Blake Pierce - Vábení

"Jak dlouho tvé manželství vydrželo?" Zeptala se Riley.

"Asi devět let. Měli jsme to už dávno skončit. Já jsem to měl ukončit. Pořád jsem si myslel, že mohu Phoebe zachránit. Byla to hloupá myšlenka. Crystal se narodila, když bylo Phoebe dvacet jedna a já byl dvaadvacetiletý student oboru kuchař. Byli jsme příliš chudí a příliš nezralí. Naše další dítě se narodilo mrtvé a Phoebe se z toho nikdy nedostala. Stala se z ní alkoholička. Začala být násilnická."

Blainův pohled byl nyní vzdálený. Riley vycítila, že ožil trpké vzpomínky, o kterých nechtěl mluvit.

"Když se narodila April, procházela jsem školením, abych se stala agentem FBI," řekla. "Ryan chtěl, abych to vzdala, ale já ne. Zarputile usiloval o to, aby se stal úspěšným právníkem. No oba jsme dosáhli kariéry, kterou jsme chtěli. Ale z dlouhodobého hlediska jsme prostě neměli nic společného. Nepodařilo se nám postavit reálné základy pro dobré manželství."

Riley pod soucitným pohledem Blaina utichla. Ulevilo se jí, že o tom všem může mluvit s jinou dospělou osobou. Začínala si uvědomovat, že bylo téměř nemožné cítit se v Blainově přítomnosti nepříjemně. Měla pocit, jako by s ním mohla hovořit o čemkoli.

"Blaine, já jsem teď opravdu na vážkách," řekla. "Je mě potřeba u důležitého případu. Ale v soukromých věcech mám takový nepořádek. Mám pocit, že s April netrávím dost času."

Blaine se usmál.

"No jo. Staré dilema práce versus rodina. To já dobře znám. Věř mi, vlastnit restauraci je velmi časově náročné. Udělat si čas na Crystal je výzva."

Riley se podívala do Blainových jemných modrých očí.

"Jak je možné najít rovnováhu?" zeptala se.

Blaine trochu pokrčil rameny.

"Není," řekl. "Není dost času na všechno. Ale nedává smysl, trestat se za to, že nejsi schopná udělat nemožné. Věř mi, vzdát se své kariéry není řešení. Chci říct, že Phoebe se pokoušela být matkou v domácnosti. Byla to jedna z věcí, z které tak šílela. Prostě se s tím musíš vyrovnat."

Riley se usmála. Znělo to jako skvělý nápad – smířit se s ním. Možná by to mohla udělat. Skutečně se to zdálo být možné.

Natáhla se a dotkla se Blainovy ruky. Vzal ji za ruku a stiskl ji. Riley mezi nimi pocítila příjemné napětí. Na okamžik ji napadlo, že by možná mohla chvíli zůstat s Blainem, teď, když obě jejich děti byly pryč a měly něco na práci. Možná by mohla ...

Ale i v okamžiku, kdy se jí začaly myšlenky formovat v představách, cítila, jak ji od něj táhne něco pryč. Nebyla připravena s těmito novými, čerstvými pocity pracovat.

Jemně svou ruku odtáhla.

"Díky," řekla. "Měla bych jít domů. April už je třeba zpátky."

Rozloučila se s Blainem. Jakmile vyšla ze dveří ven, zabzučel jí telefon. Byla to zpráva od April.

Právě jsem dostala tvou zprávu. Je mi opravdu líto, že jsem se tak chovala. Jsem v kavárně. Brzy se vrátím.

Riley si vzdychla. Neměla ani ponětí, co odepsat. Zdálo se, že bude nejlepší, když vůbec neodpoví. Budou si s April muset později vážně promluvit.

Riley právě vešla zpět do svého domu, když jí znovu zabzučel telefon. Byl to hovor od Ryana. Její ex byl asi tím posledním člověkem na světě, kterého chtěla slyšet. Ale věděla, že bude neustále zanechávat vzkazy, když s ním teď nepromluví. Hovor přijala.

"Co chceš, Ryane?" zeptala se stroze.

"Zastihl jsem tě ve špatnou dobu?"

Riley chtěla říct, že co se jeho týče, nikdy není vhodná doba. Ale nechala si své myšlenky pro sebe.

"Myslím, že teď můžeme mluvit," řekla.

"Přemýšlel jsem o tom, že bych se stavil za tebou a April," řekl. "Rád bych si s vámi promluvil."

Riley potlačila netrpělivé vzdychnutí. "Byla bych raději, kdybys to nedělal."

