Morgan Rice - Aréna 3

Ostatní se smějí a já si také nemohu pomoci.

“Myslím, že se mu Brooke líbí víc než Penelope,” řekne Bree a zazubí se.

“Myslím, že máš pravdu,” odpoví chlapec a upřeně se na mě dívá.

Konečně se mi podaří Jacka odstrčit a rukávem si otřu jeho sliny z tváře, chlapec se na mě dívá, zdá se, že se baví. Odtrhne kus chleba svými silnými prsty a jeden konec namočí do šťávy na talíři.

“Takže,” řekne předtím, než si kousne, “hádám, že Brooke je tvá sestra.”

“Ano,” řekne Bree. “A já jsem Bree.”

I když má plnou pusu, odpoví, “Ryan,” posune se po lavici, natáhne ruku a podá si ji s Bree.

Potom ji napřáhne ke mně. Podívám se vzhůru. Jeho tmavé oči se do mě zaboří, až mě bodne v žaludku. Ten pocit mi připomíná první okamžik, kdy jsem spatřila Logana: ne ten teplý, pomalu zesilující pocit, který jsem cítila k Benovi, ale okamžitou přitažlivost, ze které se zastavuje srdce. Nechci se ho dotknout, obávám se, že tím prozradím tu přitažlivost.

Okamžitě se cítím na vině, že k němu vůbec nějakou přitažlivost cítím. Je to jen několik hodin, co jsem snila o Loganovi. Stále mi chybí.

Podezíravě se podívám na Ryanovu nataženou ruku. Nemám na výběr. Jen tak to nevzdá. Uchopím ji a doufám, že to proběhne rychle. Pak se podívám zpět dolů na své jídlo, doufám, že si nevšimne, že jsem zčervenala.

Ryan se na mě dívá jak jím. Jen tak tak vidím jeho křivácký úsměv koutkem oka. Dívá se na mě tak intenzivně, že se mi třese srdce.

“Tvá sestra má zdravou chuť k jídlu,” řekne, hovoří k Bree, ale dívá se celou dobu na mě. “A máslo na bradě.”

Bree se směje, ale já se cítím rozpačitě a ještě více rudnu.

“Jen žertuji,” řekne Ryan. “Není třeba vyhlížet tak rozčíleně.”

“Já nejsem rozčílená,” odpovím ostře. “Jen se snažím v klidu najíst.”

Ryan při smíchu zakloní hlavu; snažila jsem se ho zbavit, ale zdá se, že ho má slova jen povzbudila. Jeho tmavé oči jiskří.

“Takže ty jsi z arény,” řekne.

Nesnadno polknu. “Kdo ti to řekl?”

A potom si vedle sebe všimnu Charlieho provinilého pohledu. Musel už naše muka vyzradit. To je ale začátek.

Já nic neříkám.

“Já tě nesoudím,” řekne Ryan. “Vlastně jsem ohromený.”

Při těch slovech se Ben ohlédne. Celou dobu byl ve vlastním světě, jako by ztracen ve vlastních myšlenkách, ale nyní je náhle ostražitý, jak na nás pohlédne, má v očích záblesk žárlivosti.

“Vrátil jsi se právě z polí jako ostatní?” zeptám se Ryana, snažím se nasměrovat konverzaci na bezpečnou půdu.

Ryan se pro sebe usměje, jako by byl rád, že má konečně mou pozornost. “Vlastně jsem dnes ráno hlídal.”

“Opravdu?” Zeptám se s vážným zájmem. “Jak to probíhá?”

Ryan se protáhne na židli, udělá si pohodlí a začne vysvětlovat.

“Jedna skupina hlídá nepřetržitě vnější hranice, zatímco druhá skupina hlídá uvnitř, ujišťuje se, že všichni následují pravidla. A ujišťuje se, že nikdo není příliš horlivý po pravomocích, střídáme se a rotujeme. Každý to musí dělat, dokonce i děti. Chci říct, že vy to nebudete muset dělat ještě nějakou dobu, protože se zotavujete, ale—”

“Já chci,” řeknu náhle a přeruším ho.

Myšlenka na to, že jen tak posedávám a nic nedělám, mě děsí. Jestli budu jen tak posedávat, moje mysl mě zase začne šálit. Budu mít vidiny Rose a Flo. Uvidím Logana. Nevím, jestli mé těžké srdce zvládne ho znovu vidět.

“No jednou budeš—” začne Ryan.

“Teď,” řeknu rozhodně. “Mohu jít s tebou na tvou směnu?”

Ryan se na mě překvapeně podívá a já v jeho očích vidím zájem a respekt.

