiní; kam se podíval, všude samí známí. Tenkráte byli formani vzácní, tenkráte byl jejich zlatý věk.

Všechna ta vřava, všechen ten hluk a ruch Františka zrovna omamovaly, takže za těch prvních chvil i na domov zapomněl, ke kterému v myšlenkách ubíhal po všechnu sem cestu. Ráno se musil obléci do svátečních šatů, otec se také vystrojil, a zamířili nejprve ke Strádeckému, bratranci kmotříčkovu, znamenitému pozaunéři. Ten je zavedl do kláštera benediktinského na Starém Městě.

U fortny zahlédl František nejprve vrátného, jenž trochu šilhal a měl veliká ústa. Hoch byl jako kuřátko. Všecko dojímalo, omamovalo jeho mysl, tam ve městě hluk a rej, tu hluboké klášterní ticho, vysoká, nevídaná stavba, množství dveří, ochoz, šeré, jako nekonečné chodby, začernalé na nich velké obrazy svatých mučedníků vyhublých tváří, nahých, zmučených těl, i bradatých mučitelů jejich v divných turbanech a korunách, v červených rouchách, výrazu ukrutného.

Kolem chodbou mihl se tu tam nějaký mnich, před nímž otec i Strádecký, majíce smeknuto jako František, se ukláněli; posléze vešli do nějakého pokoje o dvou velikých oknech, tlustých zdí, a tam stanuli před knězem vysoké, vážné postavy. Byl to převor. Tomu Františka, jenž mu pln bázně ruku políbil, představili, a on pak, zavolav jiného kněze, poručil, aby se hoch podrobil zkoušce, kterou si již jednou odbyl, a to u Strádeckého. Ten nyní se jen usmíval věda, co v klučinovi je a že regens chori bratranec mu nelhal.

František spustil svým jasným, stříbrným hlasem, a kněží na první jeho čisté zvuky krásně intonované na sebe se podívali. František zpíval jako skřivánek. Jak prve byl zaražen a ostýchav, tak nyní za zpěvu všechno ze sebe setřásl a na vše zapomněl. Měl vyhráno; byl přijat.

Ještě toho dne přenesli do kláštera jeho truhličku. Ten den mu ještě ponechali, aby si zůstal s otcem. Nazejtří však musil se s ním rozloučiti. Otec býval vždycky pžísný, takže se ho děti bály náramně, nikdy se s nimi tak nelaskal jako matka, zůstávaje skoro ustavičně vážný a přísný.

V ten okamžik však, kdy mu František ruku líbal a spánembohem dával, zahlédl v otcových očích slzy. Bylo to poprvé za jeho živobytí. To chlapce ještě více dojalo. Sotva mohl promluviti, sotva domů matce a všem vzkázati, že je ještě jednou všechny pozdravuje a aby mu psali, až zase starý Šulc pojede do Prahy.

Do kláštera ho již otec nevyprovázel. Až k fortně ho zavedl Strádecký. U fortny ho přijal vrátný Růžička, jenž, vida chlapce uplakaného, jal se ho dost těšiti, jak myslil, že nejlépe, a to veselou a žerty, a hned také začal o buchtách a koláčích, dala-li mu maminka do truhly. To již vedl Frantíka nahoru do světnice, kterou obývali choralisté.

Jak se fortna za mladým choralistou zavřela, jak ho obklopily klášterní ticho a samota, probudily se mu zármutek v srdci, hlukem velkého města a sterými novými dojmy ztlumený, i hluboká touha po domově. Za dne to ještě chodilo, poněvadž se mu bylo přemáhati kvůli ostatním chlapcům choralistům, s ním v jedné jizbě bydlícím, aby se mu snad nevysmáli. Nejhůře však bylo navečer, kdy soumrak ukládal se v jejich odlehlé, tiché světnici, a v neděli odpoledne. Nejednou si v noci zaplakal, ukrývaje hlavu do podušky, aby hoši neslyšeli, a kolikráte také za dne zaběhl do klášterní zahrady a tam někde v koutě u zdi na kamenné omšené lávce pod bujnými keři bezovými, z nichž chladná jeseň rvala zdobu listovou, uvolňoval si pláčem.

