Blake Pierce - Vábení

Za dveřmi zaslechla Billův hlas.

“Riley.”

Vzhlédla a viděla, jak se na ni její partner smutně dívá. Držel složku, kterou se jí Meredith pokusil dát.

"Potřebuji tě na tomto případu," řekl Bill. "Je to pro mě osobní. Přivádí mě k šílenství, že jsem ho nedokázal vyřešit. Nemůžu si pomoci a přemýšlím, zda jsem byl v koncích proto, že se mi rozpadalo manželství. Poznal jsem rodinu Valerie Brunerové. Jsou to dobří lidé. Ale nezůstal jsem s nimi v kontaktu, protože ... no, protože jsem je zklamal. Musím to kvůli nim dát do pořádku."

Složku položil Riley na stůl.

"Jen se na to podívej. Prosím."

Odešel z Rileyiny kanceláře. Seděla a nerozhodně na složku zírala.

To jí nebylo podobné. Věděla, že se z toho musí dostat ven.

Jak nad věcmi přemýšlela, vzpomněla si na něco z Phoenixu. Byla schopna zachránit jednu dívku jménem Jilly. Nebo se o to alespoň pokusila.

Vytáhla svůj telefon a vytočila číslo azylového domu pro mládež ve Phoenixu, v Arizoně. Z telefonu se ozval známý hlas.

"To je Brenda Fitchová."

Riley byla ráda, že telefon zvedla Brenda. Tuto sociální pracovnici poznala během jejího předchozího případu.

"Ahoj, Brendo," řekla. "Tady Riley. Jen jsem si myslela, že bych se mohla zeptat, jak se má Jilly."

Jilly byla dívka, kterou Riley zachránila před obchodem se sexem – hubená, černovlasá, třináctiletá. Jilly neměla rodinu, až na surového otce. Riley čas od času zavolala, aby zjistila, jak se Jilly daří.

Riley slyšela, jak Brenda vzdychla.

"To je dobře, že voláš," řekla Brenda. "Kéž by víc lidí projevilo nějaký zájem. Jilly je stále u nás."

Riley zabolelo u srdce. Doufala, že jednoho zavolá a bude jí sděleno, že Jilly byla přijata do laskavé pěstounské rodiny. Dnešek nebude tím dnem. Riley pociťovala obavy.

Řekla: "Když jsme hovořily naposledy, měla jsi strach, že ji budete muset poslat zpět k jejímu otci."

"Ach, ne, to už máme právně vyřešeno. Dokonce máme soudní příkaz, aby se od ní držel dál.

Riley si oddychla.

"Jilly se na tebe pořád ptá," řekla Brenda. "Chceš s ní mluvit?"

"Ano. Prosím."

Brenda nechala Riley čekat. Riley náhle napadlo, zda to byl dobrý nápad. Pokaždé, když mluvila s Jilly, skončila s pocitem viny. Nechápala, proč se tak cítila. Konec konců Jilly zachránila před životem, plným vykořisťování a zneužívání.

Ale na co jsem ji zachránila? říkala si. Na jaký druh života se mohla Jilly těšit?

Uslyšela Jillyn hlas.

"Ahoj, agentko Paige."

"Kolikrát ti mám říkat, abys mi tak neříkala?"

"Omlouvám se. Ahoj, Riley."

Riley se trochu zachichotala.

"Ahoj. Jak se máš?”

"Dobře, myslím."

Nastalo ticho.

Typický teenager, pomyslela si Riley. Vždy bylo těžké Jilly rozmluvit.

"Tak co děláš?" Zeptala se Riley.

"Jen vstávám," řekla Jilly a zněla trochu omámeně. "A jdu na snídani."

Riley si pak uvědomila, že ve Pheonixu je o tři hodiny méně.

"Omlouvám se, že volám tak brzy," řekla Riley. "Úplně jsem zapomněla na časový rozdíl."

"To je v pořádku. Je hezké že voláš."

Riley slyšela zívnutí.

"A jdeš dneska do školy?" Zeptala se Riley.

"Jo. Z basy nás kvůli tomu pouští každý den."

To byl Jillyn malý vtip, azylový dům nazývala "basou", jako by to byla věznice. Riley to příliš legrační nepřipadalo.

Riley řekla, "No, já tě nechám jít, aby ses nasnídala a připravila se."

"Hej, počkej chvíli," řekla Jilly.

Znovu nastalo ticho. Riley slyšela, jak Jilly potlačila vzlyk.

"Nikdo mě nechce, Riley," řekla Jilly. Teď už brečela. "Pěstounské rodiny mě odmítají. Nelíbí se jim moje minulost."

Riley byla překvapená.

