Morgan Rice - Aréna 3

Generál zatřese hlavou a otevře mi dveře. “Jste volná, můžete jít.”

V nemocničním županu se rozejdu chodbou malými kroky. Generál Reece a její vojáci mě doprovází, jeden z nich mi veze kapačku.

O pár pokojů dál se rozšíří chodba do malé ložnice. První osoba, kterou spatřím, je Charlie, sedí na posteli se zkříženýma nohama a čte knihu. Povídá se nahoru a v ten okamžik, když si to uvědomí, se mu v očích zobrazí úleva.

“Brooke,” řekne, odloží svou knihu, zvedne se z postele a jde ke mně.

Zaujme mě pohyb na druhé straně ložnice. Do rozjasňujícího světla úsvitu se vynoří Ben. V očích se mu třpytí slzy. Vedle něj spatřím malou postavu Bree s Penelope, její jednookou čivavou v náručí.

Bree začne vzlykat radostí.

Nemohu si pomoci. Oči se mi zalijí slzami, když je všechny spatřím.

Všichni čtyři si padneme do náruče. Podařilo se nám to. Skutečně se nám to podařilo. Potom, čím vším jsme si prošli, je konečně po všem.

Jak se pevně držím Charlieho, Bree a Bena, nechávám své slzy téci, očistně mi tečou, uvědomuji si, že toto je poprvé, co pláču od té doby, co začala válka. Všichni se musíme z mnohého zotavit. Poprvé mám pocit, že budeme mít příležitost v klidu truchlit.

Protože nám se to podařilo, ale ostatním ne. Rose. Flo. Loganovi. Naše slzy nejsou jen z úlevy, ale ze smutku. Smutku a viny.

Potom si uvědomím, že ta příšerná noční můra, která se mi včera večer zdála, je jen začátek. Všichni jsme trýznili, traumatizovali náš mozek; všichni jsme přetrpěli víc, než by kdo kdy měl vydržet. Určitým způsobem naše cesta neskončila.

Právě začala.

Naše objetí je přerušeno jemným poklepáním na mé rameno a já se odtáhnu od ostatních a ohlédnu se. generál Reece tam ztuhle stojí. Její výraz mi prozrazuje, že je nesvá z našeho projevu emocí. Můj otec byl stejný – vždy mě učil, abych nebrečela, všechno držela v sobě.

“Nyní jste všichni zase spolu,” řekne, “budu vás muset doprovodit k Veliteli. Je na něm udělat konečné rozhodnutí.”

“Konečné rozhodnutí o čem?” zeptám se zmateně.

Bez emocí, jako by to byla ta nejjasnější věc na světě, řekne Generál: “Aby rozhodl, zda můžete zůstat.”

Při jejích slovech se mi sevře žaludek, když si náhle uvědomím, že možná budeme nuceni jít zpět ven. Byla jsou hloupá, že jsem si myslela, že náš pobyt v tvrzi Noix je samozřejmý. Samozřejmě, že nebudeme jen tak přijati.

Ben mě vezme za paži a stiskne a já si uvědomím, že ho napadlo totéž. Bree mě stejně tak uchopí za župan a nervózně ho mačká sevřenou dlaní, zatímco Charlie se na mě dívá doširoka otevřenýma, vyděšenýma očima. Penelope vyje jako v utrpení. Nikdo z nás nechce jít zpět ven. Nikdo z nás nechce opustit toto místo poté, co jsme ho spatřili. I ta samotná myšlenka je příliš krutá.

Sestra, která pečuje o někoho na druhé straně pokoje, se ohlédne a na Generála Reece se zamračí.

“Moji pacienti jsou stále slabí,” řekne a podívá se na mou kapačku. “Musí mít možnost si pár dnů odpočinout. Poslat je zpět ven v tomto stavu by byl rozsudek smrti.”

Myslím, že by to byl rozsudek smrti v jakémkoli stavu.

Hned jak to dořekne, uvědomím si bolest v mém těle. Adrenalin z toho, že jsem živá a v bezpečí, že jsem se shledala se svými přáteli a sestrou, bylo jedinou věcí, která mě dostala takto daleko; připomenutí všeho, čím si moje tělo prošlo, mě zalívá veškerou bolestí.

“Tak zemřou,” Generál Reece odpoví rozhodně a stručně. “Rozhodnutí je na Vůdci. Já následuji Vůdcovy rozkazy. A ty plníš ty moje.”

Sestra se podívá jinam, okamžitě uposlechne, a Generál se, bez dalšího slova, otočí na podpatku a odpochoduje.

