Morgan Rice - Aréna 3

Naskočí mi bojovný instinkt a kopu vší silou, snažím se zůstat na hladině. Neslyšně křičím, z úst mi nevychází vůbec žádný zvuk.

Náhle pod hladinou na kotníku ucítím ledovou ruku, která se mě snaží stáhnout dolů.

Podívám se dolů a jsem překvapená, když v průzračné vodě spatřím obličej, o kterém jsem si myslela, že už nikdy neuvidím.

Logan.

Je na živu. Jak je to možné?

Svírá můj kotník jako v kleštích. Očima na mě visí, zařezává se do mě, zatímco mě stahuje hlouběji pod vodu do jejích hlubin.

“Bojuj!” křičí můj otec.

Dav se k němu přidá a zatímco jsem stahována dolů, slyším jejich skandování pod vodou, jako by mi v lebce duněl buben.

Zpanikařím, kopu a zmítám se, snažím se dostat pryč od noční můry, která se mi odehrává před očima. Voda jako by všechno zpomalovala a já se podívá dolů na Logana, jako ruka je zaháknutá za můj kotník a stále na mě upírá svůj smutný pohled. Dívá se na mě s marnou nadějí, jako by si uvědomoval, že držet se mě znamená mě zabít.

“Miluji tě,” řekne a v jeho hlase se skrývá bolest.

Potom se pustí, je odnášen pryč a rychle zmizí v černé hlubině.

Křičím tak hlasitě, až mě to vzbudí. Zpříma se posadím, srdce mi v hrudi bije tak rychle, že mám pocit, že vybuchne. Celá se třesu. Sahám po sobě, jako bych si chtěla zkontrolovat, že je skutečné. Kůži mám lepkavou na dotek a polil mě chladný pot.

Jsem mimo z toho hrůzného snu, dlouho čekám, než se mi bušení srdce zpomalí. A potom si uvědomím, že nemám ponětí, kde jsem. Poslouchám, okamžitě zbystřím, zoufale se snažím vzpomenout a pak v dáli zaslechnu jemné pípání. Ve vzduchu cítím zápach dezinfekce.

Podívám se kolem sebe a zjistím, že jsem v nemocnici. Začíná svítat, holé stěny zalévá bledě červeným světlem a když se rozhlédnu kolem sebe, vidím, že ležím na posteli, přes sebe mám deku a pod hlavou polštář. Cítím škubnutí za rameno a podívám se dolů a vidím kapačku, zatímco přístroj nalevo ode mne pípá podle tlukotu mého srdce.

Celá scéna se zdá být neuvěřitelná, je zde tak ticho, tak čisto, civilizovaně. Cítím, jako bych se vrátila v čase do světa před válkou. Nemohu si pomoci a myslím si, že se mi zdá další sen a napůl očekávám, že se změní v další ubíjející noční můru.

Opatrně slezu z postele, jsem překvapená, že mě nohy pevně nesou. Pomnu si bodné zranění na noze od hadího kousnutí, které mám z Arény 1, nyní už téměř zhojené. Tak to je skutečné.

Televize je připevněná na kovovém stojanu na kolečkách. Držím se ho a táhnu ho s sebou k oknu. Otevírám žaluzie a ty pomalu šplhají nahoru, jak se podívám ven, zalapám po dechu.

Přede mnou leží perfektně zachované město. Vypadá neuvěřitelně neposkvrněné, nedotčené válkou. Všechny budovy jsou v celku, jejich čistá okna září. Kolem nejsou žádné rozbombardované budovy, žádná rez, opuštěné vraky aut.

Pak se mi srdce rozbuší, když uvidím, jak se kolem hemží lidé, opouští budovy, které se zdají být jejich domovy, směřují po vydlážděných ulicích k polím a farmám. Vypadají neustaraně, čistě, že dobře jí a jsou dobře oblečení. Dokonce vidím, jak se jeden usmívá.

Několikrát zamrkám, přemýšlím, jestli se mi to nezdá.

Zavalí mě vlna naděje, když pomyslím na údajné město v Kanadě, o kterém si Charlie a Logan mysleli, že neexistuje. podařilo se nám tam dostat?

V ten okamžik pomyslím na ostatní. Uvědomím si, že jsem v tomto nemocničním pokoji úplně sama. Otočím se dokola a samozřejmě po Charliem, Benovi a Bree ani stopy.

