Morgan Rice - Aréna 3

“Rozmnožovali?” řekne Ben pod vousy. “Používáte pro to zvláštní pojmenování.”

Generál našpulí rty. “Chápu, že máte otázky, ohledně toho, jak to tu funguje a chápu, že pro vás, jako příchozí zvenčí, to může být nezvyklé. Ale tvrz Noix přežila, díky pravidlům, které jsme zavedli, díky našemu vedení. Naši obyvatelé je chápou a respektují.”

“A my také,” dodám rychle. Otočím se a položím sestře ruku na ramena. “Pojď, Bree, půjdeme dovnitř. Těším se na to, až potkáme naše spolubydlící.”

Generál kývne. “Vysvětlí vám, jak to tu funguje. Až bude čas na oběd, běžte s nimi.”

Zasalutuje nám na pozdrav a potom odejde se svými vojáky.

*

Veselá Američanka, jménem Neena, nás provází naším novým domovem. Je “matka” domu, který se skládá, jak nám vypráví, ze skupiny dospívajících dívek a mladých žen. Vysvětluje, že zbytek spolubydlících jsou v práci a že se s nimi setkáme večer.

“Nechám vás, abyste se zabydleli,” usmívá se srdečně. “Dům plný dvaceti žen může být někdy přespříliš.”

Zavede nás do malého, jednoduchého pokoje s patrovými postelemi.

“Budete muset sdílet pokoj,” řekne. “Není to úplně pětihvězdičkové letovisko.”

Usměji se.

“Je to perfektní,” řeknu, když vstoupím do pokoje.

Znovu jsem přemožena pocitem míru a bezpečí. Nemohu si vzpomenout, kdy jsem naposledy stála v pokoji, který voněl čistotou, ve kterém byl setřený prach, byl naleštěný a vyluxovaný. Světlo proniká dovnitř oknem a díky němu pokoj vypadá ještě příjemněji.

Poprvé za dlouhou dobu se cítím v bezpečí.

Penelope se také líbí. Lítá šťastně dokola, skáče na postele, vrtí ocasem a štěká.

“Musím přiznat, že je vzrušující, mít v době psa,” říká Neena. “Ostatní dívky ji budou zbožňovat.”

Bree se zazubí od ucha k uchu, pyšná majitelka každým coulem.

“Je na psa tak chytrá,” řekne. “Jednou nám zachránila život, když —”

Chytnu Bree za paži a zmáčknu ji, abych ji ztišila. Z nějakého důvodu nechci, aby se o tom, čím jsme si prošli, mluvilo v našem novém domově. Chci, aby to pro nás byl nový začátek, nezatížený minulostí. Ještě víc si nepřeji, aby kdokoli věděl o arénách, pokud to vědět nemusí. Zabila jsem lidi. Změní to způsob, jak na mě pohlíží, udělá je to obezřetnějšími a já nevím, jestli se s tím právě nyní dokážu vypořádat.

Zdá se, že Bree pochopila, co se jí snažím kradmo říci. Nechá svůj příběh zmizet do éteru a zdá se, že si toho Neena nevšimla.

“Na posteli máte věci,” řekne. “Není to mnoho, jen pár věcí jako prvotní pomoc.”

Na každé posteli máme pečlivě naskládané oblečení. Je vyrobené ze stejného tmavého materiálu, který nosí Generál Reece a její armáda. Materiál je hrubý; dovtípím se, že to musí být doma vypěstovaná bavlna, přírodně zbarvená barvivy a ušitá jako uniforma krejčími, o kterých se nám zmínila.

“Děvčata, chcete se před obědem umýt?” zeptá se Neena.

Pokývám a Neena, ještě než mě opustí, mě zavede do malé koupelny, která slouží všem dvaceti obyvatelům domu. Je jen základní a voda je studená, ale je to úžasný pocit, být znovu čistá.

Když se Bree vrátí zpět do našeho pokoje poté, co si dala sprchu, začne se smát.

“Vypadáš legračně,” řekne mi.

Převlékla jsem se do tuhé uniformy, která zde pro mě byla. Pramínky vlasů mi visí na ramenou a dělají na látce mokré fleky.

“Kouše to,” řeknu a nepohodlně sebou šiju.

“Ale je to čisté,” odpoví Bree a prsty hladí materiál své uniformy. “A nové.”

Vím, co má na mysli. Je to několik let, co jsme získali něco vlastního, co nebylo ukradené, nalezené nebo recyklované. Toto je oblečení, které nikdy nebylo nošeno. Poprvé za dlouhou dobu máme něco vlastního.