Její "minulost"? pomyslela si. Ježíš, jak může mít třináctiletá osoba "minulost"? Co se to s lidmi děje?

"Je mi to tak líto," řekla Riley.

Jilly promluvila váhavě skrze slzy.

"Je to jako ... no, ty víš, je to... chci říct, Riley, zdá se, jako bys byla jediná, kdo má o mě zájem."

Riley bolelo v krku a pálily ji oči. Nemohla odpovědět.

Jilly řekla: "Nemohla bych žít s vámi? Nebudu na obtíž. Máš dceru, že? Mohla by být jako moje sestra. Mohly bychom na sebe dávat navzájem pozor. Chybíš mi."

Riley se snažila promluvit.

"Já ... já si nemyslím, že to je možné, Jilly. "

"Proč ne?"

Riley se cítil zdevastovaná. Otázka ji udeřila jako kulka.

"Jen to ... není možné," řekla Riley.

Stále ještě slyšela Jillyn pláč.

"Dobrá," řekla Jilly. "Musím jít na snídani. Ahoj."

"Ahoj," řekla Riley. "Brzy ti znovu zavolám."

Slyšela cvaknutí, jak Jilly ukončila hovor. Riley se sklonila nad svůj stůl, po tváři jí začaly téct slzy. V hlavě se jí neustále jako ozvěna opakovala Jillyna otázka ...

"Proč ne?"

Bylo pro to tisíc důvodů. Už měla ruce plné práce s April. Její práce byla příliš náročná, jak v nárocích na její čas, tak na energii. A byla kvalifikovaná nebo připravena řešit s Jilly její psychické jizvy? Samozřejmě, že ne.

Riley si utřela oči a vzpřímeně se posadila. Vyžívání se v sebelítosti nikomu nepomůže. Byl čas dát se znovu do práce. Venku umíraly dívky a potřebovaly ji.

Zvedla složku a otevřela ji. Je čas, říkala si, vrátit se na scénu?

Scratch seděl na houpačce na verandě a sledoval děti, jak přichází a odchází ve svých halloweenských kostýmech. Obvykle měl rád, když chodili koledníci. Ale tento rok mu tato událost přišla hořko-sladká.

Kolik z těchto dětí bude za pouhých pár týdnů naživu? zamýšlel se.

Pak si povzdychl. Asi nikdo z nich. Termín se blížil a nikdo jeho zprávám nevěnoval pozornost.

Řetězy houpačka na verandě skřípaly. Padal drobný, teplý déšť a Scratch doufal, že děti nenastydnou. Na klíně měl košík se sladkostmi a byl dost štědrý. Bylo už pozdě a brzy už kolem žádné děti nebudou.

Ve Scratchově mysli si děda stále stěžoval, i přesto, že výstřední starý muž zemřel již před lety. A nezáleželo na tom, že Scratch byl už dospělý, dědova rada byla vždy na blízku.

"Podívej se na toho v plášti a černé plastové masce," řekl děda. "To že je kostým?"

Scratch doufal, že se s dědou znovu nepohádají.

"Je převlečený za Dartha Vadera, dědečku," řekl.

"Nezajímá mě, kdo to má být. Je to levný převlek z obchodu. Když jsem tě brával koledovat, vždycky jsme ti kostým vyrobili. "

Scratch si ty kostýmy pamatoval. Aby ho děda proměnil v mumii, zabalil ho do roztrhaného prostěradla. Aby z něj udělal rytíře v lesklé zbroji, vyzdobil ho děda těžkopádným plakátovým papírem, pokrytým hliníkovou fólií, a k tomu nosil kopí z koštěte. Dědovy kostýmy byly vždy kreativní.

Přesto Scratch na oslavy Halloweenu nevzpomínal s příjemnými pocity. Děda vždy nadával a stěžoval si, zatímco ho do převleků oblékal. A když se Scratch vrátil domů z koledování ... na chvíli se znovu cítil jako malý kluk. Věděl, že děda má vždycky pravdu. Scratch ne chápal proč, ale na tom nezáleželo. Děda měl pravdu, a on se mýlil. Tak se prostě věci měly. Tak to bylo odjakživa.

Scratchovi se ulevilo, když už byl na koledování příliš starý. Od té doby sedával na verandě a předával dětem sladkosti. Měl z nich radost. Těšil se z toho, jak si užívají dětství, když on to štěstí neměl.

Na verandu vstoupily tři děti. Chlapec byl oblečen jako Spiderman a dívka jako Catwoman. Vypadali na devět let. Třetí dětský kostým Scratche rozesmál. Malá holka, asi sedmiletá, byla převlečená za čmeláka.