Blake Pierce - Chladná

"Mám ho!" zaječela dozadu na Billa. Pozorně sledovala postavu, a neviděla žádné známky života. Bylo po všem.

Pak Riley vstala a sundala si VR helmu s brýle, sluchátka a mikrofon. Ležící střelec zmizel spolu s labyrintem chodeb. Ocitla se v místnosti o velikosti basketbalového hřiště. Bill stál opodál a Lucy se zvedala na nohy. Bill a Lucy si také sundávali své přilby. Stejně jako Riley měli na sobě spoustu jiných zařízení, včetně řemenů kolem zápěstí, loktů, kolen a kotníků, které sledovaly jejich pohyb během simulace.

Teď, když její společníci nebyli simulované loutky, Riley na okamžik zvažovala pozitivní přínos jejich přítomnosti během reálného života. Působili jako zvláštní dvojice – jeden z nich byl vyspělý a stálý a druhý mladý a impulzivní.

Ale oba byli jejími oblíbenými lidmi na celém světě.

Riley už pracovala s Lucy v terénu víc než jedenkrát a věděla, že se na ni může spolehnout. Tmavá, černooká, mladá agentka jako by vždy uvnitř jiskřila, vyzařovala energii a nadšení.

Naproti tomu Bill byl v Rileyně věku, a přestože jej jeho čtyřicítka trochu zpomalovala, byl stále bezvadným polním agentem.

Taky pořád vypadá dost dobře, připomněla si.

Na okamžik přemýšlela – teď, když šly věci mezi ní a Ryanem k šípku, by možná ona a Bill mohli ...?

Ale ne, věděla, že to je hrozný nápad. V minulosti ona a Bill podnikli nešikovné pokusy začít si něco vážného a výsledek byl vždy katastrofální. Bill byl skvělý partner a ještě lepší přítel. Bylo by hloupé všechno zkazit.

"Dobrá práce," řekl Bill Riley. Široce se usmíval.

"Ano, zachránila jsi mi život, agentko Paige," řekla Lucy a smála se. "Nemůžu ale uvěřit, že jsem se nechala zastřelit. Netrefila jsem se do toho chlapa, když byl přímo přede mnou!"

"To je podstatou tohoto systému," prohlásil Bill před Lucy a poplácal ji po zádech. "I velmi zkušení agenti mají tendenci nestrefit se do svých cílů na velmi krátkou vzdálenost do deseti metrů. VR ti pomůže vypořádat se s těmito druhy problémů."

Lucy odpověděla, "No, není nic lepšího, než dostat do ramene virtuální kulku, a dostat tak svou lekci." Třela si rameno na místě, kde ji zařízení mírně píchlo, aby věděla, že byla zasažena.

"Je to lepší než skutečná," řekla Riley. "Každopádně ti přeji brzké uzdravení."

"Díky!" Řekla Lucy a znovu se zasmála. "Už se cítím mnohem líp."

Riley vložila svou pistoli do pouzdra a zvedla nepravou útočnou pušku. Vzpomněla si na prudký náraz, který pocítila, když vystřelila z obou zbraní. A neexistující opuštěná budova byla detailní a téměř skutečná.

I tak se Riley cítila podivně prázdně a nespokojeně.

Ale rozhodně to nebyla chyba Billa nebo Lucy. A byla vděčná, že si ráno udělali čas a připojili se k ní na tomto cvičení.

"Díky za to, že jste do toho šli se mnou," řekla. "Myslím, že jsem se potřebovala poněkud vybít."

"Cítíš se lépe?" Zeptala se Lucy.

"Jo," odvětila Riley.

Nebyla to pravda, ale dovtípila se, že malá lež neuškodí.

"Co když si všichni tři zajdeme na kávu?" Zeptal se Bill.

"To zní skvěle!" Řekla Lucy.

Riley zavrtěla hlavou.

"Dnes ne, díky. Někdy jindy. Vy dva běžte."

Bill a Lucy odešli z obrovské VR místnosti. Na okamžik Riley napadlo, jestli by s nimi možná nakonec neměla jít.

Ne, byla bych mizerná společnost, pomyslela si.

Ryanova slova se jí ozývala v hlavě ...

"Riley, Jilly byla tvoje rozhodnutí."

Ryan měl ale nervy, když se dokázal k Jilly obrátit zády.

Ale Riley se nyní nezlobila. Místo toho se cítila bolestně smutná.

Ale proč?

