Jirásek Alois - F. L. Věk (Díl první)

Věková neměla valné radosti. Věk poklidně čekal, až učitel domluví, a pak se ozval po kupecku: „Nu a stálo by to štěstí za to?“

„Bodejť by nestálo! Strava všecka zadarmo a byt i šatstvo, zkrátka všecko zaopatření zdarma, a František by chodil přitom do latinských škol. Vystuduje, ani groše za něj nevydáte, a nežli se nadějete, bude z něho pan páter.“

„Ale ještě je mladý –,“ ozvala se matka lekajíc se, že by se měla se svým nejmladším tak náhle rozloučiti, že by její mazánek musil v tak útlém věku sám do světa, do velkého města. Ale muž jinak uvažoval. Ovšem na to také pomyslil, že je hochovi sotva deset let, že to je na něj mnoho tak záhy do světa; než v hlavě si hned vypočetl, že by ho takto mohl nejlépe a lacino opatřiti, a to rozhodlo. Marné pak byly veškery námitky ženiny. Havránek odcházeje měl již určitou odpověď, jakou má Strádeckému, svému bratranci, znamenitému pozaunistovi, napsati. Když kmotr odešel, Věková všecka zaražena ani nemluvila. Trhla však sebou, když se po chvíli na síni ozval Františkův hlas.

„Řekni si mu sám, já mu to říkat nebudu –,“ děla rozhodně a vyšla ven, majíc oči slzami zality.

Frantík se přihnal všechen rozjařen a vesel, ale hned zarazil, jak spatřil otce, a hned také na jeho tváři poznal, že se něco stalo. Zvěděl to bez prodlení. Otec mu zkrátka novinu tu oznámil a pak se ho optal:

„Tak chceš-li do Prahy? Do toho kláštera za zpěváka?“

Ohromený hoch upřel na něj oči, okamžik mlčel, ale pak ze strachu, nesměje nikdy odmlouvati, pokývl hlavou a zalezl do koutka.

Věkovou zrovna píchlo, když poté vstoupivši do světnice, zahlédla Františka v koutku jako zařezaného. Byl jako kuřátko, ani nehlesl, dobře však porozuměla jeho pohledu, který na ni upřel, když vstoupila.

Ale to pořád ještě nebylo jako pravda: teprva to na chlapce dolehlo, když docházely poslední dny, kdy se dosýpal čas jeho pobytu v domově. Pak bylo hůře.

Zatím matka s nejstarší sestrou Františkovou všechno pilně chystaly a připravovaly: pěkné lněné košile a jiné prádlo i vše, čeho bylo mladému choralistovi třeba. Ten po prvním dojmu, jak novinu od otce uslyšel, sice se vzpamatoval a venku mezi kamarády se i rozveselil; než stávalo se mu, že právě když byl nejveselejší, nějak ho píchlo, zarazil se, a to pomyšlením, že již tu dlouho nebude. Poslední dny skoro se z domu ani nehnul, zůstávaje pořád u maminky. Rozuměla mu, a jsouc jeho příchylností pohnuta ještě více ho litovala a často si zavzdychala, i také se jí oči zakalily. Ale před synkem nedala tak najevo; těšíc ho hlavu mu hladila a starala se, jak by těch několik dní mu osladila. Vařila všecko, co on rád, a stranou mu ještě přilepšila.

Pozdě odpoledne vyběhl František na dvorek, za dvorkem kolnou ven a stanul na cestě vedoucí těmi místy, kde stávaly za starodávna hradby a bašty, po nichž tu tam v sousedství zůstávala skrovná památka. Pod cestou byl zděný taras, pod tarasem potok, za potokem jejich bývalé stavení, vedle něho Žalmanovo. Zahrádka jeho byla právě vyjasněna paprsky zapadajícího slunce. Světlo jeho hořelo v nízkém okénku starochovy chalupy i v koruně staré olše u potoka, jenž skoro všechen vyschlý tou dobou plížil se tiše ve stínech.

Na rozkaz otcův byl František dnešního odpůldne leckdes dát spánembohem. Když si již všechno oběhl – nebyla to pro něj snadná cesta – ptal se stranou matky, mohl-li by dáti také starému Žalmanovi spánembohem.