Společně s novým oblečením také dostáváme ručníky, boty, pyžamo, tužku, zápisník, hodinky, baterku na svícení, píšťalku a kapesní nůž. Je to jako malý dárkový balíček. Z toho, co jsem o tomto místě zatím zjistila, obsah pasuje na tvrz Noix.

Neena nás vede z domu ven na ulici a po krátké chůzi nás přivítá větší budova. Podívám se nahoru. Vypadá jako městský úřad, ale i tak je jednoduchá a neoznačená.

Vejdeme dovnitř a okamžitě ucítím vůni jídla. Začnou se mi sbíhat sliny, zatímco Bree se otevřou doširoka oči. Místnost je plná stolů, většina z nich je obsazená farmáři, rozpoznatelnými podle jejich zabláceného oblečení a opálenou kůži.

“Támhle je Ben a Charlie,” řekne Bree a ukazuje na stůl.

Všimnu si, že mají oba talíře, do výšky naložené jídlem a oba se cpou.

Neena si asi všimla toužebného pohledu v mém obličeji, protože se usměje a řekne, “Jděte za nimi. Přinesu vám nějaké jídlo.”

Poděkujeme jí a jdeme si sednout k Charliemu a Benovi na lavici, která za obsazená farmáři. Všichni na nás slušně kývnou a my se usadíme. Na komunitu, která nepřijímá lidi zvenčí, se zdají být poměrně přívětiví, ohledně náhlého příchodu urousaných, vyhladovělých dětí a jednooké čivavy.

“Někdo se cítí jako doma,” řeknu Benovi, zatímco si cpe další nálož jídla do pusy.

Ale do očí se mu vrátil starý ztrápený pohled. Jeho zevnějšek je čistý, ale jeho mysl se zdá být zanešená věcmi, kterými si prošel. A i když jí, dělá to mechanicky. Ne stejným způsobem jako Charlie, který jako by měl požitek z každého sousta. Ben jí jako by jídlo ani nechutnal. A co víc, neřekne ani slovo, když si k němu přisedneme, téměř jako by si nevšiml, že tam jsme. Nemohu si pomoci a mám o něj strach. Slyšela jsem o lidech, kteří si prošli strašná muka a pak se zhroutili hned, jak se dostali do bezpečí. Modlím se, aby Ben nebyl jedním z nich.

Jsem vyrušená, když se Neena vrátí s dvěma talíři jídla, jedním pro Bree a druhým pro mne, naloženými kuřetem na másle a česneku, pečenými brambory a přílohou z pálivé cukety a rajčat. Už si ani nemohu vzpomenout, kdy jsem viděla takovéto jídlo. Vypadá to jako jídlo z restaurace.

Nemohu se udržet. Začnu ho hltat a mé chuťové pohárky ožijí. Je naprosto vynikající. Tolik let jsem přežívala na nejjednodušším jídle, nejmenších porcích a učila jsem se netoužit po dalším. Nyní se konečně mohu uvolnit.

Bree se trochu víc ovládá. Předtím, než sama jí, dá velkou porci kuřete Penelope. Cítím se trochu zahanbená způsobem, jakým hltám své jídlo, jako by na tom závisel můj život, ale etiketa stolování momentálně není mou prioritou.

U stolu naproti nám si všimnu chlapce, který vypadá trochu starší, než já, který krmí kusy mata pitbull teriéra. Chlapec vypadá přesně jako ten typ, který by pitbull teriéra vlastnil. Má oholenou hlavu, tmavé obočí, zadumané oči a domýšlivý úsměv.

“Kdo je to?” zeptá se Bree a kývne na čivavu.

“Penelope,” řekne. “A ten tvůj?”

“Jack,” řekne chlapec a hravě drbe psa na krku.

“Myslela jsem, že sem zvířata nesmí,” řeknu.

Jeho oči se do mých intenzivně a vztekle zadívají.

“Je to hlídací pes,” odpoví. Potom se podívá na Bree. “Myslíš, že by se Penelope a Jack chtěli přátelit?”

Bree se zasměje. “Možná.”

Oba své postaví na zem. Oba si okamžitě začnou hrát, jeden druhého honí a tlapkami chňapou po tváři toho druhého.

K mému překvapení potom Jack vyskočí na můj klín a uštědří mi velké, uslintané, horké líznutí přes můj obličej.