"Myslel jsem, že jsi říkala, že je teď vhodná doba."

Riley neodpověděla. To byl přesně Ryan, překrucoval její slova, aby se ji pokusil zmanipulovat.

"Jak se má April?" Zeptal se Ryan.

Téměř si odfrkla smíchy. Věděla, že se jen snaží o nějakou konverzaci.

"Je hezké, že se ptáš," řekla Riley sarkasticky. "Má se dobře."

Samozřejmě, že to byla lež. Ale angažovat Ryana v záležitostech byl poslední způsob, jak situaci zlepšit.

"Poslyš, Riley ..." Ryanův hlas se vytratil. "Udělal jsem spoustu chyb."

Bez legrace, pomyslela si Riley. Pořád mlčela.

Po chvíli Ryan řekl, "Poslední dobou se mi moc nedaří."

Riley stále nic neříkala.

"No, jen jsem se chtěl ujistit, že ty i April jste v pořádku."

Riley nemohla uvěřit té drzosti.

"Máme se dobře. Proč se ptáš? Opustila tě tvá nová přítelkyně, Ryane? Nebo se ti nedaří v kanceláři?"

"Jsi ke mě hrozně krutá, Riley."

Co se jí týče, byla tak jemná, jak jen dokázala. Celou situaci pochopila. Ryan teď musí být sám. Ta celebrita, která se k němu po rozvodu přistěhovala, ho musela opustit nebo se nevydařila nějaká novější známost.

Věděla, že Ryan nesnesl být sám. Vždy se na Riley a April obracel jako na svou poslední možnost. Kdyby mu dovolila se vrátit, vytrval by jen do doby, než by ho zaujala nějaká jiná žena.

Riley řekla, "Myslím, že bys měl dát věci do pořádku se svou poslední přítelkyní. Nebo s tou před ní. Ani nevím, s kolika jsi byl od té doby, co jsme se rozvedli. S kolika, Ryane?"

V telefonu zaslechla mírné vzdechnutí. Riley se rozhodně trefila.

"Ryane, popravdě, tohle není vhodná doba."

Byla to pravda. Právě byla na milé návštěvě u muže, který se jí líbil. Proč to hned zkazit?

"Kdy bude vhodná doba?" Zeptal se Ryan.

"Já nevím," řekla Riley. "Dám ti vědět. Ahoj."

Pak telefonát ukončila. Co začala mluvit s Ryanem, chodila sem a tam. Posadila se a několikrát se zhluboka nadechla, aby se uklidnila.

Pak poslala zprávu April.

Měla bys hned přijít domů.

Trvalo jen pár sekund, než dostala odpověď.

OK. Jsem na cestě. Je mi to líto, mami.

Riley si vzdychla. Teď už April zase zněla normálně. Za chvíli bude pravděpodobně zase v pořádku. Ale něco nesedělo.

Co se to s ní děje?

Ve spoře osvětleném brlohu Scratch horečně během tam a zpět mezi stovkami hodin a snažil se vše připravit. Bylo jen pár minut před půlnocí.

"Oprav ty s koněm!" Zakřičel děda. "Jsou zpožděné o několik minut!"

"Dostanu se k tomu," řekl Scratch.

Scratch věděl, že bude tak jako tak potrestán, ale bylo by obzvlášť zle, kdyby vše nepřipravil včas. Právě teď měl plné ruce práce s ostatními hodinami.

Opravil hodiny s točenými kovovými květinami, které se opožďovaly o celých pět minut. Pak otevřel pendlovky a posunul minutovou ručičku mírně doprava.

Podíval se na velké hodiny, které měly nahoře jelení parohy. Často se opožďovaly, ale teď to vypadalo, že jsou v pořádku. Nakonec byl s to opravit ty se vzpínajícím se koněm. To byla dobrá věcička. Byly zpožděné o celých sedm minut.

"To bude muset stačit," zabručel dědeček. "Víš, co máš dělat teď."

Scratch poslušně přešel ke stolu a zvedl bič. Byla to devítiocasá kočka a děda ho s ní začal bít, když byl ještě příliš mladý na to, aby to pamatoval.

Kráčel ke konci doupěte, které bylo ohraničené plotem s očky. Za plotem byly čtyři ženské zajatkyně, bez nábytku, vyjma dřevěných lehátek bez matrace. Za nimi byla skříň, kam si chodily ulevit. Zápach přestal Scratche obtěžovat už před hodně dlouhou dobou.