Matka se na chvilku rozmýšlela, pak ho z toho zradila. „Bylo by dobře,“ děla, „ale Žalman se zlobí a mohl by tě ještě nějak odbýt. Zatím nech; až se s ním sejdu, povím mu, že ses chtěl s ním rozloučit.“

František tedy nešel, ale podívat se na jeho chalupu si přece vyběhl, chovaje tajné přání, kdyby tak náhodou Žalman vyšel. Nemohlť na starce, kterého si tuze oblíbil, zapomenouti. Tak stál na tarasu a čekal, i dočkal se. Starý soused, bělovlasý, jako výr o samotě žijící, vyšel přece ze svého brlohu, aby sňal přízi rozvěšenou na bidle mezi stromy. A vtom se ozvalo z tarasu ne tuze nahlas a nejisté: „Žalmane!“

Poohlédl se, ale již se opět obrátil, sbíraje chvatně přízi.

„Já jedu zítra do Prahy, Žalmane, nadobro –,“ ozvalo se opět z tarasu. Staroch se na ta slova přece ohlédl, zkrátka pak zvolal: „Bud spánembohem,“ a již pospíchal s přízí do stavení.

Tak rozloučil se nejmladší Věk se sousedem, u něhož strávil tolik pěkných chvil a jehož hněv jej tak dlouho hnětl.

Poslední večer v rodině minul. Hoch ulehl na lože, usnul, ale probudil se. Starost mu nedala spáti. A jak tak chvíli bdě ležel, zaslechl, že někdo vstává a že jde tichým krokem k jeho posteli. Maminka! Zamhouřil oči. Cítil, že se k němu sklání, cítil, že hladí zlehka jeho vlasy, dělá mu křížek na čelo a políbivši je tiše zase odchází. Bylo mu v ten okamžik milo; blažiloť ho, že ho matka má tak ráda. Vtom také zas usnul. Procitnul však záhy, a jak pomyslil, že dnes, už dnes, zatrnulo v něm.

Přirachotil veliký formanský vůz; při něm u velikých těžkých koní, jejichž chomouty byly ozdobeny mosaznými kotouči červeným suknem podšitými a jezevčí koží, stál starý Šulc v modré formanské košili bíle vyšívané, v černých kožených spodkách až po kolena a v modrých punčochách. Střevíce jeho bez přezek byly náramně těžké pro podkůvky a hřeby, jimiž podešve byly vybity. V tu chvíli byl František ve škole loučit se s kmotřičkou, neboť regens chori meškal u nich, u Věků.

Kmotřička vybírala ve sklenné polici všechny šálky (byli na nich vymalovaní pastýřkové a pastýřky), shánějíc v nich kdejaký groš, nebo tam bylo její tajné repositorium, aby dala kmotřenci něco na cestu. Pak ho zulíbala, křížkem požehnala, svěcenou vodou z cínové kropeničky u dveří postříkala, a již šel plačky ze školy, v níž zažil tolik radostných a trapných chvilek. Tou dobou Damiána Peliněky, mládence s dlouhým, tenkým nosem a dlouhým copem, nebylo právě doma.

Zatím u Věků naložili Františkovi truhlici se vší jeho výbavou na vůz starého Šulce. Nyní nastalo to pravé, nejsmutnější loučení, když starý Šulc, udělav bičem tři kříže před koňmi, zatrhl řemennou opratí.

Oříšek, jeho psík useknutého ohonu, jal se prudko štěkat, z předku těžkého vozu skočil na voj, z voje na koně a z jednoho na druhého přeskakuje pobíhal jim po hřbetě jako po lavici.

Starého Šulce vysoká archa již rachotila, malované síto a veliká lucerna po straně se rozhoupaly, povoz vyjel z náměstí, a u Věkových se ještě loučili. A nebýti přísného napomenutí kupcova, bylo by ještě déle trvalo.

Věková synka, jenž pro slzy na cestu neviděl, sama také plačíc vyprovodila až ke bráně. Za branou kus šel kmotříček regens chori, a ten Františkovi znovu důtklivě připomínal, aby houslí nenechával, ale pilně se učil a na jiné nástroje také, v Praze že je dost příležitosti, a také aby nezapomněl, kdyby tak na nějaké noty přišel, které by byly třeba pro něj, jako pro kmotra, aby mu je opatřil nebo opsal, a ať se ve všem řídí radou Strádeckého, to že je znamenitý muzikant.

Pak už jen otec zůstal a ten jel s chlapcem až do Prahy. V tom Věková nepolevila. Chtěltě otec synka svého odevzdati starému Šulcovi, který znal Prahu jako své město, aby ho do kláštera zavedl. Než naléhání manželčinu Věk povolil a jel také, maje na hlavě nedělní třírohý klobouk a přes tmavozelený kabát límcový plášť.