Všichni se na sebe nervózně podíváme a potom, pobízeni vojáky, následujeme Generála, doprovázeného rovnocenně poslušnými vojáky.

Je těžké jít chodbou. Bolí mě svaly, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám, a moje kosti jako by při chůzi skřípaly a vrzaly. Krkem a páteří mi vystřeluje ostrá bolest, až sebou škubu. Navíc jsem hrozně vyhladovělá. A přesto si nemohu vyžádat jídlo, obávám se, aby to neovlivnilo Generála Reece nebo Vůdce, aby si nemysleli, že jsme nároční nebo zkažení. Jestli chceme přežít, musíme zapůsobit co možná nejlépe.

Ben se na mě pořád dívá s výrazem plným obav a já jsem si všimla jeho nervozity, jeho strachu, že možná budeme vyhnáni z tvrze Noix a ponecháni, abychom znovu čelili vlastnímu osudu. Také se obávám. Nejsem si jistá, jestli by někdo z nás znovu přežil. Je to jako bych se celé roky připravovala, zocelovala, abych v tomto světě přežila, věděla, že neexistuje jiný způsob. Ale nyní, poté, co jsem to vše viděla, viděla, co je možné, myšlenka na návrat zpět je pro mě příliš.

Dojdeme na konec chodby a Generál Reece otevře dvojité dveře, rozprostře se ranní světlo, které je tak jasné, až zamrkám.

Když si mé oči zvyknou, rozprostře se přede mnou tvrz Noix. Je to plně funkční město, plné lidí a budov, vojenských aut, shonu, zvuků a smíchu. Smíchu. Ani se nemohu vzpomenout, kdy jsem ho naposledy zaslechla. Nemohu uvěřit svým očím.

Je to ta nejkrásnější věc, jakou jsem kdy spatřila.

Generálův hlas mě vytrhne z rozjímání.

“Tudy.”

Jsme vedeni po chodníku, kolem skupiny dětí, hrajícími si na ulici, kterým je asi jako Charliemu a Bree.

“V tvrzi Noix nemáme mnoho dětí,” řekne nám Generál. “Ti, kteří jsou tu, se vzdělávají do čtrnácti let. Potom je roztřídíme podle jejich schopností a přidělíme jim práci.”

Bree se toužebně dívá na děti: vidina čtyř let studia je pro ni až příliš lákavá. Penelope, usazená v jejím náručí, si okamžitě všimne změny v Breeiných emocích a olízne jí tvář.

“Jakou práci?” zeptá se Charlie zvědavě.

“K udržení chodu této tvrze je potřeba různých prací. Máme farmáře, rybáře, lovce, stavaře, krejčí a pak administrativní činnosti, jako přiřazovat příděly, vést registr a podobně. Máme také profesionály: učitele, vojáky, doktory a sestry.”

Jak jsme vedeni skrze město, stále víc a víc mě zajímá, co vidím. Tvrz Noix operuje ze solární energie. Všechny budovy jsou pouze jednopatrové, aby nebyly z dálky vidět a nepřitahovaly pozornost. Většina z nich má na střechách trávu – Generál vysvětluje, že je to kvůli izolaci a kamufláži – a zakrývají je větvě stromů.

Jak se procházím, slunce je jasnější a teplejší, a Generál vysvětluje historii tohoto místa. Zdá se, že vzniklo z kombinace osudu, náhody a velké míry štěstí. Podél řeky Richelieu byly už předtím rozmístěny vojenské základny. Díky své geografické poloze mezi Novou Anglií a Novou Francií, se stala řeka hlavní cestou během francouzských a iriquoiských válek během sedmnáctého století a, později, francouzsko-anglických bitev v osmnáctém století__. Díky své bohaté vojenské historie, ti, kteří se postavili vznikající americké občanské válce, jako například Generál Reece, se sem směřovali, a pomohli tuto zónu změnit na bezpečnou oblast pro dezertéry.

Další šťastný moment je, že ze vzdálených Zelených hor, hraničících s Vermontem, teče řeka. Když konečně v New Yorku vypukla válka, chránily hory tvrz před nukleárním mrakem. Zatímco zbytek populace podlehl radiaci a nemocem, které měly za následek bio oběti, vojenské čety, které se schovávaly v tvrzi Noix, byly ochráněny. Zároveň měli dostatek ryb, díky zdroji čisté tekoucí vody, takže když byly zásobovací cesty zablokovány, mosty spáleny a vesnice srovnány se zemí, lidé v tvrzi přežili.