Co se po domově navzpomínal a zvláště po mamince! Nebylo zpočátku ani hodiny, které by v duchu domů nezaběhl nebo nepomyslil, co asi tou dobou dělají. Co se také namodlil, jak mu matka doma poradila, jednak pro svou potěchu, jednak za všechny doma, zvláště za rodiče, přičemž nejvíce myslil na matku. Také pak v tom poslechl její rady, že si zazpíval, když na něj tesknota přicházela, a to ty její vážné, starodávné písně, kterých si tak vážila, majíc je po svém dědovi. Hoch netušil ani, že by ho velební páni z kláštera málo pochválili, kdyby je zaslechli.

Kamarádi se jim také divili, neboť nikdy jich neslyšeli, a někdy si také zavtipkovali, že zpívá takové poutnické. Jinak se s nimi dobře snášel a záhy se s nimi spřátelil. Byli čtyři i s Františkem. Všichni kromě něho meškali tu již delší dobu a vyznali se v klášteře jak náleží. Co do zpěvu žádný se Františkovi nevyrovnal, co do cviku je pak záhy dohonil. Měltě z domova od kmotříčka znamenitý základ, a páter regens chori si dal na malém zpěváčkovi, jehož nadání záhy poznal a jejž si oblíbil, jaksepatří záležeti.

Cvičení zpěvného bylo dosti, zato pak v kostele zpěv šel výborně. Kromě toho zpívání měli mladí choralisté ještě tu povinnost, že velebným pánům přisluhovali při obědě a při večeři. Jinak byli posíláni do škol. Všichni chodili do latinských, jen František musil ještě do hlavní školy.

A to bylo to nejhorší, to byl tvrdý oříšek, přičemž zažil podobných dojmů jako doma, když chodíval na německý privát. Z toho, co mu Damián Peliňka za těch teskných a trudných hodin vykládal, mnoho neodnesl, a tak to bylo kruté učení ve škole, kde bylo již všecko po německu a sám učitel také Němec. Byl to mladý piarista, jenž rákosky z ruky neodložil a ustavičně jí poflakoval, popřípadě náležitě přitužuje a sole.

Časem také vjel chlapcům do vlasů a František si dobře zapamatoval, jak těm, kteří pouze Čechové byli, při tom vlasů krákání zuby zatínaje zlostně říkával: ,,Du Raker-Šlowake!“ To bylo obyčejně, když ubožáci neuměli náboženství po německu. Paměť jejich nemohla nikdy zvládnouti třeba několik stránek katechismu, z nichž jenom sem tam nějakému slovu rozuměli. Jaké to bylo trápení, nežli se naučili tomu zpaměti, kolikráte František divže neplakal nad německou knížkou, omrzelostí, nechutí i strachem před zítřejší hodinou, kdy měl odříkávati ty věci jako když bičem mrská, kdy mu hrozily klofce i rákoska, i to protivné ,,Raker-Šlowake“.

Nerozuměli tomu, ale cítili, že učitel, čili, jak piaristovi říkali, pan profesor, chtěl je ponížiti a potupiti. Však se o to také před hodinou kolikráte seprali, když se těch několik hochů německých ve škole jalo je tupiti tím Rakeršlowákem. Tenkráte si Frantík kolikráte vzpomněl na kmotra učitele, jak mluvil o němčině a jak by se byl pro ni málem s otcem chytl.

Životu klášternímu během času přivykal; musil. Již se skoro všude vyznal, proběhl všechny chodby a chodbičky i schody, a nic se nelekal velikých olejových obrazů po stěnách visících a valně už zašlých a zčernalých. Nejčastěji se ohlížel po vysokých dveřích, za nimiž že je bibliotéka, zvěděl od kamarádů. Slyšel také, co je tam knih, jak vysoko jsou v regálech narovnány, až do stropu, a jak krásné.