Morgan Rice - Aréna 3

Vážně pokývám, zatímco mám propletené ruce v klíně.

“Dříve jsme přijali lidi zvenčí,” pokračuje, “obzvláště děti, ale běžně to neděláme. V minulosti jsme byli ošáleni dětmi ve vašem věku.”

“My pro nikoho nepracujeme,” řeknu rychle. “Nejsme zvědové nebo něco takového.”

Skepticky se na mě podívá.

“Tak mi vysvětlete tu loď.”

Chvíli mi trvá, než to pochopím a potom si to uvědomím: když jsme byli zachráněni, cestovali jsme na ukradené otrokářské lodi. Uvědomuji si, že si musí myslet, že jsme součástí nějaké organizace.

“Ukradli jsme ji,” odpovím. “Použili jsme ji k útěku z Arény dvě.”

Vůdce se na mě dívá podezíravýma očima, jako by nevěřil, že jsme mohli utéci z arény.

“Sledoval vás někdo?” zeptá se. “Pokud jste utekli z arény a ukradli loď otrokářům, pak vás jistě musel někdo pronásledovat?”

Rozpomínám se na ostrov na Hudsonu, na neúnavnou hru na kočku a myš, kterou jsme hráli s otrokáři. Ale podařilo se nám utéci.

“Nikdo nás nepronásleduje,” řeknu sebejistě. “Máte moje slovo.”

Zamračí se.

“Já potřebuji víc než tvé slovo, Brooke,” protestuje Vůdce. “Celé město by bylo v nebezpečí, pokud by vás někdo sledoval.”

“Jediný důkaz, který mám je, že jsem ležela několik dní v nemocnice a nikdo ještě nepřišel.”

Vůdce přimhouří oči, ale zdá se, že mu má slova došla. Rozloží ruce na stole.

“V tom případě bych rád věděl, proč bychom vás měli přijmout. Proč bychom vás měli ubytovat? Živit vás?”

“Protože to je správné,” řeknu. “Jak jinak bychom znovu vybudovali naši civilizaci? Někdy se jeden o druhého musíme zase začít starat.”

Zdá se, že ho má slova rozčílila.

“Toto není hotel,” vyštěkne. “Není zde jídlo k mání zdarma. Všichni musí přispívat. Pokud vás necháme zůstat, očekává se, že budete pracovat. Tvrz Noix je jen pro lidi, kteří mohou přispět. Jenom pro tvrdé. Venku je hřbitov pro ty, kteří sem nezapadli. Nikdo zde neusíná na vavřínech. Tvrz Noix není jen o přežívání – trénujeme armádu přeživších.”

Cítím, jak se probudil můj instinkt bojovníka. Zatnu ruce v pěsti a bouchnu s nimi o stůl. “My můžeme přispívat. Nejsme slabé děti, které si jen hledají někoho, kdo se o ně postará. Bojovali jsme v arénách. Zabili jsme lidi, zvířata a monstra. Zachránili jsme lidi, děti. Jsme dobří lidé. Silní lidé.”

“Lidé, kteří jsou zvyklí dělat si věci po svém,” oponuje. “Jak si mám očekávat, že se naučíte žít pod vojenským vedením? Pravidla nás udržuji naživu. Pořádek je jediná věc, která nám brání v tom, abychom zmizeli jako ostatní. Máme hierarchii. Systém. Jak se poperete s tím, že budete dostávat rozkazy, co dělat po tolika letech, kdy jste byli venku a svobodní?”

Zhluboka se nadechnu.

“Náš otec byl ve vojsku,” řeknu. “Bree a já víme přesně, o čem to je.”

Odmlčí se a potom se na mě podívá tmavýma, těkavýma očima.

“Tvůj otec byl ve vojsku?”

“Ano,” odpovím tvrdě, trochu bez dechu kvůli tomu, že překypuji zlostí.

Vůdce se zamračí, potom pohne nějakými papíry na stole jako by něco hledal. Vidím, že je to dlouhý seznam jmen. Potom na mém znovu a znovu zaťuká prstem, pohlédne vzhůru a zamračí se.

“Moore,” vysloví mé příjmení. Potom se rozzáří.

“Není to Laurence Moore?”

Jak zazní jméno mého otce, zdá se, že mi docela přestane bít srdce.

“Ano,” Bree a já vykřikneme najednou.

“Znáte ho?” dodám a můj hlas zní zoufale a zběsile.

On se zakloní a pak se na nás dívá s úplně jiou úctou jako by se s námi sešel poprvé.