“Zeptám se Generála Reece, jestli souhlasí s tím, abych s sebou někoho měl.”

“Přidej ještě jednoho,” řekne Ben najednou.

Podívám se na Bena a poprvé, co jsme sem přišli, se zdá být plně při smyslech.

“Jsi si jistý, že to skutečně chceš?” Zeptám se ho.

Tvrdě pokývá. “Jestli si ty myslíš, že jsi připravena na hlídku, pak já jsem určitě.”

Ryan kývne, vypadá, že ho Ben ohromil stejně jako já. Ale nejsem si úplně jistá, že Benovi je dost dobře na to, aby šel. Vypadá vyčerpaně, jeho oči jsou ohraničené černými stíny a já si nemohu pomoci, ale mám dojem, že jenom chce jít také, protože mě nechce nechat o samotě s Ryanem.

A potom mě napadne: do čeho jsem se to zapletla?

Ryan vede mě a Bena přes celou tvrz Noix, směřujeme ke zbrojnímu skladu a jak kráčíme, cítím se poprvé po měsících nasycená. Žaludek mám téměř až nepříjemně ztěžklý. Je to dobrý pocit. Také je dobrý pocit jít na stráž, mít cíl a smysl a něco, co odpoutá mou pozornost. Myslím, že bych se bez toho zbláznila.

Projdeme kolem mnoha lidí, všichni jakou tak čistí a dobře živení, jako Ryan; nikdo není zjizvený od radiace, nemá roztavenou kůži od nukleárního spadu. Nikomu nechybí končetiny nebo zuby nebo za sebou při chůzi netáhne deformovanou nohu. Tolik zdravě vypadajících lidí na jednou místě jsem viděla naposledy před válkou. Je to téměř zneklidňující.

Ryan kráčí vedle mě, ale Ben se táhne několik kroků za námi. Nesporně panuje napjatá atmosféra, kterou se snažím ignorovat tím, že veškerou pozornost věnuji Jackovi, pitbullovi, který se drží pevně u mé nohy, jako bych já, a ne Ryan, byla jeho pán

“Zalíbila ses mu,” řekne Ryan s potlačovaným smíchem.

Benova hlava se okamžitě pohne. Zamračí se. nemohu si pomoci a přemýšlím, proč Ben trval na tom, že půjde s námi. Nechci, aby kolem mě kroužil jako temný bouřkový mrak, a házel mým směrem podezíravé pohledy. Jsme jeden tým a vždy jsme byli a nelíbí se mi, že ho takto vidím. Příliš mnoho mi to připomíná způsob, jakým se choval k Loganovi; žárlivý, chtěl ode mne víc, než jsem mu byla schopná dát.

Alespoň se zdá, že Ryan si napětí nevšiml. Sebevědomě kráčí přes areál jako někdo, kdo nikdy nespatřil skutečnou smrt nebo destrukci. Ne jako Ben a já, jen naše kroky jakoby prozrazovaly naše minulá muka.

“Tak tady,” řekne Ryan pyšně, když otevře ohromné ocelové dveře.

Ve vzduchu se zvedne mračno krouživého prachu a zastře můj výhled. Když si sedne, poprvé spatřím poklady zbrojnice. Otevřou se mi ústa, když vstoupím dovnitř a prohlížím si pistole a ostřelovačské zbraně, automatické kuše a AK47. Jsem jako děcko v cukrárně.

Jak si prohlížím stěny, něco mě zaujme. Brokovnice. Připomíná mi jednu historickou, kterou měl otec vystavenou za sklem doma. Jdu k ní a vezmu ji.

“Jsi si jistá, že si tu věc chceš vzít?” Zeptá se Ryan, když v ruce testuji její váhu. “Pro tvou postavu by bylo lepší něco menšího.”

V několika vteřinách brokovnici zavřu a nabiji předtím, než si ji přiložím k ramenu pro pozici k výstřelu. Pohyby provádím jako expert; díky otci zacházím s brokovnicí s lehkostí.

“Myslím, že tahle mi sedne dobře,” řeknu.

Ryanovy oči se rozšíří překvapením. Zdá se, že na něj zapůsobila má znalost zbraní a nemohu si pomoci a cítím, jak se dmu pýchou.

Ben přimhouří oči a uchopí svou vlastní zbraň, pušku.

“Takže jste oba již předtím zbraně používali?” Zeptá se Ryan.

“Samozřejmě,” odpoví Ben trošku drsněji.

Vzpomenu si, jak jsem se poprvé setkala s Benem, když jsme se hnali zamrzlou krajinou, pronásledovali jsme otrokáře, kteří unesli naše sourozence. Byl se zbraní marný a v jeden okamžik ji dokonce upustil.