Pomalu si to začala uvědomovat ...

Nic z toho není skutečné.

Celý můj život, všechno je falešné.

Její naděje stát se s Ryanem a dětmi opět rodinou byla znovu jen iluze.

Stejně jako tahle zatracená simulace.

Padla na kolena a začala vzlykat.

Riley několik minut trvalo, než se dala dohromady. Vděčná za to, že si jejího zhroucení nikdo nevšiml, vstala a zamířila zpět do své pracovny. Hned jak vstoupila dovnitř začal zvonit její stolní telefon.

Věděla, kdo volá.

Čekala to.

A věděla, že rozhovor nebude snadný.

"Ahoj, Riley," zazněl ženský hlas, když Riley zvedla telefon.

Byl to sladký hlas – chvějící se slabý věkem, ale přátelský.

"Ahoj, Paulo," pozdravila Riley. "Jak se máš?"

Volající si povzdechla.

"No, víš – dnešek je vždycky těžký."

Riley pochopila. Dcera Pauly, Tilda, byla zabita v tento den před pětadvaceti lety.

"Doufám, že ti nevadí, že volám," řekla Paula.

"Samozřejmě ne, Paulo," ujistila ji Riley.

Konec konců před lety zahájila jejich poněkud zvláštní vztah Riley. Riley ve skutečnosti nikdy nepracovala na případu, který se týkal Tildiny vraždy. Dostala se do kontaktu s obětí matky dlouho poté, co případ vychladl.

Toto jejich každoroční telefonát byl jejich mnohaletým rituálem.

Riley to stále připadalo divné, bavit se takto s někým, koho nikdy neviděla. Ani nevěděla, jak Paula vypadá. Věděla, že Paule je nyní už šedesát osm. Bylo jí čtyřicet tři, byla jen o pouhé tři roky starší než Riley, když byla její dcera zavražděna. Riley si ji představovala jako laskavý, šedovlasý, babičkovský typ.

"Jak se má Justin?" Zeptala se Riley.

Riley mluvila s manželem Pauly již několikrát, ale nikdy ho důkladně nepoznala.

Paula si znovu povzdechla.

"Zemřel loni v létě."

"To mi je líto," řekla Riley. "Jak se to stalo?"

"Bylo to náhlé, úplně nečekané. Byla to aneurysma – nebo možná infarkt. Nabídli autopsii, aby určili, co z toho to bylo. Řekla jsem, "Proč se obtěžovat?" Nepřivede ho to zpátky."

Riley se cítila hrozně. Věděla, že Tilda byla její jediná dcera. Ztráta jejího manžela musela být těžká.

"Jak to zvládáš?" Zeptala se Riley.

"Jeden den po druhém," řekla Paula. "Je to tu teď opuštěné."

V jejím hlase byl téměř nesnesitelný smutek, jako by se cítila připravena jít za svým manželem.

Pro Riley bylo těžké si takovou samotu představit. Pocítila nával vděčnosti za to, že má ve svém životě milující lidi – April, Gabrielu a teď Jilly. Riley zakusila obavy ze ztráty všech třech. April už byla vážně ohrožena více než jednou.

A samozřejmě, zde byli báječní staří přátelé, jako Bill. Také čelil vlastním rizikům.

Nikdy je nebudu brát jako samozřejmost, pomyslela si.

"A co ty, drahá?" Zeptala se Paula.

Možná právě proto měla Riley pocit, že může s Paulou hovořit o věcech, o které nemohla mluvit s většinou lidí.

"No, já jsem v procesu osvojení třináctileté dívky. Je to dobrodružné. Ach, a Ryan se na chvíli vrátil. Pak znovu zmizel. Zaujala ho další sladká slečinka."

"To je ale nešťastné!" Řekla Paula. "Měla jsem s Justinem štěstí. Nikdy se nezatoulal. A myslím, že měl vlastně štěstí. Odešel rychle, netrpěl žádnými přetrvávajícími bolestmi. Doufám, že až přijde můj čas ..."

Hlas Pauly se vytratil.

Riley se zachvěla.

Paula ztratila dceru kvůli vrahovi, který nikdy nestanul před soudem.

Riley také ztratila někoho kvůli vrahovi, který se nikdy nenašel.

Mluvila pomalu.

"Paulo ... Stále se mi to vrací ve vzpomínkách. Mám taky noční můry."

Paula odpověděla laskavým, starostlivým hlasem.