“Znám ho,” řekne a překvapeně pokyvuje.

Když slyším respekt v jeho hlase, jak hovoří o mém otci, zaplní mě pýcha. Nepřekvapuje mě, že k němu lidé vzhlíží.

Pak si všimnu, že se Vůdcova nálada změní. Setkat se tváří v tvář s osiřelými dětmi starého známého v něm muselo rozdmychat sympatii.

“Všichni můžete zůstat,” řekne.

S úlevou uchopím Bree za ruku a vypustím zadržovaný dech. Ben a Charlie hlasitě oddychnou. Ale předtím, než dostaneme příležitost se jeden na druhého usmát, Vůdce řekne něco jiného, něco, z čeho se mi sevře srdce.

“Ale ten pes musí jít.”

Bree zalapá po dechu.

“Ne!” vykřikne.

Penelope obejme ještě pevněji. Malá čivava cítí, že se stala středem pozornosti a zakroutí se v Breeině náručí.

“Nikdo, kdo nepřispívá, nezůstane v tvrzi Noix,” řekne Vůdce. “To platí také pro zvířata. Máme na farmě hlídací psy, ovčácké psy a koně, ale váš malý domácí mazlíček je nám k ničemu. V žádném případě nemůže zůstat.”

Bree se rozpláče.

“Penelope není jen domácí mazlíček. Je to to nejchytřejší zvíře na světě. Zachránila nám život!”

Obejmu Bree a přitáhnu si ji k sobě.

“Prosím,” řeknu ohnivě Vůdci. “Jsme vám tak vděční, že nás zde necháte zůstat, ale nenechte nás vzdát se Penelope. Už jsme toho příliš mnoho ztratil. Náš domov. Naše rodiče. Naše přátele. Prosím, nenechte nás vzdát se také našeho psa.”

Charlie se podívá s obavami na Vůdce. Snaží se rozklíčovat situaci, vymyslet, jestli toto bude eskalovat na boj, jako vždy v zádržných celách Arény 2.

Nakonec si Vůdce povzdychne.

“Může zůstat,” ustoupí. “Pro teď.”

Bree se na něj podívá uslzenýma očima. “Může?”

Vůdce toporně pokývá.

“Děkuji,” vděčně zašeptá.

I když je Vůdcova tvář bez výrazu, vím, že s ním naše žadonění pohnulo.

“A teď,” řekne rychle a postaví se, “Generál Reece vám přidělí ubytování a ukáže vám je.”

Všichni si také stoupneme. Vůdce položí ruku na Breeino rameno a začne ji vést ke dveřím. Pak jsme všichni najednou vedeni do chodby.

Stojíme tam otřesen, sotva můžeme pochopit, co se právě událo.

“Dostali jsme se dovnitř,” řeknu a mrkám.

Ben pokývá, vyhlíží stejně překvapeně. “Ano. Dostali.”

“Toto je nyní náš domov?” zeptá se Bree.

Přimáčknu si ji k sobě. “To je domov.”

*

Následujeme Generála Reece ven, kolem řad malých cihlových budov, jednopatrových, pokrytých větvemi pro dobrou kamufláž.

“Muži a ženy jsou odděleni,” vysvětluje Generál. “Bene, Charlie, vy budete bydlet tady.” Ukáže na jednu cihlovou budovu, která je pokrytá hustým břečťanem. “Brooke, Bree, vy budete přes ulici.”

Ben se zamračí. “To lidé nebydlí se svými rodinami?”

Generál trochu ztuhne. “Nikdo z nás nemá rodinu,” řekne a poprvé je v jejím hlase nějaká emoce. “Když opustíte armádu, nemáte možnost vzít s sebou svého partnera, děti nebo rodiče.”

Pocítím v břiše bodnutí ze sympatie. Můj otec nebyl jediným, kdo opustil svou rodinu kvůli tomu, čemu věřil. A já jsem nebyla jedinou osobou, která opustila svou matku.

“Ale cožpak si od té doby nikdo nezaložil novou rodinu?” zeptá se Ben a tlačí na ni, jako by nedbal jejích bolestných pocitů. “Myslel jsem, že jste říkala, že jste začali se zalidňováním.”

“Momentálně tu nemáme žádné rodiny. Ne v tento okamžik. Společnost musí být kontrolována a stabilizována, abychom se ujistili, že máme dost jídla, prostoru a zdrojů. Nemůžeme si dovolit, mít lidi, kteří by se rozmnožovali podle svých představ. Musí to být regulováno.”