Přemůže mě strach. Spěchám ke dveřím a zjistím, že jsou zamčené. Zpanikařím, přemýšlím, jestli jsem se stala vězněm. Ten, kdo mě sem umístil, se mě rozhodl zamknout, což nevypadá dobře.

V okamžiku, kdy rachotím klikou a zuřivě buším na dveře, se otevřou dokořán a já zacouvám, když dovnitř vstoupí malá skupinka lidí.

Mají na sobě zvláštní uniformy a jak se s maximální efektivitou hrnou do mého pokoje, jako by na jejich pohybu bylo něco vojenského.

“Generál Reece,” řekne žena, když se představí a salutuje rukou na pozdrav. Všimnu si jejího kanadského přízvuku. “A vy jste?” ptá se.

“Brooke,” řeknu. “Brooke Moore___.” Můj hlas zní zmateně a jako bez dechu, slabší, než bych chtěla.

“Brooke,” opakuje a pokyvuje.

Překvapeně tam stojím, nevím, co se děje.

“Kde to jsem?” řeknu.

“Tvrz Noix,” odpoví. “Quebec.”

Nemohu ani dýchat. Je to pravda. Podařilo se nám to.

“Jak to?” zakoktám. “Že tu žijete?”

Generál Reece se na mě bez výrazu podívá.

“Jsme odpadlíci z americké a kanadské armády. Odešli jsme před válkou, protože nikdo z nás toho nechtěl být součástí.”

Nemohu si pomoci a hořce vzpomínám na svého otce, na to, jak dobrovolně vstoupil do války ještě předtím, než ho povolali. Možná kdyby byl idealista jako Generál Reece a ostatní vojáci zde, nikdy bychom si tím vším nemuseli projít. Možná bychom byli ještě jedna rodina.

“Vytvořili jsme zde bezpečnou společnost,” pokračovala. “Máme farmy, na kterých pěstujeme potravu, nádrže na vodu.”

Nemohu tomu uvěřit. Opřu se na posteli, jsem ohromená, cítím, jak mě zaplavuje úleva. Vzdala jsem se veškeré naděje, že budu kdy v bezpečí, že budu kdy žít život, ve kterém nebudu muset bojovat.

Ale ona mě nenechává, abych se z toho dlouho těšila.

“Máme na tebe nějaké otázky, Brooke,” řekne. “Je důležité, abychom se dozvěděli, kde jsi o nás slyšela a jak jsi nás našla. Být mimo dohled je nejdůležitější pro naše přežití. Rozumíš?”

Zhluboka se nadechnu. Kde mám jen začít?

Popisuji svůj příběh Generálovi a její jednotce, začínám s pohořím Catskills, domem, ve kterém jsem bydlela s Bree předtím, než nás začali honit otrokáři. Říkám jí o útěku z Arény 1, o záchraně dívek, které byly uneseny, aby se staly sexuálními otrokyněmi. Sleduje mě s chmurným výrazem, jak se můj příběh odvíjí, naše zatčení a utrpení v Aréně 2. Jedinou věc, kterou vynechám, je Logan. Jen vyslovit jeho jméno je až příliš bolestivé.

“Kde jsou moji přátelé?” dožaduji se, když skončím. “Má sestra? Jsou v pořádku?”

Pokývá.

“Všichni jsou v pořádku. Zotavují se. Museli jsme s každým z vás promluvit jednotlivě. Doufám, že chápeš, proč.”

Pokývám. Chápu. Museli se ujistit, že se naše příběhy navzájem podporují, že nejsme vyzvědači otrokářů. Podezíravost je to jediné, co nás nechává naživu.

“Mohu je vidět?” ptám se.

Dá si ruce za záda v postoji, do jakého se pořád stavěl můj otec. Říkalo se tomu “stát v pohovu” i když to zdaleka nevypadá uvolněně.

“Můžeš,” řekne svým odsekávaným hlasem bez emocí. “Ale předtím, než vás k nim vezmu potřebuji, abys přísahala, že nikdy nikomu neřekneš, co jsi tu viděla. Absolutní utajení je jediný způsob, jak udržet tvrz Noix naživu.”

Přitakám.

“Přísahám,” řeknu.

“Dobrá,” odpoví. “Musím přiznat, že obdivuji vaši statečnost. Vše, čím jste si prošla. Váš instinkt pro přežití.”

Nemohu si pomoci a nadouvám se pýchou. I když mě můj otec nikdy neuvidí, aby mi řekl, že je na mě pyšný za mé úspěchy, slyšet to od Generála je téměř stejně tak příjemné.

“Takže nejsem vězeň?” Řeknu.